Nedopusť, aby pro Tebe byl jedinou volbou někdo, pro koho Ty jsi jednou z možností

„Miluješ mě?“ zeptáš se, ale dopředu cítíš, že odpověď zabolí a bylo by lepší ji neslyšet. Ale Ty už potřebuješ mít jasno.

V lepším případě je ticho. V horším uslyšíš: „Já nevím.“

Člověk, který je pro Tebe JEDINOU volbou, váhá.

Možná už déle existuje někdo, kdo navrtává jeho vztah k Tobě. Jako pilíř mostu, který se dříve či později zřítí. Co je lepší – dříve, či později?

Čím víc si uvědomuješ, že jsi pro druhého jen jednou z mnoha možností, tím víc Ti dochází, že existují jen dvě možné cesty:

  1. Nechat ho jít, nebo sám odejít k někomu, kdo na stejnou otázku „bude vědět“.
  2. Čekat. Dál doufat, že „začne vědět“, že ho přesvědčíš, že ukáže na Tebe. Jinak řečeno: Věřit, že u něj získáš „víc bodů“, když ty dosavadní body nestačily.

Kdo četl můj podrobný rozbor obou cest v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, ví, jak ani jedno není snadné, jak jedno i druhé vyžaduje hodně síly.

S první variantou se v Tvé hlavě rozhostí pochybnosti:

  • Co když jsme to uťali předčasně?
  • Co když už nikoho nebudu tolik milovat?
  • Co když byla chyba na mé straně?

S druhou variantou se objeví jiné:

  • Co když čekám zbytečně?
  • Jak dlouho ještě? A jak to mám vydržet?
  • Nedělám nějakou chybu? Nemám se mu ozvat? Nebylo by lepší… (doplňte cokoli)?

Přičemž obě varianty provázejí shodné lítosti:

  • Copak pro druhého nic neznamenám?
  • Není lepší vrátit to, co bylo, i když to znamenalo bolest, hlavně nezažívat tuhle osamělost, která snad bolí ještě víc?
  • Co když už nikdy nikoho jiného nenajdu?

Proč se mi nechce to rozseknout?

Odmalička v sobě rozvíjíme averzi ke ztrátě. Když nás rodiče chtěli k něčemu přesvědčit, hrozili nám ztrátou. Že nám vezmou hračku, že nás nepustí za kamarády, že nám vyhodí štěně. Zkrátka že ztratíme něco, na čem nám záleží. Naučili jsme se, že ztráta bolí a že ji nechceme. Pamatujeme si všechny své velké ztráty. Proto nechceme ztratit někoho, koho milujeme, i když on nemiluje nás. Myslíme si, že když zůstaneme „spolu“, nic neztratíme.

Omyl. Zůstáváme-li s někým, kdo nás nemiluje, jsme stále sami. Osamělost je stejná, ať se cítíme sami se sebou, nebo sami vedle druhého. Někdy dokonce víc, než být sám, bolí zachraňovat vztah, ale sám. Milujícího člověka to totiž vybíjí jako mobil, který opakovaně vytáčí jedno a totéž číslo, snaží se dovolat, ale ve sluchátku stále zní: „Volaný účastník je nedostupný, opakujte volání později.“ Vydržte na lince. Nezavěšujte, jste v pořadí…

Kde mám svou mez?

Budeme-li se pořád bát a pořád čekat na to, až se z mnoha možností staneme tou jedinou, můžeme pročekat zbytek života. Také moc neposiluje představa, že bychom se jedinou možností stali až poté, co bychom druhému tak trochu „zbyli“.

Kdy si druhý uvědomí, co pro něj děláme? Kdy konečně dozraje? A dozraje vůbec? Jak dlouho na to máme čekat? To jsou nejčastější otázky, které mi kladete v mé Poradně.

