7 důvodů, proč nejlepší tahouni končí, i když mají svou práci rádi

Dnešní snídaně byla jiná než obvykle. S kamarádem-podnikatelem. Neměl problém v partnerském vztahu, má problémy v pracovních. Nebo – jinak si to nedovedl vysvětlit.

Bylo to jako s kostičkami domina, které postavíte na hranu, jednu za druhou.

„Odchází… další…,“ kroutil nechápavě hlavou. Ztrácel jednoho zaměstnance za druhým.

„Co dělám špatně?“ ptal se. „Výplaty dostávají včas, stravenky, všemožné benefity…“

Přijít v dnešní době o dobrého zaměstnance je průšvih. Náhradu, natož za stejné peníze, není snadné najít. Schopní lidé jsou prostě vzácní. Jde snad těm, kdo odcházejí, jenom o licitování peněz? Nebo je snad jejich práce už nebaví? To jsou první myšlenky, ale…

„Chci mít nadprůměrnou firmu!“ naléhal. „To znamená mít nadprůměrné lidi,“ bouchl do stolu, až se lidé, snídající okolo, otočili. V této restauraci nejsou na slovní násilí zvyklí.

Kamarád zkrátka musel ubrat.

Jak z hlasitosti, tak z vnitřních emocí.

Odchod klíčových lidí má totiž vždycky logický důvod. Není tím problémem, za který se ho podnikatelé snaží vydávat. Je NÁSLEDKEM skutečného problému, který by měli najít. Jakmile totiž odstraní skutečnou příčinu, zmizí i následek – odchody.

Samozřejmě – někdy si zaměstnanci nesednou s kolektivem, nebo je zláká lepší nabídka, které nelze konkurovat. Většinou ale jádro pudla bývá přímo ve firmě. V manažerech či majiteli. Ale manažeři a majitelé to neradi slyší, neradi přiznávají, neradi řeší…

Když jsem minulé vydání svého magazínu zaměřoval na Myšlení směřující k úspěchu, podotýkal jsem v něm, že peníze nejsou všechno. I můj kamarád-podnikatel se mi smál. Přitom ani pro něj peníze nejsou vším, jsou prostředkem, motivací. A vědí to i ti, kteří odcházejí, i když mají svou práci rádi. Co jim tedy může tolik vadit? Možná Vás udiví, jak podobné si jsou pracovní a soukromé vztahy…

1. důvod: Drážkování

Pro snaživé a tvůrčí lidi je nestravitelná představa, že budou uvězněni v jedné drážce, na jednom místě a monotónně opakovat jedinou činnost dvacet až čtyřicet let. Potřebují větřit život, změnu, posun, vývoj, mít šanci prorůstat kariérou, být poháněni i něčím jiným než penězi.

Kdo subjektivně potřebuje o něco usilovat, a přitom zjistí, jak objektivně rezne, dříve či později ucítí nutkání hledat motivaci jinde – v jiné firmě. Tahouni nenávidí pasivitu, mají sklon rychleji se nudit, stereotyp je dělá vnitřně nešťastnými a podrážděnými.

A to negativně ovlivňuje jak jejich výkon, tak morálku celého týmu, který k těmto tahounům vzhlíží.

2. důvod: Přepracovanost

Na jednu stranu zní logicky, že schopný člověk je hojně vytěžován a přetěžován. Dokonce to mnohdy vyžaduje sám. Na druhou stranu je problém v tom, že pokud má svou práci rád, těší ho a naplňuje, může o to rychleji vyhořet. Zejména tehdy, když jeho přepracovanost nevyvažuje dostatečné uznání a ocenění.

Kdo má štěstí na pozitivního workoholika, měl by ctít alespoň jedno ze dvou pravidel: 1. Dbej o to, aby takový zaměstnanec dostatečně regeneroval (mimo jiné čerpal dovolenou, i když ji považuje za „zbytečnou“) a 2. Pokud zjevně neregeneruje, ať má energii alespoň od Tebe, z Tvých odměn, byť by měly jakoukoli formu.

3. důvod: Matné vize

Existují lidé, kteří chtějí víc než život křečka. Ráno vlézt do běhacího kolečka a celý den dřít. Večer z něj vysíleně vypadnout a zjistit, že ačkoli se celý den nezastavili, neposunuli se ani o píď. Tak jako včera, tak jako zítra.

Nevědět, proč něco dělám, a přesto to muset dělat, je nejčastější příčina vnitřního vyhoření. To není jen přepracování. Vyhoření je vyprázdnění zevnitř.

Pro mnohé lidi je důležité vědět, že to, co dělají, má větší smysl než dřina kvůli výplatě. Jiní zase potřebují jasně poměřit, jak daleko jsou od cíle. Pokud před sebou žádný nevidí, nemohou každodenně posoudit, zda se vůbec přibližují, či vzdalují. Časem je to přestane zajímat.

