20 rozhodnutí, kterých můžeš za 20 let litovat

14. rozhodnutí: Trvale nenávidět úspěšné lidi

Jan Werich řekl, že česká povaha je po desetiletích povinného rovnostářství v jednom speciální: „Nesneseme, když někdo převyšuje průměr. Takového člověka buď začneme mlátit po hlavě, aby ji sehnul, nebo mu podrážet nohy.“

Byl jsem v tom vychován a velkou část mládí jsem každého úspěšnějšího člověka nenáviděl. Myslel jsem, že mi pak bude lépe. Ale moje situace se negacemi nezlepšovala. Jen jsem se ocitl ve společenství lidí plných zahořklosti a žlučovitosti. A tam mi nebylo dobře.

Muž ve vlaku mi řekl: „A co se úspěšnými naopak inspirovat? Co poukazovat ne na to špatné, ale na to dobré? Co jimi nepohrdat, ale naopak se od nich učit?“

Skončily dny, kdy jsem po úspěšných lidech házel těžké balvany, aniž mi došlo, že je sám mám uvázané na krku. Naučil jsem se úspěšným fandit. Ne proto, že by to potřebovali, ale proto, že jsem to potřeboval já.

15. rozhodnutí: Zanedbávat se ve prospěch druhých

„Musíš poslouchat druhé, musíš tu být pro druhé.“ Taková byla v kostce moje výchova.

Ano, měl jsem dobrý pocit, když jsem se postaral o druhé. Jenže něco mi scházelo – aby také někdo někdy pomohl mně. Na své potřeby jsem zapomínal. Mnoha lidem jsem pomohl na nohy, a tak ti lidé odešli a najednou nezůstal nikdo, kdo by pomohl mně.

„Nejdříve musíš myslet na druhé. Pokud myslíš nejdříve na sebe, je to sobectví,“ tvrdili mi celé dětství. Teprve muž ve vlaku oponoval: „Mít sebe na prvním místě není sobectví. Je to naopak základní předpoklad k tomu, abychom láskou mohli zásobovat i druhé. Jestliže totiž pro sebe nemáme dost lásky a nemají ji pro nás ani druzí, pak se nedivme, že nám v životě začne láska scházet a že se sami přestaneme mít rádi.“

Načež dodal: „Nikdy nemůžeš dát druhému to, co sám nemáš.“ Tehdy jsem si přísahal to, zač bych se předtím styděl: Že dám sebe na první místo!

16. rozhodnutí: Považovat se za střed vesmíru

Každá sebeláska ale potřebuje i vyvážení. Sami totiž všechno v životě nezvládneme. Potřebujeme i soucit, empatii, schopnost porozumět druhým. Jinak ztratíme spoustu důležitých lidí.

„Co ale bude s mou láskou, když s ní nebudu šetřit pro druhé?“ zeptal jsem se.

„Máš-li dost lásky pro sebe, dáváním té lásky druhým nezchudneš. Naopak, bude se Ti vracet a budeš šťastný. Naplněný tím, že Tvůj život má smysl. Potřebuješ myslet na druhé, ale nejen na druhé, i na sebe. Stejně tak potřebuješ myslet na sebe, ale nejen na sebe, i na druhé.“

Tomu se říká vyvážení.

17. rozhodnutí: Stihnout úplně všechno

Ve čtyřiadvaceti letech jsem měl spoustu sil a představivosti. Připadalo mi, že mi patří svět a že nikdy nezemřu. Nedošlo mi, že i když mám život před sebou, všechno nestihnu.

Život neskutečně kvapí. Dnes to mohu potvrdit, těch dvacet let uteklo jako den. Možná ještě nějaké roky před sebou mám, ale právě proto si každý den určuji priority a jdu ne za vším, ale cíleně jen za něčím. (Ostatně, tomu je věnován i můj nedatovaný diář.)

