20 rozhodnutí, kterých můžeš za 20 let litovat

6. rozhodnutí: Neučit se už nové věci

Tehdy mi muž poprvé řekl nádherné moudro Mahátmy Gándhího: „Žij, jako bys měl zítra zemřít, a uč se, jako bys měl žít navždy.“ Muž k tomu dodal: „Život je jako kniha a ti, kteří se přestanou vzdělávat, přečtou z té knihy sotva pár stránek.“

Vysvětloval mi, jak je důležité otevřít mysl a srdce novým nápadům, výzvám, zážitkům. Objasnil mi, jak se mi rozšíří rozhled, pokud si vyslechnu jiné názory a na tytéž věci se zaměřím i z jiných úhlů pohledu. Tím mě mimoděk učil empatii.

„Když nerozumíš životu, není to chyba života, ale Tvoje. Nepřestávej hledat nové cesty, jak mu porozumět – objevuj a uč se. Ptej se a přemýšlej. Poznání Tě provede krásami, o nichž nemáš ani ponětí.“

7. rozhodnutí: Raději mlčet než říct, co považuješ za správné

Ve škole existovala vždy jen jedna pravda. Ta oficiální. Nebyla diskuse, neexistoval alternativní názor. Co řekl učitel, bylo svaté. Pokud jsem to viděl jinak, byl jsem vyzván, abych mlčel.

Tím jsem se učil, že na mém názoru nezáleží. Že nemám právo na vlastní slovo ani myšlenku. Naučil jsem se mlčet zejména před autoritami. Bál jsem se, aby někdo výše postavený nevyčetl z mé tváře, že cítím něco jinak.

Když jsem nastoupil do zaměstnání, nechápal jsem, proč se píše „mzda stanovena dohodou“, když mi byla prostě určena. Čím víc jsem majiteli přikyvoval, tím výš jsem stoupal. Věděl, že udělám, co bude chtít. Jednou si ve výtahu dovolil na mou podřízenou. Chtěl po ní sex. Byl to miliardář, ti se přece neodmítají. Jenže ona to odmítla. A já dostal okamžitě pokyn vyhodit ji.

Byla to nejlepší pracovnice, jakou jsem v týmu měl. Samoživitelka, pro kterou by vyhazov měl existenční následky. Vyhodili byste ji, protože jste majiteli podřízeni?

Tehdy jsem začal mluvit. Vzpírat se. Moje kariéra se rychle zastavila. Nahradili mě lidé, kteří byli ochotni kývat jako kdysi já. A přesto nelituji.

Ta pracovnice se stala mou současnou kolegyní. Je opět nejlepší a žádný majitel už mi nemůže říct: „Pane Casanovo, vyhoďte ji.“ Má to, co chtěl. A já taky.

8. rozhodnutí: Vzdorovat minulosti a odmítnout realitu

Před dvaceti lety mě děsně trápila minulost. Tolik momentů jsem chtěl vrátit a změnit. Ani jedno nešlo. A muž se smál: „I kdyby vznikl stroj času, nesnaž se o to. Připravil by ses o veškerou hodnotu ponaučení a zmoudření.“

Naučil mě svým způsobem milovat a oceňovat chyby. Přijímat minulost, ať byla jakkoli bolestná. Když mě moje první partnerka podvedla, strašně jsem se trápil. Nenáviděl jsem kluka, ke kterému utekla. Přál jsem si, aby se vrátila. Ale díky muži ve vlaku mi došlo, že přece nepotřebuji zpátky ženu, která mě dokáže podvést, nýbrž že mnohem více potřebuji ženu, která mě nikdy nepodvede.

A tak když mi ta expartnerka po čase napsala: „Jsem tak šťastná! Víc než s Tebou!“, měl jsem upřímně velkou radost. Protože to byla záruka, že se nikdy nebude chtít vrátit.

9. rozhodnutí: Kvůli jednomu nevydařenému vztahu nedat šanci už žádnému jinému

Zklamání z nepodařené velké lásky se mnou zatřáslo, to ano, muž ve vlaku mi ale vysvětlil, že se mnou třese jen proto, abych se probudil a změnil. Doslova mi řekl: „You can choose to become BITTER or BETTER!“ Tedy: „Můžeš si vybrat, jestli zahořkneš, nebo se posuneš.“ A hořkost v životě fakt nemám rád.

Život mi naopak ukázal, že čím hořčejší je minulost, tím sladší může být přítomnost. Stačí jen dát šanci novému člověku.

