Jak se stát celoživotní slabostí silného partnera

Rád vyprávím malým dětem pohádky.

Miluji jejich všetečné otázky.

„A proč, strejdo?“

„A jak?“

A tak podobně.

Ještě raději však vyprávím pohádky, které nejsou jen pro děti. Vyprávím je kvůli jejich rodičům, pokud také naslouchají.

Tehdy byly hory plné sněhu, skulinou v dřevěných okenicích zpívala meluzína, v krbu praskalo smrkové dříví a já se uvolil uspat kamarádčiny dvě malé dcerky.

„A pak spolu žili šťastně až do smrti…,“ zakončil jsem nějaký příběh a už chtěl ztlumit plamen petrolejky, když jedna ta všetečka vyhrkla: „Ale jak, strejdo?“

„No jo,“ přidala se ta druhá, „hloupej Honza a bohatá princezna? Jak by jim to mohlo vydržet?“

Usmál jsem se. Chtěly přídavek. Začal jsem jim tedy vyprávět pohádku všedního života. Tu, kterou potřebovala slyšet i jejich maminka. Pohádku o vztahu, kdy se jeden druhému stáváme příjemnou slabostí – oporou, kterou je těžké nahradit.

„Jak, strejdo, jak?“ naléhaly ty malé čečetky. A zvědavýma očima vzhlédla i ta velká.

Urovnal jsem dětem péřovou duchnu až pod bradu a spustil: „To bylo tak…“

pohadka

1. Zatímco většinu lidí v začátcích zajímají na druhém jen přednosti, pohádkový partner hledá slabiny a učí se je přijmout.

Ze stromečku, vonícího v rohu pokoje, jsem sejmul papírový vánoční řetěz a škubl jím. V jednom místě se přetrhl.

„Holčičky, v jakém místě praskl?“ zeptal jsem se. „V nejslabším, nebo v nejsilnějším?“

„V nejslabším přece!“ zavolaly holčičky.

Už ve své základní knize 250 zákonů lásky jsem psal, že každý vztah je jako takový řetěz. Praskne tam, kde je jeho nejslabší místo. K čemu je nám pohledný partner, když na něj není spolehnutí, je to lhář, podrazák, násilník nebo pštros, který při prvním problému strčí hlavu do písku, jen aby ho nemusel řešit nebo svou chybu přiznat?

Kdykoli si vybíráme druhého jen podle jeho předností a zavíráme oči před jeho nedostatky, odsuzujeme se k nelítostnému prozření. Jednoho dne vztah právě v nejslabším bodu povolí. Aby dlouhodobě vydržel, musíme se v první řadě zajímat o slabiny. Učit se je akceptovat, pak jako by se vytratily. Ostatně, často se skutečně i vytratí, protože na tom, co nemusí skrývat, může druhý bez studu a výsměchu pracovat, odstraňovat to.

Přijímejme tedy partnera takového, jaký je. Kompletně i s vadami – nějaké máme každý. Nesledujme jen líc, najděme i rub. Bavme se o něm, nevyčítejme ho a nesnažme se hned druhého měnit. On to zvládne sám, když to půjde a bude mít motivaci. Nikoho z nás přece nedefinují chyby, které máme, ale to, jak k nim dlouhodobě přistupujeme.

Pohádkový partner je natolik moudrý, že chápe, že i druhý je „jenom“ člověk; že nemůže být dokonalý; ale že může být tou nejlepší verzí sebe sama, pokud ho podpoříme.

2. Zatímco většina lidí hledá dokonalý vztah, kde nebudou žádné problémy, pohádkový partner přijímá nedokonalý vztah, ve kterém se budou všechny problémy řešit.

„Jejda, Ty máš nedokonalost!“ žasnou lidé, když se po ochabnutí zamilovanosti rozkoukají. Ti, kteří čekali dokonalost a nic míň neberou, odcházejí. Pokud však dokonalost čekají v každém dalším vztahu, pak onemocní ze svého čekání. Dokonalost totiž existuje leda v pohádkách.

V reálném světě nic nepadá z nebe – jedině kroupy, dešťové kapky a meteority. Všechno hodnotné se tvoří na Zemi. A za vším je spousta práce. I za dlouhodobým vztahem je moře komunikace, naslouchání, kompromisů i dohadování – každý jsme jiný a druhému do hlavy nevidíme. Jakýkoli úspěch v životě včetně dlouhodobého vztahu není o štěstí či náhodě.

„Holčičky, chcete vidět kouzlo?“ zbystřil jsem pozornost malých posluchaček a vytáhl z kapsy minci. „Ukážu Vám, že náhoda ani štěstí ve skutečnosti neexistují. Vsaďte se, že mi padne orel!“

Vyhodil jsem minci do vzduchu a – plác. Holčičky vyprskly smíchy. Na hřbetu ruky se ukázala panna. Než ale stačily cokoli říct, vyhodil jsem minci znovu a – plác. Na hřbetu ruky už byl orel. „Vidíte!“ zvolal jsem. „Vyhrál jsem!“

„Ale…,“ snažily se protestovat.

