Sama proti světu: Češka, která zachraňuje mořské želvy

Hanka Svobodová u karety obrovské, která pod noční oblohou klade vajíčka do snůšky.

Nad pobřežím zapadalo slunce. Po nekonečné pláži ťapala holčička. Co chvíli se zastavila, poklekla, vzala do maličké dlaně mořskou hvězdici, kterých příliv vyvrhl spousty, a hodila ji zpátky do oceánu.

„Proč to děláš?“ zavolal jsem na ni.

„Přece je odliv! A ještě praží slunce! Hvězdice, které zůstanou na břehu, rychle vysychají. Bez mé pomoci zahynou!“

Užasle jsem sledoval její trpělivé konání. „Ale takových vyvržených hvězdic jsou na celém světě právě teď miliony. Sama jich stačíš zachránit sotva pár. Copak to má nějaký smysl?“

Obrátila na mě svoje zelenkavé oči a pravila: „Jistěže má. Pro těch pár hvězdic ano.“

Na tu holčičku nezapomenu. Změnila mě.

Naučila mě všímat si lidí, kteří se nesmířili s tím, že je svět takový, jaký momentálně je. Nevadí jim být za blbce, jít proti davu, utrácet i veškerý svůj čas za něco, o čem si myslí, že má smysl to dělat. Jako Hanka. Hanka Svobodová.

Hanka je na černé listině pytláků.

Pospojuj si souvislosti

Na Borneu viděla hořet prales, v něm umírat orangutany. Sucho, myslela si. Už latiníci ale věděli, jak důležitá je otázka Cui bono? Komu to prospívá? Co když náhody neexistují?

Ten prales opravdu nehořel náhodou. Nadnárodní společnosti, obchodující s palmovým olejem, totiž mají na Borneu zakázáno skupovat půdu, na níž prokazatelně roste prales. Domorodcům tak za pár peněz rozdaly benzin a oni SVŮJ prales podpálili. Právníci pak mohli půdu legálně vykoupit. Už totiž „nešlo o prales“.

Kousek Indonésie z ptačí perspektivy (dronu). Nádherná rozmanitost. Průmysl tohle ale nepotřebuje.
Tohle je průmyslový sen. Jen plantáže palmového oleje.

V Indonésii pak viděla, jak domorodci drancují snůšky. To jsou nory, spíše malé norečky, které v písku přímo u moře vytvoří mořské želvy a nakladou do nich vejce. Co vejce, to na černém trhu jeden americký dolar. Místní pytláci jich z jedné snůšky odnášejí v košíku až sto. Sto dolarů v jednom košíku. A to noc ještě nekončí. Ano, jsou to BOHÁČI!

Od druhé světové války do roku 2000 klesly stavy karet obrovských v Indonésii o 91 %! Hanka nemohla uvěřit svým očím. Jak je možné, že drancování přírody místním nevadí? Na ostrově Sangalaki, propagovaném pod roztomilou přezdívkou „ostrov želviček“, je dokonce sama indonéská vláda provozovatelem oblíbené komerční atrakce. Turisté si tu mohou vyjmout z malého bazénku některé z pěticentimetrových mláďat karety, udělat si selfie a pak želvičku hodit „za svobodou“ do moře. Bohužel, mláďata držená v bazénku neumějí plavat proti vlnám, nemají dostatečně vyvinuté svaly a při propadání ke dnu jim kolabují plíce, které s rostoucím tlakem vody nefungují, jak by měly. A vláda to NEVÍ.

Kareta obrovská. Ovšem prťavá – právě vylíhnutá. Peláší přes písek přímo do moře…

Když se Hanka divila, zjistila, co netušila – že až dvě třetiny Indonésanů, obydlujících ostrovy, neumějí plavat. Z městských obyvatel téměř nikdo. Jednou byla svědkem, jak domorodec spadl z mola do moře. Nejenže se začal topit, ale když ho vytáhli, měl úsměv od ucha k uchu a vykřikoval: „Lidi, ta voda je fakt slaná!“ V té chvíli pochopila, proč je většina korálových útesů zničená dynamitem, který místní rybáři házejí do mělké vody, aby vylovili víc ryb. „Oni nemají tušení, jaký svět se nachází dva, tři metry pod nimi…“

Kapka v moři, ale pořád víc než nic

Když jí byly čtyři roky, nosila prý domů pořád šneky. Když chodila do první třídy, viděla ve zverimexu želvu a přála si ji za vysvědčení. Nakonec se stala bioložkou a jejím osudem Indonésie, kde žije šest ze sedmi druhů mořských želv, a přesto právě tam je jejich situace nejkritičtější na celém světě. Na Sumatře vystudovala specializovanou univerzitu, naučila se indonésky a začala působit v želvích centrech na Jávě a Borneu jako dobrovolnice. Pak založila organizaci na ochranu mořského života a začala bojovat proti nelegálnímu prodeji želvího masa, vajec a výrobků ze želvoviny. Jen si to představte: Indonésie je souostroví o sedmnácti tisících ostrovech. Hanka prostřednictvím svých aktivit pokrývá ostrovy tři.

