5 nejdůležitějších vět, které muži ve vztahu potřebují slyšet

Když jsem v článku 7 důvodů, proč nikdy nelhat ženě psal o základních odlišnostech mezi ženou a mužem, o rozdílu v emočním a rozumovém vnímání a rozhodování, položil jsem i otázku: Slyšeli jste někdy mluvit muže hlasem ega?

Muž, řídící se ne srdcem ani ne rozumem, pouze egem, má jednoduchý svět: Jeho zranění jsou (podle jeho ega) vždy větší než zranění druhých lidí. Jeho pravdy jsou (podle jeho ega) vždy nedotknutelné. Kritiky jeho osoby jsou (podle jeho ega) vždy neopodstatněné.

Průměrné mužské ego se domnívá, že chyby nedělá. Tudíž je ani nemusí přiznávat. Tudíž se nemusí ani k nikomu samo vracet, žádat o odpuštění nebo omluvu a samo odpouštět a omlouvat se. To všechno si totiž průměrné mužské ego vykládá jako slabost.

A průměrné mužské ego „nikdy není slabé“. To slovo – slabé, slabošské – při střetu s průměrným mužským egem, ve vlastním zájmu, nikdy nepoužívejte.

Průměrné mužské ego věří, že je dokonalé. Nezajímá ho názor, že dokonalost v člověku přece neexistuje. Kontakt s průměrným mužským egem je tedy iracionální a často zlý. Jaké to vlastně je být v kůži muže, ovládaného egem, a jak se muži podaří tohoto osudového vnitřního draka přeprat, aby se stal moudřejším – rozumnějším a současně emočně vyspělejším?

V knize Dvanáct srdcí popisuji vyzrávání muže, původně egoisty, v silného, úspěšného, ba hrdinného jedince. V knize Cítit rozumem, myslet srdcem pak ukazuji, jak strašlivé je potkat nevyzrálého muže, dlouhodobého egoistu, který svého draka neumí porazit, jak je slabý, zbabělý, ubližující – a nedokáže si to přiznat. Není sám sebou a jen se tváří jako někdo, kým ve skutečností není. Tím vnitřně trýzní sám sebe, ačkoli to nikdy nedá znát.

Dnes tedy alespoň zběžný náhled do mužské hlavy. Je o pochopení motivací a procesů muže, který prochází vnitřním vývojem. A dokud nemá odvahu přiznat si vlastní chyby, ztrácí lidi, kteří ho milují, kteří se mu obětují, kteří mu důvěřují – a říká tomu „síla“. Než pochopí, že je to naopak slabost a ztráta.

Zrod zla v člověku

Když bylo Luciu Domitiu Ahenobarbovi pět let, jeden příbuzný mu řekl, že je nedostatečný. Ten den se v Luciovi zrodil krutovládce, později známý jako Nero – římský císař a tyran, který mezi nařízenými popravami a sebevraždami odsouzenců proslul zločiny na vlastní krvi. Zabil svou matku, manželku, adoptivního bratra i vychovatelku.

Jiného malého kluka s potěšením tloukl jeho otec-opilec. Než zemřel v hospodě s láhví v ruce, vmetl tehdy třináctiletému synovi, že ženám bude vždycky pro smích, protože má to, čemu se dnes říká hypospadie. Chlapcova močová trubice ústila jinde, než měla. „Tvé ruce budou vždycky počurané.“ To byla věta, na kterou ten dospívající kluk nikdy nezapomněl. Od té doby s fatálně špatným školním prospěchem, neschopný navazovat sexuální vztahy a stále si umývající ruce, posléze poslal na smrt více než padesát milionů lidí. Jmenoval se Adolf Hitler.

Kdykoli jdou vyšetřovatelé a historici zpětně po stopách diktátorů, atentátníků a agresorů, nalézají ke svému údivu opak toho, co by čekali. Žádní frajeři, borci, Spartakové. Objevují malého zraněného nebo vystrašeného kloučka. Vidí mindrák, který onen k vnitřní slabosti odsouzený muž nedokáže setřást jinak než zlem. Proto také ve svém koučovacím magazínu FC neustále připomínám, že negativní pocity vedou k negativním myšlenkám, negativní myšlenky k negativním činům a negativní činy k negativním výsledkům.

„Jsem své ego,“ svorně provolali Nero i Hitler. Dva zdánlivě mocní muži, ve skutečnosti nemocní. Dva zdánlivě silní muži, ve skutečnosti slabí. Toto, prosím, fixujme.

Slabí muži si myslí, že projevované zlé ego je znakem síly. Mýlí se, je to naopak – projevované zlé ego je znamením slabosti, nedostatečnosti. Všechny velké války vyvolali muži s potřebou mít „alespoň něco většího“ – ovládnout jiné, když nedovedou ovládnout sami sebe…Všichni do jednoho věřili, že potom dosáhnou i své vlastní spokojenosti. Nedosáhli. Dosáhli jen sebezkázy. Štěstí nikdy nebylo za hranicemi státu, nikde kolem nich, řešení pro lidi hledající štěstí je vždy jen v lidech samotných.