Samuel Beckett, irský dramatik, napsal divadelní hru Čekání na Godota. V ní se celou dobu čeká na postavu, která nakonec vůbec nepřijde. Je kruté to představení vidět, když jsme sami v takové situaci. Musíme se ptát: Stojí nám čas za to riziko? A stojí nám za to člověk, který už dlouho říká NE, NEVÍM, DEJ MI JEŠTĚ ČAS, ROZMYSLÍM SI TO?

Když mi čtenáři mých knih kladou výše uvedené otázky, obvykle přeskočím od Becketta k Destinnové. Vytáhnu dvoutisícikorunu, kde je její portrét. A ptám: Proč ji lidé mají mít na očích? Proč je na bankovce druhé nejvyšší hodnoty? Odpověď je prostá: Protože si na své vysoké hodnotě sama zakládala…

Mez Emy Destinnové

Původně se jmenovala Emilie Kittlová (1878–1930), Ema Destinn byl její umělecký pseudonym. Vyjadřoval „osudová Ema“.

Pěvkyně s nádherným lyrickým sopránem byla osudová pro jednoho muže. Dvořil se jí a při svém ohromném bohatství, moci a zástupu ctitelek ani na okamžik nepochyboval, že v dobývání uspěje a ohnivou Emu si podmaní.

Byl to císař Vilém II.

Karty mezi nimi byly rozdány jasně: On byl pro ženy jasnou volbou. Ona pro něj jednou z mnoha možností. Jejich vztahová hra ale podle těchto rozdaných karet neprobíhala.

On přišel na její představení. Usedl v nejdražší lóži. Ona ho ignorovala.

On začal chodit na každé její představení. Na jeviště posílal květiny. Ona ho ignorovala.

Ona jednou zpívala Carmen, on neváhal přijít do lóže oděný v kostýmu Dona Josého. Tolik chtěl cítit, že Ema zpívá jen pro něj. Ona ho ignorovala. Zpívala pro všechny.

On to už nevydržel. Po představení vtrhl do její šatny, rozhodnut zlomit ji vysvětlením, že přece on je pro ženy jasnou volbou, zatímco ona pro něj jen jednou z možností.

Jenže… Ema Destinnová se mu vysmála. On pro ni nebyl jasnou volbou, zatímco ona pro něj byla jedinou možností.

Císař to pochopil při následujícím rozhovoru:

On: „Zítra přijedete na mé panství a budete zpívat pouze pro mě. Kolik peněz chcete?“

Ona, aniž se otočila od zrcadla, vyhodila schválně nehorázně vysokou cenu. Císaře tím šokovala, popudila. Vykřikl: „Vyloučeno. Tolik peněz vyplácím pouze svým maršálům!“

Ema se otočila od zrcadla a císaři do očí řekla: „Potom Vám ovšem, Vaše Veličenstvo, budou muset zpívat Vaši maršálové.“

Myslíte, že poté císař ve svém nadbíhání ustal? Ne, přidal ještě víc na obrátkách.

Ponižováním totiž ještě nikdo svou hodnotu nezvýšil, naopak. Ema Destinnová ve svých pamětech zdůraznila:

  1. „O naší hodnotě nerozhoduje nikdo druhý, pouze my sami.“
  2. „Pokud si sami sebe vážíme a pokud dáváme najevo svou hodnotu, druzí ji musejí akceptovat, protože jim nic jiného ani nezbývá. Pokud si však sami sebe vážit nedokážeme, nebudou si nás vážit ani druzí. Staneme se dobrými jen z nouze.“
  3. „To, že si nás někdo neváží, ještě neznamená, že nemáme žádnou hodnotu. Stejně jako to, že jsme pro někoho jen jednou z možností, neznamená, že to tak zůstane. Situace se může úplně obrátit, a kdo námi pohrdal, ten se může stát tím, kdo nás začne prosit na kolenou.“

To jsou slova, která čtu svým čtenářům při osobním setkání.

Jak toho, o čem píše Ema Destinnová, docílit?

Jestliže Vás to zajímá, otočte, prosím, na 2. stránku.