Jak naložit s vysavači energie ve své rodině

Rodina.

Mělo by to být naše útočiště, spása.

Náruč, kam můžeme vždycky utéct, když se potřebujeme schovat před světem.

Jenže někdy je to místo, kde zažíváme nejbolestivější bodnutí.

Ne do srdce, ale do zad.

Když nás sráží šéf, kolega, kamarád, koneckonců i životní partner, vždy můžeme odejít. Šéfa, kolegu, kamaráda, koneckonců i životního partnera si totiž můžeme vybrat nebo vyměnit. Jenže copak to jde s rodinou? Lze opustit vlastní rodiče, děti?

Každý týden řeším mnoho případů, které se zdají neřešitelné. Děti citově vydírané svými rodiči, rodiče citově vydíraní svými dětmi. Ponižování mezi příbuznými. Vše s pocitem, že „s druhými MUSÍME vyjít“. Právě to je síla manipulátorů v rodinách – přesvědčit své oběti, že není úniku. Že rodinu si nevybíráme. Že ji tedy ani nelze vyměnit, opustit.

Během řešení případů se snažím těm, kteří mě vyhledávají, ukázat, že i druzí jsou lidé. Že i oni mohou mít své zraněné vnitřní dítě, své rodičovské vzorce, své duchy minulosti. Že i oni mohou mít mindráky, které nesouvisejí s přítomností, ale hlubokou minulostí, a že ve svém vnitřním neštěstí potřebují hromosvod pro své blesky – a protože jsme jim nejbližší, udeří do nás svým emočním výbojem jako do prvních.

Právě od nich tak můžeme slyšet:

  • „Nedokážeš to…“
  • „Nemáš na to…“
  • „Jsi nula…“
  • „Jen já vím, co je pro Tebe nejlepší…“

A protože jsou nám nejbližší, už odmalička máme sklon věřit jejich slovům. A i později tedy slyšet ve své hlavě:

  • „Nedokážu to…“
  • „Nemám na to…“
  • „Jsem nula…“

Těm převzatým hlasům se v psychologii říká Sabotéři. Je to velký problém, se kterým jsem v rámci své práce často konfrontován. Právě proto jsem další vydání pracovního magazínu FC, hned po Jak být oporou dítětinazval Jak vypnout sabotéry v hlavě.

Tedy: Jak se vyrovnat s prostředím, ve kterém žijeme, se systematickým ubíráním energie, odrazováním od vlastní cesty, snů a hodnot, s nedůvěrou a citovým vydíráním nejbližšího okolí, tedy paradoxně těch lidí, kteří by nás před vším uvedeným měli naopak chránit?

Než Vám nový magazín přijde do schránky, prosím, zamyslete se nad těmito tezemi:

1. Někteří lidé nejsou špatní, ale ani správní pro nás právě teď

Psychologie zná pojem „pozitivní zlo“. Zní to jako protimluv, ale právě na rodičovských či příbuzenských vztazích se dobře vysvětluje.

To zlo je totiž skryto za starost a dobrý úmysl. Blízkým lidem opravdu může záležet na tom, abychom byli šťastní a úspěšní. Mají svou pravdu, danou svými zkušenostmi a rozhledem. Podle nich to, co nám nakazují, je opravdu „to nejlepší“.

Nemá smysl jim to rozporovat, protože oni mají svým způsobem pravdu. Pro ně je to nejlepší. Ale pro nás to být nemusí.

Každý máme jiný život, hodnoty, cíle i cesty, kterými potřebujeme kráčet. Svět si lze představit jako Mount Everest, na který vede osm miliard cest. Každou jde někdo jiný. Všichni mají jeden cíl – být šťastni a naplněni –, a je normální, že druzí tu jejich cestu nechápou.

Přitom nemusí být nesprávná. Půjdeme-li na kopec se starcem, ten patrně půjde pozvolnější, byť delší cestou. My, mladí duchem, to vyběhneme přímo srázem. Obě cesty vedou na jeden vrchol, ale přesto nejsou správné pro všechny.

