Jak zvládnout druhou šanci

„Dali jsme si druhou šanci,“ řekla.

„Ale víme, že ji nesmíme zvorat,“ dodal.

Seděli proti mně, a to doslova. Věděli dobře, jaký je můj názor na druhé šance: Nikdy nedávat druhou šanci stejnému člověku. Opakovali ale naléhavě: „Petře, jak druhou šanci zvládnout?“

Tíže druhé šance

Proč je to vlastně tak těžké? Protože všichni jsme chybující a všichni se chybami učíme.

To znamená, že na jednu stranu si uvědomujeme, že chybovat je lidské a že pokud nás druhý podvedl, zranil, zranil nebo jinak zklamal, pak hlavně proto, že je člověkem.

Na druhou stranu ovšem jeho jednání změnilo i nás. Ponaučili jsme se. Přirozeně váháme podruhé věřit člověku, který nám už jednou ublížil. Dát mu druhou šanci je jako podat mu znovu nabitý revolver jen proto, že se prvně dostatečně netrefil – tak to cítíme.

Na jednu stranu bychom moc rádi věřili, že se druhý ponaučil. Ale co když to nedokázal? A co když to nedokážeme my – nepřipomínat mu to špatné, čeho se v minulosti dopustil? Co když už prostá existence jeho chyby v minulosti zničí celou přítomnost i budoucnost?

Druhá šance je zkrátka těžká pro obě strany. Proto všechny své knihy směruji na zvládnutí této základní lidskosti: 250 zákonů lásky je o komunikaci uvnitř vztahu, Dvanáct srdcí je o porozumění chybám druhého, 100 nejkratších cest k Tobě je o znovunalezení sebeúcty a hodnoty, Protože o cestách z krizí-nejtěžších labyrintů a Cítit rozumem, myslet srdcem o pochopení, proč je dobře, že procházíme temným údolím a co nás tyto chvíle mají naučit.

Stejný a jiný člověk

Nikdy nedávej druhou šanci stejnému člověku. To je můj základní pokyn.

Aby se vztah mohl posunout, musí se ten, kdo chyboval, změnit. To znamená nesmí zůstat stejným člověkem, musí se změnit zkušeností v ponaučeného. A to není tak samozřejmé, jak to vypadá.

Aby se člověk ponaučil a stal lepším, musí být ochoten přiznat svou chybu. Kdo nepřizná svou chybu, NEMŮŽE ji napravit, protože ji nevidí, neuvědomuje si ji. Jak zdůrazňuji ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem, nelze změnit člověka, který ve svém činu nevidí problém. Odstranit chybu nelze zvenčí, jedině zevnitř.

Proto říkám: Nedávej druhou šanci člověku, který se zjevně neponaučil. Nedůvěřuj tomu, kdo Ti dál lže. Netrap se pro toho, kdo se netrápí pro Tebe.

Stejné činy totiž přinášejí stejné výsledky. Jen ten, kdo si uvědomuje, že chyboval, může být odhodlán se změnit a svou chybu tak už nikdy neopakovat.

Každý člověk je chybující tvor. To znamená, že chyby nedefinují to, jací jsme. Jací jsme, to definuje náš následný přístup k chybám – to, jak s vlastními chybami zacházíme. Tím se totiž odlišujeme. Někdo se mění, někdo ne. Rozdíl je vždy jen v konkrétním člověku.

Tam, kde končí kdyby

Ti dva, kteří seděli naproti mně, měli před sebou čistý stůl. Záleželo pouze na nich, jestli čistý zůstane. Jestli později on zalituje: „Kdybych věděl, že je to tak vážné, podruhé už bych jí to neudělal…“ Nebo jestli později ona zaštká: „Kdybych věděla, že v tom hodlá pokračovat, druhou šanci bych mu už nedala.“

A tak jsem jim řekl tři základní zásady zvládnutí druhé šance.

Zajímají i Vás?

