Jak uzdravit své „vnitřní dítě“ a překonat ozvěnu minulosti

Stárneme. Ale v jádru jsme to pořád my. Dítě.

Dítě, které mělo své sny, ale i prožitky.

Své radosti i strasti. Obojí je v nás. Vzpomínky, které nás ovšem občas stále ovlivňují.

Naše přítomnost se zrodila z naší minulosti. Potkávám lidi, kteří vyrostli v prostředí agrese, ponížení, neúcty a negací. Dnes mají potíže ve vztazích, neumějí vyjadřovat či přijímat lásku, nedokážou věřit sobě nebo druhým. A nechápou PROČ.

Nebo potkávám lidi, vychovávané v materiálním nedostatku, trvalém strachu, že nebude na jídlo či nájem. Nedovedou sebeméně finančně riskovat, opustit zlé zaměstnání nebo zlé okolí. Mají averzi k jakékoli ztrátě, panikaří z představy nejistoty. A nechápou PROČ.

Je mnoho stínů minulosti, které padají na naši přítomnost. Jsou v našem myšlení, v našich pocitech, v našich činech i v našich výsledcích. Ale jak je překročit, jak se jich zbavit?

Fotografický pásek

Už letní vydání mého pracovního magazínu Jak být oporou dítěti otevřelo termín „vnitřní dítě“. Jde o ozvěnu doby, ve které jsme kdysi žili. O vliv prostředí, událostí a osudových lidí, který si přímo neuvědomujeme, protože není součástí našeho vědomí, ale podvědomí. Jde o mementa, zasutá v hluboké paměti, a přitom velmi živě prožitá a pro život určující.

Bývají strašně stará. Až do věku 6 let totiž funguje mozek pomalu. Frekvence mozkových vln théta (ještě jsou alfy, bety, gamy a delty) je tehdy mezi 4 až 7 cykly za sekundu, což značí velmi vnímavý stav. Dětský mozek si tak můžeme představit jako starý fotoaparát, používaný ještě dědečky, uvnitř kterého je celuloidový pásek citlivý na světlo. Stiskem spouště se na mžik otevře divadelní opona a film se osvítí. Čím delší je doba, po kterou světlo působí na film, tím prokreslenější je výsledný obraz. Na filmu stejně jako v podvědomí.

Oživlá bolest

Uděláš tohle, jinak Tě nebudu mít rád – zažiješ osamělost, a ta bolí.

Poslechneš mě, jinak přijdeš o hračku – zažiješ ztrátu něčeho milovaného, a ta bolí.

Zmýlíš se, zklameš mě, nezalžeš druhému rodiči – dostaneš výprask, a ten bolí.

To všechno v nás vypaluje zkušenosti, o kterých vědomé myšlení už neví. Nepamatuje si všechny prožité bolesti. Nevybavuje si, co nám přesně kdo řekl nebo udělal, ale vybavuje si, jak jsme se v určité situaci cítili. A když se stane podobná, která opět hrozí osamělostí, ztrátou nebo výpraskem, zkrátka možnou bolestí, stáhneme se. Teď a Tehdy se propojí.

Od té doby ani nevíme proč, ale máme strach z určitých rozhodnutí. Neumíme to objasnit racionálně, prostě z něčeho máme špatný pocit. Jako bychom věděli, do čeho jdeme a co nás čeká, ačkoli jsme konkrétně tuto situaci ještě nikdy nezažili. Podvědomí si ale vybaví jinou, která se jí charakterem hrozby blíží. A naše dospělá představivost reaguje na základě dětské minulosti. Jako by dávná zranění ožila. Jako by se stará dramata měla opakovat.

Nic nezabilo tolik lidských snů jako strach. Ten strach, který má velké oči – až 99 procent našich negativních představ se nenaplní. Přesto jim věříme. Podvědomí je totiž považuje za pravdu. Vždyť se nám něco podobného opravdu stalo! Vážně, když jsme neposlechli, něco důležitého jsme ztratili! Vážně, když jsme se odvážili, něco cenného jsme prohráli! Ano, podvědomí má vlastně pravdu. Ale i nemá. Protože my jsme se už dávno poučili.

Právě proto jsem podzimní vydání pracovního magazínu nazval Jak vypnout sabotéry v hlavě. Mimo jiné se vrátíme po linii dětství k příčinám, které vytvořily dnešní následky. Hlasy podvědomí, které se někteří lidé snaží umlčet alkoholem, drogami, promiskuitou, hazardem, utrácením, přejídáním, workholismem, sebepoškozováním, zkrátka čímkoli, o čem si myslí, že jim to pomůže odpoutat se od dávných nahrávek nebo dnešních potřeb, které mají, ale domnívají se (vinou sabotérů ve své hlavě), že je nedokážou uspokojit.

