Proč ženy nejsou samy sebou

„Koukni na ni,“ zvolal někdo v parku.

Ohlédl jsem se za tím hlasem a viděl dva výrostky, jak z lavičky pozorují slečnu, která právě prochází kolem nich. Usmála se.

– „Jak se může smát? Vidíš ty malý prsa?“

– „Hlavně ten velkej zadek!“

– „Co zadek, ale křivý nohy!“

– „Na tu bych nesáh‘ ani hygienickou tyčí!“

Stačili dva výrostci a té mladé ženě se na pár metrech ztratil úsměv a objevily slzy. Když procházela kolem mě, byl to už někdo jiný. S hlavou dole a v ní myšlenky jako: „Musím přestat jíst! Musím jít k chirurgovi na zvětšení prsou! Musím – se stát někým jiným.“

Ne kvůli sobě. Kvůli dvěma floutkům, kteří i mě přiměli přemýšlet nad lékařem. Protože já viděl krásnou holku. Asi musím k očaři.

Jak můžeš takhle vypadat?

Připomnělo mi to tuhle fotografii na sociální síti. Vzbudila pozdvižení a povrchní reakce:

„Jak se může usmívat? Vždyť má vidět špeky!“

„A kde má vlasy? Copak neví, jak má holka vypadat?“

Ti, kteří knihu nesoudí jen podle přebalu, si ale všimli něčeho neobvyklého – anglických slov napsaných na tělech. Ženy, které druzí odsuzují pro jejich vzhled, totiž vysvětlují, proč tak vypadají: cukrovka, anorexie, alopecie (vypadávání vlasů), endometrióza (potíže s dělohou) nebo rakovina. Co však lidem připadá jako nejskandálnější – ony se PŘESTO usmívají! Ano, ony prostě přijaly samy sebe.

Za vším stojí Karolína Čmielová a její projekt Silačky. Sama už v pubertě, aby vyhověla společenskému „ideálu ženské dokonalosti“ a vypadala jako modelka, protože cokoli jiné může být vnímáno jako nepřípustné, skončila s diagnostikovanými poruchami příjmu potravy na antidepresivech. Dnes vidí, kolik je v lidech zla, ale i statečnosti – kolik žen v tichosti bojuje s domácím násilím, vážnou nemocí, bolestmi všeho druhu, aniž to navenek dají znát, protože by je společnost mohla brát jako méněcenné.

Opravdu víš, že Tvůj idol je šťastnější?

Sám v novém vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti popisuji své posmívání druhým v dětství. Jak jsem, při vší hlouposti, nevěděl, že ti, kteří nejvíc trpí, jsou ti nejsilnější, nikoli nejslabší – že snášejí mnohem víc, než i já sám. Od té doby slovo úspěch definuji ne jako dosažení nějakého cíle, ale jako překonání překážky. Jako schopnost přijmout sám sebe i ustát posměch okolí, které nikdy nezná všechny souvislosti a soudí, dřív než porozumí.

Mimochodem, toto je jedna z nejlepších psycholožek ženského sebevědomí. Helena Konarovská se už před desítkami let pustila do prodeje dámského spodního prádla a plavek, a to tím spíš, že si kdekdo utahoval z její postavy. Právě proto má totiž nadhled.

„Když jsem jako dvacítka měla po porodu, šla jsem si s mužem koupit plavky. Za pultem stála štíhlá holka, ukázala na mě prstem a povídá: ,Na TO teda nic nemáme.‘ Chápete? Já jsem pro ni jenom kvůli váze byla nějaké štítivé TO. Nemít vedle sebe chlapa, který ihned řekl, že on je naopak šťastný, že TO má, složila bych se a moje sebevědomí by od té doby bylo na nule. Dodnes ve mně je to uražení, ponížení, bolest a křivda, že taková, jaká jsem, jsem vlastně zrůda…,“ vzpomíná Helena, která si sama mnohokrát položila tyto otázky:

  • Proč se některé ženy tak moc potřebují líbit druhým a tak málo sobě?
  • Proč jim tak moc záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí, a tak málo to, co si o sobě myslí samy?
  • Proč se domnívají, že modelingové ikony, které si idealizují, jsou opravdu šťastné a samy sebou? Nebo to je jinak a i ony se vydávají za někoho, kým nejsou, protože si myslí, že to, jaké jsou, nikdy nestačí?

A něco mi k tomu pro Vás napsala. Zamyslete se nad tím, prosím…

O tom, proč Češky nejsou spokojené se svými ňadry

„Jmenuji se Helena. V mládí jsem měla 54 kilo, pas 63 centimetrů, prsa 70F. Dnes je mne teda kus. Ale to má své výhody. Třeba zákaznice se nikdy přede mnou nestyděly svléknout, zvykly si, že k nim bez okolků vlezu do zkušební kabinky a přijímají, že jsem si předsevzala za cíl odstranit z Češek dva největší komplexy, které mají – z velkých a ze žádných prsou.

Muži by měli vědět, že každá žena na sobě umí najít nějakou drobnost, která jí nevyhovuje. U jedné jsou to větší stehna, u druhé kratší nohy, u třetí silnější kotníky. O tom všem umějí docela dobře mluvit. Ale prsa, tam je to jiné. Prsa ženy vnímají jako své navštívenky, které se tiše podávají napřed, jako jakési ,vítače‘ pro muže, proto jejich tvar a vzhled významně ovlivňují jejich sebevědomí. Většina žen, jak jsem poznala, si dokáže odpustit větší zadek či bříško, ale má představu, že za každou cenu musí mít krásná ňadra.

