Proč přátele nikdy neztrácíme, jen zjišťujeme, zda jsou opravdoví

Jsou chvíle, kdy nemůžeš uvěřit tomu, co vidíš.

Musíš věřit jedině tomu, co cítíš.

A to, co cítíš, strašně bolí.

Protože zjišťuješ, že existují lidé, kterým nemůžeš za všech okolností věřit, ačkoli sis do této chvíle myslel, že takového člověka máš.

A teprve když se v dobré víře otočíš k tomu člověku zády, zjistíš, co je zač.

Ten případ je tak vzácný, že jsem přemýšlel o něm vůbec nepsat. Ale pak jsem si uvědomil, že o něm nepíše nikdo, a přesto takové případy existují. I kdyby tedy následující řádky měly pomoci jen jednomu člověku, který to právě prožívá, nevznikly zbytečně.

Tomu případu se totiž říká dvojitá zrada. Podvede Tě nejlepší přítel s Tvým partnerem. A Ty se mi pak ozveš s pocitem, že jsi ztratil nejbližší lidi.

Mýlíš se. Opravdového partnera ani opravdového nejlepšího kamaráda nejde ztratit. Pouze jde zjistit, kteří jsou opravdoví.

Opravdu poznat člověka

Ty příběhy se zdají k neuvěření, tak vrcholně jsou nelogické, ale přitom mají logický průběh.

Nejlepšímu kamarádovi se přirozeně svěřuješ se vším, co Tě trápí. Zcela mu důvěřuješ. Tvůj nejlepší kamarád tak často ví víc než partner. Ví, co Ti ve vztahu schází, na co si Tvůj partner stěžuje, na co sám nemáš čas. Výsledek: Má perfektní manuál na získání Tvého partnera. Ví, kde je slabost Tvoje i jeho. Ví, co má dělat i co nedělat.

Tážeš se, jak může zrada přijít od přítele. Přitom dobře víš, že zrada od nepřítele nikdy nepřijde. Nepřítel totiž nikdy nemá Tvou důvěru, aby Tě mohl zradit. Zradit může jen přítel. Respektive: pouze osoba, která Tě přesvědčila, že je Tvůj přítel. Ale nikdy Tvým přítelem nebyla.

Jak píšu ve své nové pracovní publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě, tato zkušenost je důležitá a učí Tě vážit si upřímných nepřátel mnohem víc než neupřímných „přátel“. Upřímný nepřítel Tě nikdy nebodne do zad, protože ho máš stále na očích. Jestliže Tě někdo bodne do zad, pak jen proto, že ses k němu s důvěrou otáčel zády.

To uvědomění je strašné. Lidé, pro které bys rád chytil kulku z revolveru, se ukážou jako ti, kteří sami mají prst na spoušti. A moc Ti nepomáhá ani zjištění, že jsi neztratil přítele. Nemohl jsi ho ztratit. Nikdy jsi v něm žádného neměl.

Jak se dá žít bez dvou nejbližších lidí zároveň?

Protože chci, aby ti, kteří dostávají rány od života, netrpěli ještě další roky černými představami a sebeobviňováním ve své mysli, píšu tuto publikaci. Naučí pracovat s oslabujícími hlasy ve své hlavě. Vysvětlí, proč tam jsou i jak je umlčet, vypnout.

Pro mě je to základ šťastného života ve světě, který je plný zla a zrady a kde se člověk musí učit vyrovnávat vnitřně i vně s těmi, kdo se neukázali jako správní parťáci.

Alespoň rámcově uvedu tři základní kroky, které používám v případech dvojité zrady. Třeba někomu pomohou…

1. krok: Odpusť si slepotu

Těžký pocit, že jsme o někoho přišli, je způsoben emočním vnímáním situace. Rozum by oponoval: Nepřišli jsme o osobu, pouze o svou chybnou představu o této osobě.

Pokud pláčeme, pak ne pro pravdu, ale pro lež. Pročistěme si oči. Potřebujeme je víc, než si myslíme.

Naše emoce se rády řídí podle toho, co nám lidé slibují. Hezkým slovům rádi věříme, namlouváme si, že popisují to, co si lidé opravdu myslí. Ve skutečnosti to, jací lidé jsou, poznáme ne z jejich slov, ale z jejich činů. Proto musíme dát VÍC NA SVÉ OČI. Slova mohou lhát, činy vždy mluví pravdu.

V publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě tedy budu ukazovat, jak si odpustit onu slepotu, jejímž prostřednictvím jsme dovolili zradu těm, kteří si nikdy nezasloužili naši důvěru.