„Jen“ tři? chcete namítnout. Vzpomeňte na holčičku s mořskými hvězdicemi z pláže.

Ano, možná „jen“ tři. Ale Hanka dělá, co může. Ostatní se na ni jen posměšně dívají…

Jeden z neobydlených ostrovů, kde se líhnou mořské želvy. Hanka ho střeží.

Ty ostrovy jsou neobydlené a v Celebeském moři. Mořské želvy na nich kladou vejce už sto deset milionů let. Je to jejich domov. Přirozeně se drží tam, kde se samy vylíhly.

A neruší je lidé. Stojí tu jediná chatrč, která skýtá přístřeší třem domorodcům – strážcům, kteří pomáhají Hance chránit zdejší snůšky vajec před pytláky. Ti připlouvají v noci nebo za svítání po moři. Vidí-li na břehu člověka, obvykle si blíže ani netroufnou.

Hanka mezi indonéskými dětmi. Učí je znát víc než jen osobní prospěch.

Hanka chodí po školách a mluví s dětmi. Snaží se, aby pochopily to, co zatím moc nejde pochopit dospělým. Že když vydrancujeme přírodu, zničíme i sebe. Ostatně, už indiáni z kmene Krí varovali: „Až bude poslední strom pokácený, až bude poslední řeka otrávena, až bude poslední ryba chycena, teprve tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“

Petr Jan Juračka s partnerkou a dětmi.

U svých dětí začal i Petr Jan Juračka, nejlepší dronový fotograf, který pořídil následující záběry. „Jednoho dne jsme prostě sbalili děti, Majdě bylo šest let a Vendy tři, zamkli pardubický byt a odletěli do Indonésie. Mohly vidět, jak se ve snůškách líhnou celé chomáčky malých karet, instinktivně vylézají na pláž a peláší si to přímo do oceánu, aby hned mohly plavat,“ vzpomíná Petr, který nasnímal i karetu obrovskou při kladení vajíček pod noční oblohou. Červené světlo pochází z čelovky a želvy neruší (na rozdíl od bílého).

Kareta obrovská klade vajíčka do snůšky.
Čerstvě vylíhnuté mládě.
Pobřeží ostrova Kakaban z dronu.

Je to nádherný kus Země. Pohleďme třeba na pobřeží Kakabanu. Vpravo je moře a zbytek korálového útesu. Vlevo prales a brakické jezero s medúzkami. Jenže tento svět ustupuje činnosti člověka. Plantáže palmového oleje nahrazují původní pralesy, s nimi mizí mnohé živočišné a rostlinné druhy – narušuje se celý ekosystém, kde všechno se vším souvisí.

Člověk za to zaplatí cenou nejvyšší, o tom není pochyb. Zřejmě ne však ten, který teď Zemi obývá. Ten bohatne. Na úkor vlastních dětí, potažmo dětí svých dětí.

Lidské memento na indonéském pobřeží.

Člověk je zvláštní tvor. S obrovskou škálou povah. Už Jan Werich se ptal, jak je možné, že bytost schopná takové krutosti zároveň dokáže být laskavá, jak v ní může současně vznikat zlo i soucit, pláč i smích. Někdo je k plenění Země lhostejný, jiný se na hraně sebeobětování snaží Zemi chránit. Je to až groteskní: Komerce by nikdy nefungovala, kdyby ji nepodporoval dav. A tentýž dav považuje za nemožné bojovat s komercí.

Proto Petr Jan Juračka ukazuje už svým malým dětem víc než jenom svět strachu a osobního prospěchu. Vede je k tomu, že globální změna začíná u každého z nás.

Proto se Hanka Svobodová snaží, seč může, zanechat svět lepším, než na jaký přišla.

Samozřejmě, jsou to blázni – jdou proti davu. Ale nehrbí se. A jejich život má smysl.

Petr o Hance i své rodinné výpravě za želvami natočil 29minutový dokument k zamyšlení.

Příběhy dalších „bláznů“, kteří se různými způsoby snaží zlepšit svět (například naučit děti v současném agresivním, internetovém a neosobním světě pomáhat jeden druhému), přinesu v novém vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti.

© Petr Casanova, foto: Petr Jan Juračka, autor knihy Ze života fotografa