Vyhořelý člověk je jako horolezec zavalený lavinou, který se v bílé dezorientaci snaží vyhrabat a ani netuší, zda správným směrem. To je frustrující. Špičkoví dříči totiž čerpají sílu i z vědomí, že jsou po dnešku dál než včera. Pak pro ně den měl smysl. Musejí dostat přesně definovanou metu, která je provokuje každopádně, ať k ní jsou blíž, nebo dál.

Potřebují vnímat, že jsou součástí důležité změny, procesu. Výplata se někdy tak rychle rozkutálí, že nesmí být jedinou motivací člověka.

4. důvod: Přehlížení středu

Katastrofou je, když se odměny rozdělují takto: finanční smetanu slízávají ti nahoře (zisk si rozděluje majitel a management) a morální smetanu dostávají ti úplně dole (uklízečka dostane diplom Pracovníka měsíce a květinu). V největším počtu firem jsou nejvíce přehlíženi všichni „průměrní“, ačkoli ti jsou skutečným srdcem firmy nebo motorem výsledků.

Jejich opakované kvalitní výkony se stávají pro vedení samozřejmostí a normou. Zjitřené emoce budí, jen když se zhorší. V tomto se pracovní vztahy blíží nejvíc těm partnerským. Jistě si vzpomenete, co píšu ve svých knihách: Lidé prostě přehlížejí to, co pro ně děláme pravidelně. Ztrácí to pro ně hodnotu bez ohledu na to, jak hodnotné to objektivně je.

Tak dochází k strašlivému paradoxu, kdy je spíše vyzdvižen (na vyšší pozici) a oceněn ten, kdo má většinu času nekvalitní výsledky a jednorázově se výrazně pochlapí, než ten, kdo dlouhodobě podává vysoký standard. Ten první je totiž v očích vedení „víc vidět“.

Výsledkem tohoto paradoxu je demotivovaný střed, který DĚLÁ SKUTEČNOU PRÁCI.

5. důvod: Neschopnost rozpoznávání

„Dobrý den,“ pozdravíte na chodbě. Majitel se zarazí.

„A Vy jste… Vy hledáte… Recepce je dole, tam Vám poradí!“ uzemní Vás.

Přitom Vám před týdnem třásl rukou a četl z papírku, předepsaného Vaším přímým nadřízeným, projev, jak jste úžasní, nepřehlédnutelní, nepostradatelní…

Zabolí to. A ještě více, když kdokoli nad Vámi nepozná Váš podíl práce na úspěchu.

Člověk si pak připadá mizerně, nicotně. Paradoxně on, přitom by se hanbou měl propadat spíše ten, kdo z jeho práce žije.

6. důvod: Nedostatek důvěry

„Nevypadáš nemocně. A to chceš volno?“

„Tobě že umřel rodič? Přines doklad z krematoria.“

„Otevři tašku! Neodnášíš si náhodou firemní propisku nebo kancelářské svorky?“

Podle sebe soudím Tebe – jednoduchý princip, který říká, že druzí lidé nás hodnotí podle svých vlastních hodnot a představ. Co podle nich „nedokážeme“, to ve skutečnosti nedokážou sami. Kdyby totiž danou věc dokázali, nepřipadalo by jim nemožné, že ji dokáže i kdokoli jiný.

Kde není důvěra mezi lidmi, nefunguje vztah. Proč by měli největší tahouni pracovat pro blaho těch, kdo je mají za podřadnou, nedůvěryhodnou kastu?

7. důvod: Příliš rozevřené kleště hierarchie

Každé pracoviště potřebuje nějakou strukturu a vedení. Obecně však platí nepřímá úměra: Čím více je pozičních stupňů mezi nejnižším a nejvyšším zaměstnancem, tím slabší jsou komunikace a důvěra. Čím dál má člověk k „vrchnosti“, tím více si připadá bezmocný a nešťastný.

Mají-li ctižádostiví lidé pouze mlčet, poslouchat a dělat, bez možnosti sdílet své nové nápady, nebo mít alespoň dílčí rozhodovací pravomoci, opravdu jim nezbývá moc zdrojů vnitřní motivace a štěstí.

Sečteno, podtrženo

  1. Většina lidí opouští svou pozici ne kvůli konkrétní práci či konkrétní firmě, ale kvůli konkrétním nadřízeným.
  2. Pokud Vám tedy odcházejí špičkoví lidé, ptejte se sami sebe, co pro ně můžete udělat z výše uvedeného.
  3. A pak to, což je ještě důležitější, začněte naplňovat v praxi.

Jak pracovat s okolím, abychom jej správně motivovali, a to i penězi? Poslední dostupné výtisky mé publikace Myšlením k úspěchu koupíte zde.

© Petr Casanova