Jak pochopit depresi: O černém lese, hořícím okně a vnitřním světě, kde je všechno naopak

Nikdy v historii nemělo diagnostikovanou depresi tolik -náctiletých jako teď.

Jak je možné, že právě teď se tolik mladých, a nejen jich, necítí ve své kůži, připadají si na špatném místě životní mapy, podléhají nezvladatelnému tlaku zvenčí i zevnitř a bez odborné pomoci jsou schopni utonout ve své interní černotě?

Jak to, když podle mnohých žijeme v nejlepší možné době a na velmi dobrém místě, kde je vysoce pravděpodobné, že se dožijeme večera, děti kolem dokola nekosí zákeřné nemoci, máme pokryté základní životní potřeby včetně čisté pitné vody, která teče přímo „ze zdi“?

Když jsem psal nové vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti, myslel jsem právě na to.

Rány, které nikdo nevidí

Kdo depresi nezažil, neporozumí. Nechápe, jak je možné, že někteří lidé nedokážou okolí vysvětlit, že mohou existovat rány, které se neprojevují na těle, a přece jsou daleko hlubší a bolestivější než ty, jež zjevně krvácejí. Kdo depresi nezažil, nechápe, jak tyto lidi může nepouštět těžká a dlouhodobá agónie. Naštěstí se správnou podporou a zdravou postupnou regenerací nitra může člověk znovu začít sílit a pomalu se vracet ke svému životu i práci.

Tento článek věnuji hlavně těm, kteří se s depresí setkají poprvé a kteří ji bagatelizují. Jen proto, že jí nerozumějí. Podotýkám, že každý případ deprese je unikátní jako člověk sám, ale rámec, ve kterém se toto vnitřní utrpení pohybuje, je vždy stejný. Alespoň 6 bodů:

1. Deprese není stav, který by si člověk vědomě vybral

Představte si: Ztratili jsme se v hlubokém lese. Chvíli trvá, než nám vůbec dojde, že se to opravdu stalo a co to znamená. Zpočátku si nepřipouštíme, že bychom cestu nenašli. Tak ji stále hledáme. Časem ale naděje uvadá, propuká a roste zoufalství. Začne se stmívat a my stále nemáme ponětí, kde vlastně jsme. Nechceme si přiznat, že jsme dezorientovaní, ani když podesáté míjíme stejný pařez. Rezignujeme, až když nedokážeme říct už ani to, kterým směrem vlastně slunce zapadá – taková je tma.

V té chvíli si uvědomujeme tato fakta:

  • Jsme „někde“, nevíme kde.
  • Nevybrali jsme si to, což prohlubuje naši tíseň.
  • Nevidíme cestu ven, což nám bere naději, že vůbec může být lépe.

Tak deprese působí na většinu lidí.

Odlišují se hlavně v tom, jak tento těžký emoční prožitek tráví. Někdo cítí zmatek, někdo beznaděj, někdo nic. Třetímu případu Sigmund Freud říkal: „Být mrtvý zevnitř.“ Potom nejste schopni ani pohybu, natož dělat věci, jež by Vás mohly těšit – a vrátit Vám energii.

Ne, tohle si nikdo dobrovolně nevolí a nikdo to neumí ukončit lusknutím prstu – tak, že se vědomě rozhodne, že depresi nechce. Je to stav mysli, který se léčí dlouho a po krocích.

2. Deprese není hlubší stadium smutku

Nejčastější omyl. Deprese není úzkost, hlubší stadium bezmoci či smutku. Smutek může navodit depresi, ale deprese není jeho druhá fáze. Deprese a smutek jsou dva jiné světy.

Deprese totiž není racionální (rozumový) a emoční (citový) problém. Deprese také není přímá reakce na nějakou situaci. Deprese prostě JE. Jako aktuální počasí JE. My to počasí zažíváme, snášíme, ale svým rozhodnutím nebo veselostí nemůžeme ovlivnit, jaké je.