„Přesně tohle je životní náhoda a štěstí, které stojí za každým úspěchem, i za dlouhodobým vztahem: Zkoušet to, DOKUD nevyjde naše přání. Hledat cestu. Hledat vhodného partnera. Dlouhodobý partner se jen tak nepotkává. Dlouhodobým se partner stává.“

Ve své druhé knize Dvanáct srdcí píšu, že aby se pro nás stal někdo dlouhodobým, musíme v první řadě respektovat to, že není a nikdy nebude dokonalý. Vždycky bude chybovat, tak jako budeme vždycky chybovat my. Podstatné však je, zda dokáže své chyby rozpoznat, uznat, napravit a neopakovat; zda dokáže problémy ve vztahu chápat jako společné a společně také hledat řešení. Takový partner se stává pohádkovým. Ne proto, že s ním žádné problémy nezažijeme, ale právě proto, že je zažijeme a společně překonáme.

Dlouhodobé šťastné vztahy nejsou ty, které se vyhýbají problémům, ale naopak ty, které se problémům nevyhýbají a řeší je. Takové problémy totiž nejsou na škodu, ale naopak ku prospěchu a k utužení vztahu. A proč se to s některým partnerem daří, a s jiným ne?

3. Zatímco většina lidí chce stejného partnera, jako jsou oni sami, pohádkový partner potřebuje odlišného, který vhodně doplní to, co sám nemá.

Jsou dva druhy párů. Jedny, čím déle se poznávají, tím více nabývají pocitu, že se vlastně rozcházejí. Obvykle začaly přednostmi a postupně odkrývané slabiny a rozdíly je odcizují.

U párů s dlouhodobým potenciálem se děje opak. Čím déle se tito partneři poznávají, tím více splývají. Doplňují se.

Na člověku je krásné, že není dokonalý. Každému z nás něco chybí. Současně jsme však každý jiný. To znamená, že každému z nás chybí něco jiného. Podstatou nalezení dlouhodobého partnera je objevit takový „protiklad“, který nás doplní – který bude mít to, co v dobrých i špatných časech nemáme a potřebujeme.

  • Například: Když příliš létáme v oblacích, druhý nás vrátí na zem. Nebo když se choulíme na dně, zvedne nás. Má pro nás to, co sami pro sebe v téže chvíli nemáme.
  • Představme si naopak pár, kde jsou oba stejní. Jeden padne na dno s výkřikem: „Nic mi nejde, jsem k ničemu.“ A druhý jen přikývne: „To jsi, sbohem!“

Do jaké kategorie konkrétní pár patří, to se pozná podle vývoje pocitů rozdílnosti. Rozumíme si postupem času stále více, nebo stále méně? Podporujeme se postupem času stále více, nebo stále méně? Komunikujeme spolu postupem času stále více, nebo stále méně?

Jak zdůrazňuji ve své třetí knize 100 nejkratších cest k Tobě, tolerance, velkorysost, soucit, to všechno se otevírá stále víc, jestliže narazíme na správného partnera. Pak nevadí, že se mění naše či jeho hodnoty, cíle, pohledy, zkušenosti. Jestliže chceme jít vedle sebe, jdeme. Naší prioritou je totiž jít vedle sebe, ne to, KAM jdeme. Jeden při druhém stojíme bezpodmínečně.

V páru, který naopak chřadne, si každý z jedinců uvědomuje, že samotnému by mu bylo lépe. Že kdyby odešel ze vztahu, ubyly by mu problémy. V páru, kde jeden druhého doplňují, naopak oba cítí, že rozpadem vztahu by oba ztratili.

V prvním typu vztahu se postupem času partneři stávají protihráči. Začínají stát proti sobě a volat: „Je to Tvoje vina! Tvůj problém! Ty jsi ten špatný!“

Ve druhém typu vztahu se postupem času partneři stávají ještě semknutějšími spoluhráči. Ať se děje cokoli, stojí při sobě a volají: „Je to naše společná vina! Náš společný problém!“ Chápou, že ve vztahu ve skutečnosti nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, pouze dva vítězové, nebo dva poražení.

„Proto sdílejí. Radosti i starosti. Poznali totiž, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost.“

„Každý problém je společný?“ otázaly se holčičky.

Přikývl jsem. „A společné problémy mohou mít jen společná řešení.“

4. Zatímco většina lidí si zakládá na své pravdě, pohádkový partner ví, že milovaný člověk má vždy větší hodnotu.

„Holčičky, existuje Ježíšek?“ zeptal jsem se.

„Jasně, strejdo. Kdo jinej by Ti nosil dárky?“

Zasmál jsem se. Měly pravdu. Svoji pravdu. Stejně jako já, když jsem byl v jejich věku a věřil jsem v Ježíška. A stejně jako moji kamarádi, kteří byli starší než já a existenci Ježíška mi v tom věku rozmlouvali. Každý máme vždycky svou pravdu a jsme ochotni se za ni hádat, někteří až do krve. Hádáme se za ni, protože jí věříme – vychází z naší dosavadní zkušenosti, zralosti a přesvědčení. Klíčové slovo však je: dosavadní.