Nad čím se tedy zkuste zamyslet, než Vám toto vydání přijde do schránky?

Historie

Kdy náš příběh vlastně začal? To je první otázka, kterou s lidmi řeším.

V asijských kulturách jsou oblasti, kde slaví narozeniny ne k termínu porodu, ale mnohem dříve. Nakonec, i psychologové tvrdí, že jsme ovlivňováni prostředím už v matčině lůně. Okolní zvuky, míra stresu matky, hojnost či naopak nedostatek hormonů, zostřujících naše vnímání (typicky neuropeptidů, které zlepšují vzájemnou komunikaci neuronů, nervových buněk), kvalita a dostatek výživy, míra komplikací, prostorové omezení dvojčetem, příval alkoholu, drog, infekce – to vše po narození ovlivňuje pocity bezpečí a jistoty dítěte.

Své způsobí i sama zkušenost s příchodem na svět, dále míra péče o dítě v raném věku, emoční dostupnost matky, tedy našeho domova od početí, působení rodinných příslušníků, četnost střídání pečovatelů (tetiček, babiček, přítelkyní maminky, která ten den nemohla), přátel rodičů, no a pak všech nových osobních kontaktů v raných předškolních letech.

Tehdy jsme pro události ještě neměli slovní pojmenování, avšak emočně jsme si je uložili. Naše podvědomí tak připomíná rybník, jen zřídka čistý. Dle míry kontaminace zážitky je méně či více špinavý, a pokud se jím zpětně brodíme, někdy až po kolena cítíme bahno.

Přitom ten rybník má napájet naše sebevědomí, být zdrojem odvahy, zkušeností, poučení, ne traumat, strachu a hanby, ne zmatku v asociacích, kterým nerozumíme. Někdy klíče od třináctých komnat drží rodiče, kteří o určitých vypracovaných fóbiích nechtějí mluvit. Tu z hluboké vody, tu z uzavřených prostor, tu z některého typu lidí. Proto pracovní magazín Jak vypnout sabotéry v hlavě bude o vyčištění našeho rybníka, kde se dusíme, čím více se v něm potápíme – mnohdy tu špínu v něm vytvořili lidé, když si v nás umývali ruce nebo svědomí.

Znamení, že je vnitřní dítě zraněné

Pro koho tento pracovní magazín bude? Reprodukuji některé z těch hlasů: „Nezvládneš to. Pořád nejsi dost dobrý. Nic už dlouho není dost dobré – takové, jaké by to mělo být. Je to jen Tvoje vina. Zasloužíš si lítost. Nezasloužíš si lítost. Nezkoušej to, stejně na to nemáš. Nevyjde Ti to. Už nic Ti nevyjde. Styď se. Boj se. Trap se. Žiješ marný život. Pořád máš dost chyb. Jsi horší než …, zoufej si. Už nikdy nebude dobře. Ještě nikdy nebylo dobře.“

A mnoho dalších.

Ti sabotéři mají svá jména i otce, který jim vévodí. Dohromady tvoří rodinu, která se ve výsledku projevuje Tvými špatnými pocity. Aby ne – nízká sebeúcta, odmítání vlastního těla, náladovost, nerovnováha mysli, těla a duše, problém s vnitřními mantinely (buď jsou příliš měkké, takže nás druzí snadno zneužívají, nebo příliš tuhé, takže jsme pro druhé až moc nepřístupní a uzavření), poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, psychosexuální potíže, falešnost, přetvařování se, problémy se sebehodnotou, sebejistotou, sebeidentitou, neschopnost důvěřovat, racionálně se rozhodovat, nedostatek sebevědomí, sebezničující obětování se pro druhé, chorobná soutěživost, nemohoucnost vybudovat si dlouhodobé vztahy všech úrovní, posedlé chování, strach z autorit, manipulativní přístup, agresivita nebo naopak nečinnost při podstupování agresivního chování ze strany druhých lidí…

To všechno nejsou příčiny problémů, ale následky. Příčinami jsou zranění někým, jehož tvář ani jméno možná neznáme. Třeba už ani nežije. Ale ty rány ano. Musíme je uzdravit. Jinak se řetěz může prodloužit do další generace – štafetu mohou převzít i naši potomci.

Cesta sebeléčby

Za každou bolestí duše najdeme člověka, který ji způsobil. Nenaplněnou potřebu našeho vnitřního dítěte. A my to dítě tak nemůžeme nechat. Neumřelo v minulosti, jsme jím my, jen starší. Čas žádné rány nevyléčí, jen nás učí – tu více, tu méně úspěšně – s nimi žít.