1. Stejnou chybu neuděláš podruhé

Abychom si rozuměli, není to výhrůžka. Chybí vykřičník. Je to pouhá informace.

Stejný čin, který uděláme podruhé, totiž není chyba. Je to osobní rozhodnutí. Dobrovolné, svobodné, úmyslné. Chyba říkáme činu, o kterém v době vykonání nemáme ponětí, že je nesprávný. Nevíme, že jím ublížíme, zraníme, rozbijeme vztah. Jsme zkrátka hloupí. A vykonáním chyby, jejím uvědoměním, přiznáním a napravením zmoudřujeme.

Ano, abychom byli moudřejší, musíme chybovat – potřebujeme zkušenost.

Existují však lidé, kteří skutečnou chybu nevidí. Například jsou-li přistiženi při podvodu, za svou chybu považují to, že byli přistiženi, ne to, že podváděli. Příště se tedy snaží být opatrnější, ne poctiví. Jsou stejnými lidmi, podvodníky – jen vychytralejšími podvodníky.

Pokud takovým lidem dáme druhou šanci, opakují svůj čin vychytraleji. Pokračují v tom, čím nám ubližují, protože si neuvědomují, v čem je skutečná chyba. Nyní už z revolveru, který jim znovu podáme, vystřelí tišeji, přesněji, účinněji.

2. Každou chybu zaplatíš

Opět nejde o výhrůžku. Opět chybí vykřičník. Opět je to pouhá informace.

Je v našem zájmu odhalovat vlastní chyby. Pokud se je snažíme přehlížet, neznamená to, že naše chyby neexistují. Pouze se mnohem déle točíme v kruhu ztrát.

Za každou chybu totiž musíme zaplatit. To je základní pravidlo vesmíru. Má-li mít chyba potenciál ponaučení, pak má pro nás chyba hodnotu. A má-li něco hodnotu, musí to mít také svou cenu. Cena je to, co platíme. Hodnota je to, co dostáváme.

Chyba nám něco dává a něco bere. Nejčastěji nám dává zkušenost, jež je pro nás zároveň tím hodnotnější, čím vyšší cenu za ni musíme zaplatit. Lidé si nejvíce pamatují a nejméně opakují to, co draze odpykali. Důvěra je jednou z takových ztrát. Člověk, jehož zradíme, nám podruhé už prostě nevěří. A to je moc dobře. Je to naše nejlepší škola do budoucna.

Když promíjíme lidem, kteří nám ubližují, pak nám ubližují dál, jen sofistikovaněji. Když jim ale už nepromineme, ubližovat nám přestanou. Buď totiž přestanou tvořit naše okolí, nebo se prostě napraví, pokud součástí našeho okolí chtějí být dál. Nicméně i pak musejí počítat s tím, že se naše důvěra jen tak neobnoví. Zničit ji, na to stačí jeden čin. Obnovit ji, na to někdy nestačí ani milion činů. Opakuji: to je moc dobře. Jen tak se člověk naučí prostě neubližovat, protože ve výsledku ublížením druhému nejvíce ublíží sám sobě.

3. Dáš prioritu vztahu!!

Nyní už tam je vykřičník. Dokonce dva. Protože je to výzva pro oba členy vztahu.

Ačkoli chybu provede jen jeden, její překonání se týká obou. Kdo četl mou publikaci Jak být oporou dítěti, ví, co to obnáší například v případě odhalované nevěry, kdy oba chtějí v původním vztahu pokračovat, ale oba mají sklon druhému něco vyčítat, bojovat spolu.