10. rozhodnutí: Nikdy neodpustit

Jako mladý jsem neznal rozdíl mezi slovy prominout a odpustit. Myslel jsem, že jde o totéž. Že když se budu trápit, budu tím trápit i toho druhého. Nevím, jak mě to vůbec mohlo napadnout…

Muž ve vlaku mě naučil, že prominout je vzít druhého na milost. Smazat jeho chybu a dát mu další šanci. Tedy pokračovat s ním ve vztahu. Naopak odpustit je nevzít druhého na milost. Nesmazat jeho chybu a nedat mu další šanci. Tedy nepokračovat s ním ve vztahu. Odpustit znamená nezapomenout, přijmout minulost jako fakt a ponaučení – a přestat se tím zabývat.

Dokud jsem promíjel pořád stejné podrazy, stál jsem na místě. Dokud jsem neodpouštěl a zahořkle se týral minulostí, stál jsem také na místě. Teprve s odpuštěním jsem konečně hodil špatného člověka i špatnou minulost za hlavu a začal tvořit lepší budoucnost.

Muž mi doslova řekl: „Nikdy se nesnaž trivializovat těžké zkušenosti. Dokaž si říct: Ano, stalo se. Ano, bylo to zlé. Ale právě proto si uvědomuji, co už nechci znovu zažít. A právě proto děkuji za tuto zkušenost, stála za to. To je odpuštění – schopnost poděkovat i za to špatné.“

11. rozhodnutí: Nechat se přesvědčit, že si nikdy nezasloužíš další šanci

I já jsem dělal mnoho chyb. Pak se v mé hlavě ozýval zvláštní hlas soudce. Odsuzoval mě. Připomínal mi staré přešlapy a viny. Opakoval, že si nezasloužím nic dobrého.

„Nenech se vtáhnout do vlastního dramatu,“ řekl mi tehdy muž ve vlaku. „Každý den je nová šance. Ale…“ A tehdy jsem pochopil to, co zdůrazňuji v Jak být oporou dítěti: Chyba, kterou uděláš podruhé, už není chyba, ale volba. Proto mi došlo, že není problém chybu udělat, ale opakovat.

12. rozhodnutí: Brát si vždycky všechno osobně

Už učitelé mi vnucovali, že co o mně říkají druzí lidé, to vypovídá o mně. Muž ve vlaku se tomu smál. Opakoval: „V ničím životě nejsi tak důležitý, jak si myslíš. Vše, co lidé říkají, vyjadřuje jejich vlastní boj. To oni se neumějí vyrovnat s fakty, to oni mají potřebu Tě pomlouvat, to oni cítí nutkání někoho zranit, zklamat, rozesmutnět. Ta touha vychází z nich. Ty jsi jenom záminka.“

A pokračoval: „Absolutně neřeš, jestli se k Tobě lidé chovají hezky, nebo nehezky. Nemáš s tím moc společného. Kdo se cítí hezky, ten se k Tobě bude chovat hezky, protože si nebude chtít zkazit náladu. Beztak nejdůležitější není to, co si o Tobě myslí druzí, ale co o sobě soudíš Ty sám.“

13. rozhodnutí: Vyžadovat podporu ze špatných zdrojů

Přál jsem si v životě něco dokázat. Věděl jsem, že k tomu potřebuji podporu. Z mého okolí však podpora nepřicházela. Muž ve vlaku řekl: „Budeš-li chtít pizzu, půjdeš do sushi baru?“

Zavrtěl jsem hlavou. Přece italskou specialitu nebudu hledat v japonském podniku. Muž se zaradoval: „A proč? Patrně proto, že chápeš, že v sushi baru nebudou mít nejlepší suroviny na pizzu. Větší pravděpodobnost chutné pizzy je v italské restauraci. Stejně tak podporu na cestě ke svým snům najdeš spíše u lidí, kteří svých snů dosáhli, než u těch, kteří jich nikdy nedosáhli. Ti první nikdy neřeknou, že je Tvůj sen neuskutečnitelný.“

Ten den jsem pochopil nejen pořekadlo „Chceš-li létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš“, ale také pravidlo, že všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopujeme. Okolí nás ovlivňuje a definuje. „Kdykoli máš pocit,“ řekl mi, „že něco nedokážeš, rozhlédni se nejdříve kolem sebe, kolik lidí Tě podporuje. Pak pochopíš z velké části i sebe.“

Co především jsem se naučil chápat?

Otočte, prosím, na 3. stránku.