S tím jsem vyrůstala i já. Naštěstí, doba se mění. Dnes už u marketérů neplatí, že pokud se v reklamě na ponožky či zubní pastu neukážou ženská prsa, tak se neprodají. V modelingu se prosazují i ženy s malými prsy, podprsenky mohou být jen ve formě návleku, potažené kostice, nevyztužené… Ale pořád přežívá dost individuí toho či onoho pohlaví, kteří u žen na přední místo staví poprsí. A mnohé z nás se s tímto všudypřítomným tlakem nedokážou vyrovnat. A tak některé ženy s ňadry velikosti D, což jsou plné čtyřky, žijí v hrůze, že jsou malá, zatímco ženy s béčky se strachují, že jsou velká, a řeší, jak si je nechat zmenšit.

Tyto pocity, které se navíc často rozcházejí s realitou, přitom vůbec nesouvisejí s tím, jak je žena inteligentní. Vždy mě mrzí, když muž na adresu své partnerky poznamená: ,Ona je blbá, pořád si myslí, že musí mít velká prsa.‘ Tím jen dává najevo své nepochopení, neboť hodnocení vlastních prsou u ženy je spjato s city. Často žena velmi chytrá, zkušená, jiným prospěšná a ještě skvělá manželka a matka žije polovinu života s komplexem, že má malá ňadra. Toto sebehodnocení přitom nevychází z její fyziognomie, ani z názoru mužů. Prostě jednoho dne usoudí: ,Mám větší břicho a malá prsa – tak si prsa vycpu a břicho stáhnu.‘ Tím si zakládá na vnitřní komplex, protože jí nedochází, že její malé bříško může s jejími prsy vypadat moc hezky. Mnoho mužů, aniž by si to ženy uvědomily, miluje mile vypouklá ženská bříška. Což vím dobře už proto, že s muži vybírám kalhotky pro jejich partnerky.

Ženy se zkrátka trápí ve světě vlastních lživých představ. Neznají muže, respektive znají jen ty blbce, kteří způsobili jejich pokroucený vztah k vlastním ňadrům. Začíná to už u otců, kteří malým dcerkám občas říkali věty typu: ,No jo, Tobě prsa nikdy nenarostou, ty je budeš mít vždycky malá.‘ Tahle nešetrná poznámka se potom vleče se ženou celý život.

I kdyby jí milující partner dnem i nocí říkal, že se mu její prsa líbí, ona bude přesvědčená, že je má malá. Pořád bude mít v hlavě větu svého tatínka, že ona nikdy krásná nebude. A to by si měli uvědomit všichni tátové – jak důležité je dcerám říkat, že jsou nejkrásnější a nejúspěšnější, protože o to více ony krásné a úspěšné potom skutečně budou.

Petr Casanova správně píše, že táta nemá učit dceru, jak být dámou, ale jak se zachází s dámou. Sebevědomí nabyté v dětství umožňuje ženě v dospělosti být svobodnou, a to i ve vztahu ke svým prsům. Řada mých klientek se naučila mít ke svým ňadrům krásný vztah. Umí je ,obléknout‘, využít ke zlákání, vědí, co mají udělat, jakmile chtějí změnit siluetu. To znamená třeba to, že pokud má žena doma skvělého manžela a všechno jim klape včetně milování, nezvolí vyztuženou podprsenku, protože už svého partnera nepotřebuje získávat falší. Naopak sebevědomě zvolí nevyztužené prádlo, protože její muž dobře ví, jaká prsa ona má. A jde-li žena naopak do společnosti a potřebuje mít siluetu, bez problému sáhne po vyztužené podprsence, díky které bude její bříško vizuálně menší, ramena vyšší a bude mít chůzi gazely, což jí samotné pomůže k větší sebejistotě, sebevědomí. To jen na ukázku.

Jsem šťastná, že spousta žen se svými ňadry umí žít a zacházet a vědí, co jejich tělu sluší. Některé z těchto žen vědí, že jejich handicapem je možná pleť nebo kratší nožky, ale ňadra mají krásná. Ale podle mých zkušeností je to jen asi 30 procent žen. Ostatních 70 procent se svými prsy stále válčí, chtěly by jiné, než jaké mají, tak jako ženy s rovnými vlasy chtějí vlasy kudrnaté a ženy kudrnaté chtějí vlasy rovné. Problém těchto žen je hlavně v tom, že svým ňadrům přikládají větší důležitost, než ve skutečnosti – dokonce i u mužů – mají.

Po všech svých zkušenostech a pocitech, jimiž jsem si také prošla, věřte, že nejdůležitější ze všeho je, že JSTE. Se vším, co k vám patří – třeba malé, velké, baculaté, hubeňoučké. A stačí, když budete šťastné. Protože pak jste vždy krásné a okouzlující.

Petr Casanova mnohokrát napsal, že nejhezčím make-upem je pro něj ženský úsměv. Mysleme na to. Mnoho štěstí přeje Helena Konarovská.“

  • Jak pomoci dětem přijmout samy sebe, nepodléhat úzkostem a posměchu z okolí, milovat svůj život a nebát se uskutečňovat své vize a sny – o tom je nové vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti ve speciální formě pracovního sešitu. Více zde.

© Petr Casanova