3 způsoby, jak předejít přetížení

Než jde můj tříletý syn spát, ví, že si má vyčistit zuby.

Když upadne a rozbije si koleno, ví, kde je dezinfekce a náplast a jak se s nimi zachází.

Všichni máme ponětí, jak se poskytuje první pomoc, když jde o tělesné zranění naše nebo druhých, případně koho máme zavolat, kam postiženého poslat, zkrátka CO DĚLAT.

Pokud jde o tělesné zdraví, víme skoro všechno. Bohužel, o duševní hygieně neví většina lidí vůbec nic.

Přitom zlomenina srdce, duše, naděje nebolí o nic míň než zlomenina nohy. Většina lidí ale vnitřní zranění bagatelizuje, protože není vidět, navenek nekrvácí a okolí kdekomu, kdo prožívá duševní bolest, říká: „To bude dobrý. Nic to není. To je akorát v Tvý hlavě.“ Představte si, že byste někomu se zlomenou nohou řekli: „To bude dobrý. To rozchodíš. To je akorát v Tvý noze.“

Proto jsem se rozhodl napsat vůbec poprvé publikaci o duševní hygieně. Bude mít formu pracovního magazínu tak, aby si moji čtenáři, nebo jejich nejbližší lidé, mohli uvědomit svůj problém, který bagatelizují nebo přehlížejí, a účinně ho řešit. Nedojít na hranu, kdy se už i pidiproblém zdá neřešitelný, protože tak ho vykládá naše vědomí.

Potkávám až příliš mnoho lidí, kteří se vnitřně ničí. Kteří zažívají srdeční nebo mozkové příhody v mladém věku. Které už sabotuje jejich vlastní tělo. Kteří jsou už ráno unavení, demotivovaní, bez hodnot, neefektivní. Negativní myšlení jim neumí dát pozitivní život. A negativní život je ubíjí ještě víc. Až jednou vyhoří zevnitř.

Co je spillover

Syndrom burn-out (vyhoření) ukazuje, jak jsou propojené tělo a mysl. Jak způsobem svého přemýšlení můžeme ničit své tělo. Zvýšený stres, zvýšená mentální zátěž, nedostatečná sebekontrola a nedostatečná emoční podpora vedou k vnitřnímu tlaku bez odpočinku. A není to problém jen práce. Lidé vyhoří i ve vztahu, jestliže se cítí druhým přepjati. Pak je to už pouhá matematika: Čím větší objem času trávíme přetíženi, tím méně času zbývá na duševní odpočinek, respektive tím později se na něj dostane. Následují obezita, nespavost, úzkost, deprese. Přes 40 procent takto přetížených lidí spěje k ischemické srdeční poruše. Ta vzniká nedokrevností tkáně nebo orgánu, což vede k jejímu poškození nebo odumření. Celých 80 procent přetížených lidí má oslabenou imunitu.

A důvod? Především spillover of working life, což by dalo přeložit jako přelití pracovního života do volného času. Lidé si sice berou dovolenou a o víkendech nechodí do kanceláře, ale pracují na dovolené i o víkendech, neumějí mentálně vypnout ani při rodinné sešlosti a hraní s dětmi. Pracovní maily řeší dokonce ještě před usnutím jako tu poslední věc…

Tři mýty

Zapomeňme na to, že:

  1. Je to problém jen naší země nebo západní civilizace. Japonci zařadili do slovníku nový pojem karoshi. Označuje smrt přepracováním. Tak častý problém to je.
  2. Je to problém jen vysokých pracovních pozic. Naopak, lidem s nižšími odměnami se často nedostává adekvátního odpočinku, pracují monotónně, mají méně osobního vzdělávání a rozvoje a jsou pod represí výše postavených struktur (podle „zákona padajícího hovínka“), které si na nich vybíjejí své vlastní komplexy a vyhoření.
  3. Je to problém jedince. V některých firmách, když dojde k problému s vyhořením, pracují psychologové pouze s postiženým člověkem, nevzdělávají celý kolektiv. Navíc řeší lesní požár, až když zčernají oblaka. Nebo dokonce tvrdí, že taková je doba. Nebo že u zodpovědných lidí je vyhoření nevyhnutelné. Není.

V nové pracovní publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě budu popisovat celou duševní hygienu od A do Z. Budu na to mít přes sto stran. Tady, v omezeném prostoru, alespoň rámcově uvedu tři základní pojistky před vyhořením.

1. Vnímej signály

Mnoho lidí neřeší možné ohrožení vyhořením jen proto, že zatím nevnímají žádné vnější symptomy většího stresu nebo sami sebe považují za dostatečně klidné a silné. Jenže závažnost většího stresu si mnohdy neuvědomujeme, dokud nám už citelně fyzicky neubližuje.