Platon řekl, že tak jako ženy dostaly od přírody velkou výzvu – zvládnout mateřství, muži obdrželi celoživotní výzvu – zvládnout sebe, své ego.

Dioklecián byl první, kdo opravil Nerona. „Toto je skutečná moc,“ pronesl výchovně ke svým dvěma synům a muže odsouzeného k popravě před jejich očima OMILOSTNIL.

„Moc není přivolat smrt,“ prohlásil, „ale odvolat smrt. Mocí není mít možnost ublížit a tu možnost využít, skutečnou mocí je naopak mít možnost ublížit a tu možnost nevyužít. Skutečnou mocí totiž není ovládnout druhé, ale ovládnout sebe.“

Nedotýkej se drátů na zem spadlých

Všichni, nejen muži, vědí, co je ponížení. Známe to z vlastní minulosti. To ponížení nám zkoušeli přivodit jiní slabí lidé – rodiče, učitelé, „kamarádi“. Mnohdy nás i úspěšně zranili. Ve svém magazínu učím dívat se správně na zraněné ego. Ne jako na brzdu, ale jako na akcelerátor svého charakteru.

Aby ženy pochopily muže, potřebují si v první řadě uvědomit, že tak jako ženu mateřství, ani muže ego dlouho nepouští. Je-li zraněné, rádo se připomíná – v zaměstnání, sportu, vztazích. Průměrné ego vykřikuje s prohrami. S každou rozsévá pochybnosti, projevuje malost, provádí (sebe)ubližování.

Nejbližší lidé bývají první na ráně. Doslova. Čím blíže těmto průměrným egům jsou, tím více inkasují. Jako by chtěli raněného člověka obejmout a podržet drát – a ten drát byl přitom pod proudem. Nedotýkat se drátů spadlých na zem – tak by mohla znít cedulka přilepená na egu průměrných zraněných mužů. Jenže žádná tam není. Příroda totiž ženy, které jsou nablízku těmto mužům, vybavila mateřským pudem. Touhou pomoci „slabým“. Dobře to zařídila. Proto slabí muži potřebují silné ženy, tak jako slabé ženy potřebují silné muže.

Všichni umíme být slabí. Všichni děláme chyby a trápíme se pro ně. A všichni sílíme, jak je překonáváme. My muži to děláme i kvůli egu. A právě ve chvílích, kdy se nám hroutí svět a kdy sršíme zlou elektřinu, potřebujeme podporu. Nakonec, tak jako ženy.

Nepochopitelné Proč

Když se potkávám se čtenáři svých knih, ženy se mi často svěřují, že se jim mnohé mužské chování jeví nevyzpytatelné. Nevědí, proč si hrajeme na hrdiny, když jsme uvnitř natrhnutí jako čajový sáček. Nevědí, proč nejvíc ubližujeme tehdy, když bychom potřebovali obejmout. Nevědí, proč najust odmítáme komunikovat tehdy, když bychom se naopak tolik potřebovali ze všeho vypovídat. Nevědí, proč říkáme Kdepak, jsem nad věcí ve chvíli, kdy nad věcí nejsme vůbec.

Ženy nerozumějí mužskému egu. Našim vnitřním prohrám, od kterých neumíme utéci, protože si odmítáme přiznat, že si je neseme všude s sebou. Našim vnitřním výčitkám, že jsme možná špatní partneři, a proto svou vinu za zpackaný vztah raději házíme na druhé. Našim nevěrám a agresím, na které dochází ve vrcholné slabosti, kdy se bojíme, že jsme naopak přehlížení a nedostateční – tehdy je v nás více Nerona než Diokleciána.

Jsem poslední, kdo by průměrné muže moralizoval. I já jsem v životě poznal nejtemnější dna svého ega. Až jsem zjistil, jak snadné je zahnat stíny.

Stačí rozsvítit. S rozedněním zmizí tma. Naopak se soumrakem se všechny stíny dlouží.

Protože FirstClass.cz čtou o něco více muži než ženy, ale k veřejným diskusím se muži (což je pro ně typické) nepřipojují, neradi před všemi mluví o svých slabinách a problémech, ale v soukromí představují okolo 80 % mých schůzek, dnes chci za ně promluvit k ženám. Vím, že možná nezískám pochopení, ale věřím, že kde není pochopení, může být alespoň přijetí.

  • Jaké věty pomáhají mužům k přerodu z Nerona v Diokleciána?
  • Jaká připomenutí v těžkých chvílích potřebují?
  • Jak se dá zlé ego oslabit, ba odstranit?

Obraťte, prosím, na 2. stránku.