Na světě neexistují dva lidé, kteří by měli stejnou životní cestu. Každý na své cestě sbíráme jiné pohledy. To, že někdo vidí stejnou věc jinak, neznamená, že ji vidí chybně. Vidí ji správně – ze svého pohledu.

„Život je jako cesta na Dlouhé Stráně, kam se zítra vypravíme. Nahoru vede řada cest, všechny vedou ke stejnému cíli, ale každá vede jinudy,“ vysvětlil jsem malým slečnám. „Že děda, který už nemůže tak prudce do kopce, půjde oklikou, to ještě neznamená, že cíl mine. Půjde možná pomaleji, ale pro něj to může být lepší cesta.“

Jak popisuji ve své čtvrté knize Protože, vztahy, na kterých nám záleží, nás učí vnímat a respektovat jinou cestu, cizí názor, opačnou pravdu. Snáze pochopíme, že neexistuje druhý člověk s identickým pohledem na život, jaký máme my. Naučíme-li se tedy druhým odpouštět, že jsou jiní než my, ušetříme si mnoho trápení a zbytečných ztrát lidí, kteří nemají menší pravdu než my. Mají svoji, a ta je stejně velká jako naše. Přestaneme-li chtít druhé přesvědčovat o naší pravdě a necháme je, aby si některé zkušenosti, které jim třeba ještě chybí, doplnili, o to větší empatii se naučíme.

Mít pro druhého pochopení, umět se do něj vcítit, přijmout jeho rozhodnutí, ačkoli pro nás může být bolestivé, to všechno jsou schopnosti, které vycházejí z nás, ne z druhých. Proto i poslední bod:

5. Zatímco většina lidí se ve vztazích snaží měnit druhé, pohádkový partner mění k lepšímu v první řadě sebe.

Když budeme chtít, na komkoli najdeme chybu. Každý ji má. Nikdo není neomylný.

Lidmi jsme však i my sami. I my máme chyby. A chceme-li, aby chyb ve vztahu ubývalo, potřebujeme se zaměřit jednak na jejich odstraňování, a jednak začít u sebe. Kdyby se totiž všichni lidé na světě starali v první řadě o sebe, bylo by postaráno o všechny.

Jedna z holčiček se ošívala. Pak tu otázku vyslovila: „Když jsme jednou letěly letadlem, povídali tam, že…“ A mně se to tradiční hlášení hned oživilo: Prosím rodiče, aby v případě nouze nasadili kyslíkovou masku nejprve sobě a TEPRVE POTOM svým dětem. „Proč to tak je, strejdo?“

„Protože život každého člověka závisí v první řadě na tom, kdo jej zachraňuje,“ odpověděl jsem a vzal opět do ruky přetržený řetěz. „Proto potřebujeme kolem sebe silné kroužky. A ideálně bychom měli být těmi silnými kroužky sami.“

„Pak budeme pro druhé důležití, že strejdo?“

Přikývl jsem. „Nepostradatelní. Ale abychom mohli dát druhým sílu, musíme ji v první řadě sami mít.“ Dal jsem jim napít heřmánkového čaje. „I tento hrneček Vám může dát jen to, co sám obsahuje. Kdyby v sobě neměl žádný čaj, nemohl by Vám ho dát. Ani my lidé nedokážeme předat druhému to, co sami nemáme.“

Úsměv. Energii. Naději. Optimismus. Vnitřní štěstí. Lásku. Zkrátka sílu. Jakoukoli sílu pro druhý papírový kroužek. Jak zdůrazňuji ve své poslední knize Cítit rozumem, myslet srdcem, i silný partner se někdy ocitne ve slabých chvílích. I on potřebuje někoho, kdo ho podpoří, kdo se hned nezhroutí.

Proto mysleme i na sebe. Na své zdraví. Na svou sílu. Na všechno, co nám dává dobré pocity a vnitřní spokojenost. „Jen tak budeme spolehlivým kroužkem v papírovém řetězu, slabostí i pro silného partnera,“ dodal jsem, ale holčičky už spaly.

Nevadí, že mě neslyšely.

Však to poznají.

Stejné jako to pozná jejich máma.

Jako jsme to poznali vlastně my všichni.

  • Potřebujete porozumět nějaké situaci ve Vašem vztahu? Jaká moje kniha se pro Vás nejlépe hodí, zjistíte v rozcestníku zde. Všechny mé knihy lze pořídit pouze zde.
  • Pracovní magazín Jak být oporou dítěti je PŘED VYPRODÁNÍM! Poslední volné kusy za 109 Kč je možné získat zde. Za 99 Kč (v rámci předplatného) jej můžete mít zde.

© Petr Casanova