Nemůžeme usnout. Nedaří se nám soustředit. K práci přistupujeme s odporem. Nejsme efektivní. A přitom nás nenapadne přemýšlet, proč. Nedochází nám, že už to je reakce těla. Musí teprve ZESÍLIT, abychom si uvědomili, že se opravdu děje něco špatného.

Mám přehršel případů typu Arianny Huffington. Tato zakladatelka Huffington Post si své vnitřní přetížení dlouhodobě vůbec nepřipouštěla. Až se jedno ráno probudila na podlaze své kanceláře, v krvi z rozbitého obličeje, aniž si jakýkoli kolaps pamatovala. Až potom vyhledala psycholožku. Ta ji naučila pracovat chytřeji, tedy udělat více v kratším čase, a mít tak větší objem času na odpočinek. A hlavně jí vysvětlila, proč je odpočinek důležitý. Arianna pochopila, že když si udělá čas na sebe, neznamená to, že méně udělá. Naopak, potom udělá více, protože s větší/lepší energií.

2. Investuj do vztahů

Není náhoda, že všechny mé knihy se točí kolem budování úspěšných vztahů. Jen lidé, kteří nás opravdu mají rádi a rozumějí nám, nám dokážou dát zpětnou vazbu, jestliže s námi zjevně není něco v pořádku a my to přehlížíme nebo podceňujeme. Těm lidem na nás záleží, a to nejen kvůli nám, ale i kvůli jim samotným, protože o nás nechtějí přijít.

Od mojí kamarádky odešel partner. Sama doma se užírala. Tak si brala práci domů, aby zabila čas. Nikdy se jí nechtělo ulehnout do chladně prázdné ložnice. Tak pracovala do noci. Jednou přišla do kanceláře a točila se jí hlava, špatně viděla. Kolegyně se jí smály, jen jedna z nich okamžitě zavolala lékaře. „Ne, mám spoustu práce, nemohu marodit,“ oponovala v mrákotách ta kamarádka. Měla krvácení do mozku. Přijet o chvíli později, říkali lékaři, byla by po smrti.

I jediný člověk, který vidí naši bolest, ačkoli navenek předstíráme úsměv, je poklad. Ale bohužel až příliš mnoho lidí kolem nás nechápe, že nejsme roboti a že nedokážeme unést neomezeně úkolů a stresů. Pro ně jsme jen číslo ve výkazu, které snadno nahradí. My ale potřebujeme někoho, kdo v nás uvidí člověka a bude mu záležet na tom, že jsme zdraví.

3. Nezacházej s člověkem jako s věcí

Náš mozek i tělo potřebují regeneraci. Spánek, výživu, hydrataci, cvičení, pohyb, zkrátka změnu, vlastní koníčky. Neříkejme, že na to nemáme čas. Když vyřadíme to, co nám užírá energii (automatismy spojené se sezením na internetu), překvapí nás, kolik ušetříme času na relax, sport, procházku, zkrátka na aktivity nebo pasivity, které osvěžují tělo i mysl.

Vnímejme, co nám dělá dobře, a to včetně lidí. Preferujme ty, kteří nám věnují pozitivní pozornost, pomáhají nám prodýchat nepříjemné události dne. Naopak upozaďme ty, kteří k nám přistupují jako k věci. Pamatujme si, že napětí polevuje, cítíme-li se v bezpečí.

Někteří zaostalí manažeři mají pravěký pocit, že ke zvýšení produktivity a efektivity vede kultura strachu. Vytvářejí toxické prostředí, stresové situace, narušují soustředěnost lidí, snižují jejich kreativitu a nutí druhé jednat víc pudově – činí z nich vystrašenou zvěř. Tím ale přicházejí o řadu racionálních schopností člověka, který udělá víc naopak usměvavý, motivovaný, pozitivně zacílený a snaživý – protože mu je při dané činnosti prostě dobře.

Jak zdůrazňuji ve svém magazínu, negativní pocity nemohou vytvořit jiné než negativní myšlenky; negativní myšlenky nemohou vést k jiným než negativním činům a negativní činy nemohou vyústit v jiné než negativní výsledky, které musejí ještě zhoršit pocity.

Pamatujme si:

  • Více práce udělají ne přepracovaní, ale odpočatí lidé.
  • Duševní hygiena je přinejmenším stejně důležitá jako ta tělesná.
  • Negativní hlava neumí zařídit pozitivní život.

První publikaci svého druhu o duševní hygieně, obsahující pracovní listy pro řešení svých problémů, je možné objednat si už teď zde. Pozor, ta předchozí Jak být oporou dítěti je už vyprodaná. Dotisk neděláme, kapacita je omezená.

© Petr Casanova