Vyléčit své vnitřní rány ale můžeme sami. Každý z nás se může naučit toto zraněné dítě zachránit a „adoptovat“. A měl by. Vždyť sami jsme jedinou osobou, která nás s jistotou do konce života neopustí. Jak si pomoci hned, bez čekání na toto vydání? Nabídnu Vám dva základní kroky, o kterých můžete přemýšlet a zkusit je:

  1. Propojme se s vnitřním dítětem

Máte fotografii, na níž jste zachyceni jako malí? Vezměte si ji.

Pokuste se empaticky spojit s tím malým človíčkem, NYNÍ porozumět jeho TEHDEJŠÍM situacím. Vzpomenete si, čeho jste se tehdy báli, čemu se vyhýbali? Vybavíte si své staré obavy, slzy, zranění, kterým se dospělí posmívali? Vyberte jednu takovou chvíli a staňte se svým správným rodičem. Projevte tomu dítěti pochopení a soucit, které mu tehdy chyběly.

Proč to? Mnohdy je snazší soucítit s jinými lidmi než se sebou. Když někdo blízký vážně onemocní, je nám to líto, ba jsme schopni mu vyčítat jeho přístup k životu, ačkoli sami můžeme mít také takový. Zkusme tedy najít cestu i k pochopení našich (nedokonalých) rodičů.

Děti například mají sklon ignorovat své vnitřní touhy. Bojí se požádat o jejich naplnění, aby dospělým nebyli pro smích. Mnohým to zůstává i dál – ignorují to, co si přejí i zaslouží: lásku, pozornost, zájem. Je dobré si osvěžit „dětský sen“, protože to, po čem jsme toužili dříve, nebylo o nic méně důležité. Představme si tak, že jsme opět dítě a máme velký sen, ale někdo jiný je silnější, brání nám ten sen uskutečnit. Teď střihněme v čase. Postavme se před zrcadlo. Už jsme velcí, tak se mu podívejme zpříma do tváře. Minulost záhy splyne s přítomností. My jako dítě se dozvídáme, že náš dětský sen odmítlo uskutečnit dospělé Já.

Co si řekneme do očí? Vysvětlíme si to? Omluvíme se sami sobě? Odpustíme si to? Nebo něco nyní uděláme pro svůj dospělý sen? Tato metoda nezmění minulost, ale budoucnost. Naučí nás více vnímat své přání a lépe s ním zacházet. Uvědomíme si, že jednou (za řadu let) budeme stejně konfrontovat své starší Já. Teď za dnešním snem můžeme vykročit a za tu řadu let být na sebe pyšní. Průběžně se odměňovat, děkovat si, být sami sobě rodičem.

  1. Zaplňme mezeru mezi dítětem a rodičem

Mnoha dospělým lidem chybí větší láska. Některým celoživotně. Přitom pro každé dítě je důležité cítit, že je o něj pečováno, že existuje někdo, komu na něm záleží a kdo chce pro něj to nejlepší. Ne každý má štěstí na takového rodiče. Stopy nezralých rodičů se bohužel pak otiskují v dítěti a jeho dospělosti. Přitom dnešní vnitřní dítě nemůže za slabost svého tehdejšího rodiče. Proto se v psychoterapii uplatňuje metoda zvaná „re-parenting“. Jako bychom dostali zpětnou příležitost opravit své rodiče a tomu malému dítěti, které je stále v nás, umožnili žít pozitivnější a plnější život – s úsměvem, spontánností, autenticitou, a co je pro dítě (i dospělého) nejdůležitější – s láskou, respektive sebeláskou.

Nikdo nedokáže člověku ublížit tolik, jako to svede ten člověk sám. Mnoho lidí tak trestá samo sebe za minulost, v níž žádné chyby neudělali. Věří jen starým nahrávkám, hlasům jiných lidí, kteří nám hodně namluvili. A my jim věřili, dospělým přece děti musejí věřit, jinak… je čeká bolest. Proto po vydání Jak být oporou dítěti vychází Jak vypnout sabotéry v hlavěOpět ve formě pracovního magazínu, s pracovními listy na práci se sebou.

  • Tištěné vydání Jak být oporou dítěti je vyprodané. Číst lze jen v mobilní verzi zde.
  • Nové vydání Jak vypnout sabotéry je možné objednat si v tištěné podobě zde. Vyjde 30. září. Předplatitelům přijde automaticky.

© Petr Casanova