Pokud nám tedy blízcí vnucují svou cestu, nečilme se, poděkujme za jejich dobrotu, ale zkusme jim vysvětlit, že my nejsme oni. Pochopí to? Někdo ano.

2. Pozor na pasivní agresi

Pasivní agrese je neverbální agrese. Energii ubírá beze slov, jen třeba výsměšnými gesty. Druzí tak nevyjadřují ústy, co jim vadí nebo co je zneklidňuje, jen nás popichují. A pak, když dáme najevo rozčilení, se nám ještě vysmějí, proč jsme negativní, když oni „nic neřekli“.

Tady už můžeme začít tušit nepříjemnost a komplikaci vztahu. Proč?

Pasivní agrese není vrtoch, je to už znamení o člověku, jeho charakteru. Většina zdravých lidí nemá důvod k jakékoli formě agresivity, jestliže se cítí bezpečně a ve své kůži. Pasivní agresoři jsou v jádru nešťastní lidé. Nehrají otevřenou hru, protože se obávají kritiky. Ale zároveň si nemohou pomoci. Tak jsou slabí.

Slabí lidé si neumějí poradit se sebou. Vadí jim jejich neštěstí, které si uvědomují díky srovnání s druhými. Jestliže oni se mračí, zatímco druzí se smějí, uvědomují si, že druzí mají něco, co oni nemají. Chtěli by to taky, ale nevědí jak. A protože se cítí negativně, uvažují negativně a jednají negativně. Zatímco pozitivní člověk by se soustředil na sebe a chtěl svou situaci ZLEPŠIT, oni se soustředí na druhé a chtějí jejich situaci ZHORŠIT.

Nic víc v tom není, nic osobního.

3. Nepředstírejme, že špatné chování je v pořádku

I když jde o rodinu, vymezme si mantinely. Pokud nedáváme najevo své limity, lidé se vůči nám chovají bez limitů. Není to jejich chyba, ale naše.

Vyjadřujeme-li svou mlčenlivostí: „Klidně do mě kopej, já to přejdu“, budou do nás druzí kopat. Budou si totiž myslet, že pro nás je to v pořádku a jim je to povoleno. I v rodině, dokonce bych řekl tam tím spíš, bychom měli jasně určit, co už je přes čáru. V rodině by totiž mělo být prioritou neubližovat druhému, tedy nejít přes čáru. Tedy, ve funkční rodině.

Pokud lidé znají naše hranice, a přesto je nectí, je to informace o nich, ne o nás. Buďme za ni vděční. Alespoň víme, s kým máme tu čest. Bez přetvářky.

Kdo sportuje, zná tu poučku: „Každý hraje tak, jak mu soupeř dovolí.“ Nenechme si ubližovat. To, co si vůči nám mohou dovolit, neurčují druzí, ale my. Kdykoli se této výsady vzdáme, nemáme nárok poté jedovaté lidi kritizovat. Oni dělají jen to, co jsme akceptovali.

Vždycky mějme před očima loď v oceánu. Tu loď nepotápí voda, která je všude kolem ní, ale voda, která pronikne do ní. Je-li nám z činů nebo slov druhých lidí špatně, pak jsme do sebe nechali proniknout jejich zlo. Vzali jsme si to osobně.

4. Neznehodnocujme se jen proto, že se nás snaží znehodnocovat druzí

Skutky druhých vůči nám mají jen zřídka souvislost s námi. Laskavě se k nám chovají ti, kteří jsou přirozeně laskaví. Zahořkle se k nám chovají ti, kteří jsou v jádru zahořklí.

Samozřejmě, v určité malé míře my svou akcí můžeme vyvolat reakci. Jenže ta reakce už nezáleží na nás. Spíše odhalí charakter člověka.