2. krok: Přehodnoť své priority

Když za mnou někdo přijde s dvojitou zradou a ptá se, co dál, zda má těm samým lidem ještě někdy věřit, čekat, zda uznají svou chybu a s omluvou se vrátí, beze slova vezmu list papíru a zmuchlám ho. Pak ho člověku podám se žádostí, aby ho narovnal do původního stavu. Jistěže to nejde. Ani vrátit něčí důvěru. Jak se píše na lístku z čistírny, některé skvrny zkrátka nejdou vyčistit bez narušení podstaty látky.

Život už nikdy nebude stejný. A to je dobře. Už nikdy nesmí být stejný. Musí se změnit náš přístup k lidem. Musíme si uvědomit, že existují lidé, kteří si nezaslouží druhou šanci prostě proto, že si nevážili už té první.

Přehodnotit své priority fakticky znamená uklidit si v sobě. Zbavit se špatných pocitů ze svých minulých rozhodnutí, špatných emocí ze vztahů, které nevyšly, uvědomit si, že bez lidí, kteří si nikdy nezasloužili naši důvěru, život nebude horší, ale naopak lepší. A že svou pozornost a energii máme věnovat těm, kteří naši důvěru nezrazují, ne těm druhým.

3. krok: Zlepši svůj život

Samozřejmě je drsné zjistit, že jsme byli v minulosti ochotni přeplavat oceán pro někoho, kdo by se pro nás ani neohnul do vody. Berme to ale jako užitečnou informaci, prozření.

Pokud nás v rovině nejlepšího přítele zradila osoba, bez níž se svým způsobem nemůžeme obejít, respektive kontaktu s ní budeme dál vystaveni (v práci, rodině), existují tři řešení. Odlišují se ve vzdálenosti, na jakou si tuto osobu udržíme fyzicky i v srdci:

  • Vžij se do druhého. Nejtěžší cesta. Nesoudit, snažit se porozumět. Proč to udělal? Jak se asi teď cítí? Jak mu muselo být celou dobu, po kterou nosil tajemství? Co by nám možná v této chvíli rád řekl, ale cítí, že to ještě není možné? Záleží na naší síle a okolnostech vůbec, zda budeme ochotni a schopni druhého pochopit. A pokud ho nedokážeme pochopit, zda budeme ochotni a schopni jeho čin alespoň přijmout. Je to o míře soucitu, ale ten neznamená, že druhého omluvíme, nýbrž že ho zkusíme vidět v jiném než jen černém světle. Při povídání z očí do očí možná zjistíme, že jsme sami ve vztahu něco podcenili, pokazili, způsobili. Může nám poskytnout cennou zpětnou vazbu do budoucnosti. Anebo přinejhorším nic.
  • Nech to být. To znamená vyhnout se sebe(obviňování) a lítostem typu „Tohle se může stát jen mně“. Ne, tohle se může stát komukoli, navíc takové přehánění vede ke zbytečným úzkostem. Sebeobviňování paralyzuje schopnost posunout se z místa, protože každý pozitivní krok se zdá těžký, ba nemožný, a každá rána nezahojitelná. Když už cítíme potřebu si něco sdělit, pak: „Fajn, udělal jsem s těmito lidmi chybu. Všichni dělají chyby. Ponaučím se. Už těmto lidem nebudu důvěřovat.“ To stačí. Nechat to být znamená utáhnout emoční ventil a zapojit více rozum (viz kniha Cítit rozumem, myslet srdcem). Prostě nepotřebujeme ty, kteří nás zradí, ale opačné lidi.
  • Sleduj své pocity. Važme, komu a čemu od této chvíle věnujeme pozornost. Jestli špatné lidi nemůžeme dostat z hlavy, vymlaťme je. Box, kickbox, jóga jsou aktivní alternativy k pasivnímu vypovídání se s někým blízkým, kdo nám zbyl. Nebo se z toho vypišme. Hlavně začněme dbát o emoční i racionální rovnováhu. Jistěže to nějaký čas bude bolet. To je dobře. Čas nedopustí, aby nás bolest přešla, jen nás naučí s bolestí žít. Alespoň nezapomeneme a pochopíme, že kdo nás zradí jednou, může nás zradit víckrát. Proto je naší odpovědností, a nikoho jiného, jestli toho, kdo nás už jednou zradil, budeme dál chtít ve svém životě.

Láska ani přátelství nikdy nezklamou. Zklame vždy jen konkrétní člověk. Pamatujme si to. Příští lidé nemohou za ty předchozí. A nemohou ani za utrpení, které si pořád nosíme a oživujeme v sobě. Proto chci, abychom se s těžkými zkušenostmi naučili správně pracovat – využívat je, abychom byli moudřejší a úspěšnější, ne naopak. Ale o tom už v pracovní publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě. Objednat si ji můžete už nyní zde.

Pozor, předchozí pracovní magazín Jak být oporou dítěti je už vyprodaný.

© Petr Casanova