Muž mi tehdy řekl: „Nenech se zmást tím, že jsi mladý. Není čas marnit čas. Dej do svých snů 100 procent své energie. Musíš se rozhodnout, co bude Tvou prioritou. V životě možná dokážeš jednu velkou věc, ale víc jich nebude. To nevadí. Udělej raději jednu věc pořádně než spoustu povrchně. Buď raději v jednom oboru výrazný než v mnoha nevýrazný.“

Vybral jsem si a vydal se za tím. Dvacet let jsem nepřestal jít. Přesto jsem pořád někde na začátku. Už mi ale nevadí, že těch cest nestihnu víc. Dokonce mi nevadí ani to, že nedojdu na konec té jedné. Cíl totiž není na konci. Sama cesta je cíl.

18. rozhodnutí: Věnovat pozornost všemu, jen ne přítomnosti

Když mi ta dvě slova muž řekl, nechápal jsem je: „Žij přítomností.“

Nechápal jsem to, protože jsem se v přítomnosti necítil dobře. Chtěl jsem buď vrátit minulost, nebo rychle skočit do budoucnosti. Spěchal jsem.

Teprve časem mi došlo, že spěch mi štěstí nepřinese. Štěstí je totiž možné procítit jen v přítomnosti. A muž to také říkal: „Štěstí je zamčeno ve spoustě drobností, které jsou teď kolem Tebe. Za štěstím nemusíš nikam chodit. To štěstí míjíš, pokud v přítomnosti nežiješ – pokud jsi zakletý v litování minulosti nebo strachování se o budoucnost.“

A dodal: „Veškeré odrazové body jsou ne v minulosti nebo v budoucnosti, ale v přítomnosti. Tam začíná Tvůj nový život.“

19. rozhodnutí: Být přespříliš zaměstnaný KDYBY

To, co mi říkal, bylo pro mě nesrozumitelné. Vždy jsem si myslel, že šťastný jsem už BYL. Nebo že šťastný BUDU někdy v budoucnu. Necítil jsem se šťastný teď.

A tak muž otevřel okno a řekl: „Cítíš?“

Ovíval mě svěží vítr, skoro mě až lechtal. Musel jsem se pousmát. Jo! Cítil jsem ho TEĎ.

„A co cítíš dál?“

Ten vítr k nám nesl vůni röschti, švýcarské placky vyrobené z hrubě nastrouhaných brambor a opečené z obou stran, a käseschnittenu, opékaného sýru na topince. Obojí přicházelo z jídelního vozu.

„Máš chuť? Proč si to nevychutnat TEĎ? Proč vzpomínat na minulost? Nebo proč čekat až na budoucnost?“ zeptal jsem se ho. „Proč si jakékoli životní štěstí, ukryté v maličkostech našeho každodenního života, nevychutnat hned, ale AŽ NĚKDY?“

A dodal: „Neodkládej. Co když žádné ZÍTRA nebude? Otevři noviny. Mnoho mladých lidí, kteří se s nadějí vzbudili do včerejška, nedožili večera. Život je TEĎ, ne jindy. Tak užívej každý okamžik. Příští Ti nikdo nezaručí.“

20. rozhodnutí: Očekávat, že všechno v životě půjde podle plánu

„Proč se vlastně cítíš nešťastný?“ zeptal se muž.

„Protože věci nejdou podle plánu. Protože se dějí události, které jsou špatné a já je neovlivním. Protože odcházejí lidé, které jsem měl rád a nestihl jsem se s nimi rozloučit. Zkrátka nešťastný jsem tehdy, když život jde jinak, než chci.“

„A není právě to na životě krásné?“

Zachmuřil jsem se. On dodal: „V životě nemůžeš všechno ovlivnit. Ale můžeš toho ovlivnit dost. Ať přijde rána pod pás, ovlivníš, zda se znovu postavíš na nohy. Ať Ti někdo zabouchne dveře přes nosem, ovlivníš, zda popojdeš k jiným dveřím. Život nejde podle našich plánů, ale sám má s námi vždycky nějaký plán. A je dobře, že se vždy neztotožňuje s naším. Jen tak nám umožňuje prožívat ne to, co chceme, ale to, co potřebujeme.“

Vystoupil. Ale v mém životě zůstal. Celých dvacet let.

Tak ať i Vás každý z těch příštích dvaceti roků učí, baví a dělá šťastnými.

© Petr Casanova