O tom, jak dát prioritu vztahu, pojednává celá jedna moje kniha – 250 zákonů lásky. Vždy si pamatujme, že to nejdůležitější mívá 10 písmen: komunikace, naslouchání, porozumění, kompromisy… To všechno jsou nástroje potřebné pro pochopení druhého, zejména pak:

  • PRAHŮ BOLESTI. Každý jsme jiný. To, co nebolí nás, druhého bolet může. To, co my ještě nepovažujeme za podvádění nebo ubližování, druhý tak vnímat může. To, co podle nás není důvod k ukončení vztahu, pro druhého být může. Není to proto, že my bychom byli chytřejší a on hloupější, ale proto, že máme odlišnou minulost.
  • RODIČOVSKÝCH VZORCŮ. Každý jsme rostli v jiném prostředí. Ze svého okolí stále sajeme, co je normální. Pro každého z nás tak může být normální něco jiného. Pokud tatínek tloukl maminku, může synovi připadat normální bít svou ženu a dceři může připadat normální nechat se bít mužem. To se týká „vzorů“ alkoholiků, sobců, slabochů, neřešičů, flákačů. Žádné dítě se takovým nenarodilo, každé se to naučilo.

Zvládnout druhou šanci je zkrátka o růstu obou lidí. Jak toho, kdo chyboval, tak toho, kdo má jeho chybu unést a neobrátit proti němu či sobě. Nezvládne to každý vztah, ba neustojí to skoro žádný vztah. Dokážou to pouze dva lidé, kteří opravdu chtějí. Teď, zítra, pořád.

Pamatuj: Jen silné vztahy to zvládnou

  1. Smiřme se s tím, že všechno na člověku nezměníme. Zejména nezměníme nic, co nebude ochoten změnit on sám. Bohužel řada lidí nechápe rozdíl mezi chybou a zradou. Zatímco chyba vzniká neúmyslně (chybující člověk je pouze hloupý, nezkušený, nechápe, jak moc ublíží), zrada je úmyslný krok. Je to střela do zad. Ne omylem. Zrada je vědomý čin, čiré zlo. Dát druhou šanci podrazákovi je tvrdá, ale důležitá zkušenost. Naučí nás už nikdy stejnou hloupost neudělat. Ano, hloupost. Chybu.
„Když se mě lidé ptají, proč je tak těžké jim podruhé důvěřovat, ptám se já jich, proč je tak těžké poprvé dodržet slovo.“

2. Dát druhému novou šanci je obrovský projev důvěry a víry ve vztah, jeho budoucnost. Jak však podotýkám v knize Protože, jen víra a důvěra nestačí. Nemůžeme pořád jen my dělat první krok. Aby vztah fungoval, musí být vyvážený. Je-li na jedné straně schopnost dál důvěřovat, musí na druhé straně být schopnost dál dostát této důvěře. Jinak to nevyjde.

3. Budovat vztah nikdy není snadné. Je to jako stavět věž z dětských kostek. Čím je vyšší, tím je náchylnější podlehnout chybnému položení dalšího dílku. Jak píšu v knize Protože, ve středověku při stavbě stále vyšších chrámů zjistili, že aby se klenby nehroutily, musejí zesilovat opěrné sloupy a zdi. V tom spočívá princip dlouhodobých vztahů. Dlouhodobě úspěšné nejsou ty, které neprošly žádným problémem, ale které naopak prošly mnoha problémy a naučily se díky nim zesilovat – poznávat, že vedle sebe mají vždycky správnou opěrnou zeď.

Po každé chybě máme na výběr: Buď se točit v kruhu minulosti (chybu si pořád vyčítat), anebo se pohnout do budoucnosti (chybu si přestat vyčítat a jednoduše ji odstranit).

Nedokáže to každý člověk. A už vůbec to nedokáže každý pár. Jen ten silný.

Protože jak dobře víte už z mé základní knihy 250 zákonů lásky, vztah je jako řetěz. Praskne tam, kde nevydrží nejslabší článek. Proto nedávejme šanci stejným lidem – nezměněným slabým článkům. Je to jen ztráta času.

  • Jak řešit konkrétní vztahové problémy? Všechny mé knihy lze získat pouze zde.
  • Vyberte si svou podle konkrétní situace, kterou řešíte, na rozcestníku zde.

© Petr Casanova