Jistě, někdo prožívá depresi během rozchodu, po ztrátě zaměstnání či milované osoby. Tyto těžké životní prověrky mohou vést k depresi, ale nutně ji nevytvářejí. Tyto těžké životní prověrky jsou totiž spojeny se silnými citovými, ale i rozumovými výkyvy. Jenže deprese je mnohdy plochá, prostě nijaká, a člověku naopak bere emoce, racionalitu, naději.

Německý psychiatr Hans Prinzhorn definuje depresí postiženého člověka takto: „Navenek jedná tak, jako by se snažil zabít sám sebe – společensky, životosprávou, myšlením.“

Freud zase hovořil o člověku, uvězněném v okně hořící budovy. Stojí na parapetu a ví, že ať tam, nebo zpět, všechno se zdá marné – s nevyhnutelným bolestivým koncem. Proto také podotkl, že lidé, kteří skáčou z oken hořící výškové budovy, to nedělají proto, že by snad měli menší hrůzu ze smrti, či snad věřili ve šťastný dopad. Jsou to jen a pouze plameny, co je přiměje skočit. Ve chvíli, kdy nestravitelný žár už spaluje jejich tělo, smrt skokem dolů se jim zdá prostě méně strašná ze dvou strašných smrtí. Tolik přirovnání k depresi.

Freud řekl: „Kdo dole před budovou křičí: ,Nedělej to, vydrž!‘, skokanovi nerozumí. Musel by být sám v okně uvězněn, s pálivým ohněm za zády. Pak by pochopil motiv, který předchází skoku.“

3. Láska milující osoby je často přesný opak toho, co člověk v depresi vyhledává

Toto mi jednou přišlo e-mailem: „Nechci nikoho vidět. Ležím v ložnici. Závěsy zatažené. Jen tak je to snesitelné. Černo kolem mě je totiž i ve mně. Nic mě nemůže vyčistit. Vše je moje chyba. Něco jsem pokazil, něco důležitého, jsem hloupý, bezcenný, fakticky mrtvý.“

Někdo by řekl, že ten muž prožívá akutní stav osamělosti a izolace. Nebylo by to přesné. Není to totiž stav, ale POTŘEBA.

Ačkoli se někomu může zdát, že osamělost prohlubuje depresi, je to tak, že osamělost člověk v depresi instinktivně vyhledává. A naopak špatně nese, když je stále obtěžován, a to i milujícími lidmi. To ho nutí izolovat se před okolím ještě víc a paradoxně odstrkovat i toho, kdo přichází s pocitem, že svou láskou na něj zapůsobí léčivě. Proto, pokud se nám někdo blízký vzdálí vinou deprese, prosím, omezme své konání na toto:

  • Připomeňme mu, že jsme pořád nablízku, ale nenuťme ho, aby s námi hovořil o svých pocitech, dokud sám nechce.
  • Buďme trpěliví. Sdělme mu několik málo možností, ideálně jedinou, jak se nám může ozvat, když si bude přát být s námi mezi čtyřma očima. Třeba mu nechme své telefonní číslo.
  • Pochopme, že:

4. Deprese absolutně vysává energii

Deprese shrnuje všechno, co se zdá nemožné:

  • Jen vstát ráno z postele může být nad veškeré síly. A když se to zdaří, vyčerpá to.
  • Deprese jezdí ráda po horské dráze – jeden den je člověk v pořádku, druhý dole. Vůbec nerozhoduje, co tomu předcházelo – jestli předchozí den správně jedl, pil, dbal na pohyb, pohodu, dostatečný spánek. I když se zdál v pořádku, hned další ráno může zničehonic rušit všechny plány, a když mu voláme, do telefonu nevydá ani hlásku. To má fatální dopad na vztahy, jestliže si to vyložíme jako osobní útok.

Neznám výkonnější vysavač než depresi. Člověku dokáže vzít v mžiku všechnu energii. Snažme se proto reagovat s pochopením a láskou i tehdy, když z protější strany žádné pochopení a láska nepřicházejí. Čím míň si to vezmeme osobně, tím spíš se osvobodíme od neadekvátních reakcí a negací a tím víc budeme moci člověku v depresi pomoci – i když v jiné než obvyklé podobě.