Pokud řekneme „idiote“ dalajlamovi, pravděpodobně jeho reakce bude jiná než reakce jiného čelního představitele (například našeho státu). A pořád půjde o jednu naši větu.

Učme se, ač je to v případě rodiny těžké, nebrat si cizí slova a činy vztahovačně. Chtějí-li nás zranit, pak primárně proto, jací jsou oni, ne jací jsme my. Kdyby totiž záleželo na tom, jací jsme my, pak nás budou chtít zranit úplně všichni lidé, které kdy na světě potkáme. Ne, jsou to jen někteří – ti, kteří nás zranit CHTĚJÍ.

Jak píšu v nové publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě, náš život se zásadně promění, promění-li se prostředí, ve kterém žijeme. Pokud negativní lidi vyměníme za pozitivní, změní to naše pocity, myšlenky, činy i výsledky. Ačkoli jsme pořád tou samou osobou, můžeme se dozvědět, že pro tyto jiné lidi máme výrazně odlišnou hodnotu. A my přece jsme hodnotní!

I proto zdůrazňuji poslední bod:

5. Vracet jed znamená vnášet více jedu do svého života

Problém zlého chování vůči naší osobě nespočívá ani tak v nás jako v prostředí, v jakém se nacházíme. To je naše odpovědnost. Co druzí říkají, to je jejich problém. Jestli ale věříme či věnujeme pozornost tomu, co říkají, to je už náš problém.

Vždycky nedokážeme ovlivnit to, co o nás druzí lidé soudí nebo tvrdí. Co ale dokážeme ovlivnit úplně vždycky, je to, co o sobě soudíme nebo tvrdíme sami. Respektive jak vůbec reagujeme na cizí soudy nebo tvrzení.

Jeden moudrý člověk jménem Mahátma Gándhí kdysi řekl: „Oko za oko, a celý svět bude slepý.“ Já bych dodal: „A hloupý.“

  • Přemýšlejme, čemu/komu věnujeme svůj čas, energii a pozornost.
  • Nevracejme negativní chování, pokud to není nezbytně nutné.
  • Vnášejme do svého života víc pozitiv; nenáviděním toho, kdo nám ubližujeme, se zraňujeme víc a víc.

Kdykoli budeme mít, i v rodině, sklon vrátit jed, který na nás někdo prskl, uvědomme si, že v tu chvíli kopeme dva hroby. Jeden pro svého nepřítele a druhý pro sebe.

Čas je jen jeden. Můžeme ho strávit negativně, nebo pozitivně. Já toho času nemám tolik, abych se zabýval negativními lidmi. A už vůbec ne, abych se zabýval pomstami. Nakonec, nejlepší pomstou je žít podle sebe, a být tak šťastný. Co může být víc?

Nezapomeňme:

  • Nikdy nemůžeme změnit ty lidi, kteří ve svém jednání nevidí problém.
  • Ale vždycky s nimi můžeme omezit styk.
  • Nikdy nemůžeme rozhodovat za druhé lidi, ani to není náš úkol.
  • Ale vždycky se můžeme sami rozhodnout, že nedovolíme cizím lidem napadat naše přesvědčení, hodnoty, překračovat mantinely.
  • Nikdy nemůžeme ovlivnit, kdo se zjeví po našem boku.
  • Ale vždycky můžeme ovlivnit, po čím boku budeme chtít jít dál.

Nehodlají-li blízcí lidé přijmout to, jací jsme nebo v co věříme, pak se musíme zeptat, zda pro nás jsou opravdu blízkými lidmi. A to nejen původem, ale i přesvědčením. Tedy zda nás spojuje jen minulost, nebo také přítomnost a budoucnost.

Pro řešení konkrétních problémů jsou určeny moje pracovní magazíny. Publikace Jak být oporou dítěti Jak vypnout sabotéry v hlavě je možné právě získat v rámci předplatného. Samostatně lze zakoupit zatím jen první zmíněné vydání zde.

© Petr Casanova