5. V depresi nepomohou klasická klišé

„To bude dobré. Časem se to spraví.“

„Potřebuješ jen odpočinek.“

„Uvidíš, že to nebude tak hrozné.“

NIKDY nic takového člověku v depresi neříkejte. A nespojujte s depresí žádná pozitivní očekávání. Podobná motivační slova, řečená byť s nejlepšími úmysly, působí na člověka v depresi buď nijak (prázdně, bezcenně), nebo jako červený hadr na býka (vyvolají vztek). Pokud jsme sami depresi nezažili, z jeho pohledu nevíme nic o tom, čím prochází. Navíc on VÍ, že to „nebude dobré“, že se to „časem nespraví“ a že to „hrozné bude napořád“.

Jestliže ucítíme, že se nám na jazyk dere takové klišé, zkusme si představit, že je to stejné, jako když někomu přikládáme náplast na zlomenou nohu.

6. Deprese může být i uzdravující kotva

nové číslo magazínu FC Jak být oporou dítěti začínám těžkým případem -náctiletého kluka, který odešel z domova a chtěl si vzít život. Popisuji jeho pohnutky. Ale také chci, aby lidé pochopili, proč vůbec deprese existuje a že nemusí mít jen negativní efekt, pokud ji nenecháme zajít do krajnosti (ostatně, všeho moc škodí).

Deprese funguje tak, že se člověk pudově izoluje. I když se to zdá jako sebezničující krok, protože v izolaci se přece musí vše zhoršit, ve skutečnosti tento přirozený pud může také člověk uzdravit. Jak to?

Deprese není příčina problémů, ale následek skutečného problému. Něco se muselo stát, že se člověk propadl do deprese. Tak jako počasí má svůj mechanismus a odůvodnění.

Izolace odvádí člověka od:

  • práce (která mohla vést k syndromu vyhoření)
  • lidí (kteří mohli vyvolat dlouhodobé ignorování vlastních potřeb)
  • každodenní rutiny (jež mohla člověka uzavřít do nesmyslného křeččího kolečka, v němž necítil možnost úniku a čím spíše se chtěl vymanit, a tedy čím rychleji běžel, tím víc se kolo točilo)

Z tohoto úhlu pohledu se může zdát, že izolace vlastně napomáhá regeneraci. Není to však idylka. Člověku dělá jedinou společnost jeho kontaminovaná mysl s věčnou rekapitulací a inventurou minulosti, která může působit v negativním zacyklení jako očistec.

Depresi můžeme vnímat i jako nástroj, kterým život zatahuje za záchrannou brzdu. Donutí totiž člověka opustit negativní prostředí a rituály. Dělá to drsně. Neptá se, nediskutuje, jen udeří. Ohlédne-li se však člověk zpět, zjistí, že deprese přichází poté, co člověk vědomě i nevědomě dlouhodobě ignoroval špatné pocity, nespavost, nechutenství, bolesti fyzické i duševní. Jako by život praštil do stolu: „Když nestačí signalizace, zasáhne hrubá síla!“

Deprese není úder, který by nastal a zase odezněl. On zůstává. Opakuje se den co den a nedá člověku vydechnout, dokud nebude správný čas. Je jako kotva, která se na palubě sama uvolní, žuchne do vody, zasekne se o dno a nejde vyprostit. Loď nepluje dál.

To je důvod, proč jsem celé nové vydání magazínu FC (speciálně rozšířené na 120 stran čistého čtení bez reklamy) věnoval výchově dětí a sebekontrole rodičů. Kdo s odbornou pomocí zvládl depresi, říká, že život po ní je jako tanec s vyléčeným zlomeným kotníkem. Při špatném pohybu vždy zabolí – aby připomněl staré zranění a přiměl jednat rozumněji.

  • Speciální vydání dvouměsíčního magazínu FC Jak být oporou dítěti, zpracované ve formě pracovního sešitu (s možností zápisků k řešení jednotlivých problémů) přijde už začátkem srpna předplatitelům, mezi něž se můžete zařadit zde.

© Petr Casanova