Proč se nevrací, když věřím, že mě miluje? 3+1 otázek pro rozum, když je srdce vyloučeno ze hry

„Miluji ho. Věřím, že i on mě. Tak proč se nevrací?“ položila mi otázku.

„Víte, proč se ten, kdo opravdu miluje, nikdy nevrací?“ oplatil jsem jí hádankou.

Zavrtěla hlavou.

„Protože ten, kdo opravdu miluje, ve skutečnosti nikdy neodchází.“

Vzdálenost v lásce se neměří na kilometry, ale blízkost srdcí. Dva lidé, kteří se nemilují, mohou sedět přímo vedle sebe, a přitom se cítit jako cizinci. A dva lidé, kteří se milují, mohou být z hlediska fyziky nebo matematiky na hony vzdálení, ale přitom se nikdy neopustí.

Lásku vůbec nelze soudit rozumem. Láska je totiž v první řadě cit, nehmotná veličina, která se ale v hmotném světě projevuje činem. Činem, který je rozumu nesrozumitelný. Například: Ten, o kom jsme si mysleli, že nás miluje, nás vyhodí. Nebo se nám neozývá. Nebo na nás křičí. Rozum míní: Takový člověk nás přece nemůže milovat. A přece ano!

Požádal jsem personál o ledovou kávu, v této době zvlášť osvěžující, a pak té ženě počal objasňovat, proč stále vedle sebe nevidíme člověka, který odešel, a přesto nás snad miluje.

Tři otázky v srdci i hlavě

Můžeš odjet kamkoli, ale všude je ten uzel s Tebou. Protože potřebuje rozplést.

Neuropsychologové už dávno vědí, že rozchod se svými účinky blíží vysazení důležitého léku. Bouří se mozková centra, spojená se závislostí. Proto můžeme pociťovat abstinenční příznaky typu úzkosti, nespavosti, nechutenství a fyzické bolesti. Tělo lační po „droze“ a mozek se ji snaží uměle vyvolávat v hlavě – vzpomínkami, silnými reakcemi na osudová místa, písničky, představy. To vše nás dělá dál šťastnými a v našem mozku se také vytváří dopamin, hormon štěstí, jako bychom s druhým stále byli, ačkoli po našem boku již není.

Rozum dobře nefunguje. Lže si. Jako když si zakážeme bílý cukr a pak máme před sebou milovanou sladkost. Rozhodnou za nás emoce, posedlost, závislost. Rozum vytvoří jen to odůvodnění, které ospravedlní naše selhání. „Však mohu začít až zítra,“ zní to nejsnazší.

Pro dlouhodobost vztahu je zásadní (a moudrá příroda na to myslí), aby časem ustoupila zamilovanost srdce a víc se zapojil rozum. Lidé se někdy lekají, že po delší době už necítí k druhému takovou vášeň, ale o to víc jsou schopni racionálně jednat – starat se například o děti, o zázemí, jeden o druhého nejen emocemi, ale i rozumem. A to je moc dobře. Proto jsme vybaveni obojím – srdcem i mozkem. V dlouhodobém vztahu musejí fungovat oba.

1. otázka: Proč? Proč jsme se rozešli?

Nejprve si ji snaží zodpovědět srdce. Zpočátku je plně zjitřené. Jak ale emoce opadají, do přemýšlecího a rozhodovacího procesu se dostane rozum. Jen ten to může vyřešit.

Život je jako provázek, který se nám občas zauzlí. Uzly, to jsou problémy. Objevují se proto, abychom se naučili je rozvázat, respektive už nikdy víc nezašmodrchat. Pokud vznik uzlu slabošsky vyřešíme útěkem ze vztahu, kde uzel vznikl, nepomůžeme si, protože ten uzel je součástí našeho provázku života a nerozpletený si jen přeneseme do jiného vztahu.

Jak víte z mé knihy Protože, PROČ je klíčová otázka. Mnozí lidé se s hledáním důvodu příliš nepářou, vezmou nůžky a šmik, uzel odstřihnou. Tím se ale zvýší pravděpodobnost, že tentýž uzel vznikne v dalším vztahu. Uvedu příklady.

Někdo spěšně poví: „Rozešli jsme se proto, že mi druhý byl nevěrný.“ Ale to není příčina, nýbrž následek. To, že je člověk nevěrný, má své důvody. Možná v něm, možná v nás – a možná v obou. Třeba jsme spolu nedostatečně komunikovali. Nebo jsme si nebyli schopni včas říct, co komu na druhém vadí, schází. Nebo náš vztah brzy zevšedněl a ztratil jiskru.

Teprve čistý a srdcem neovlivňovaný rozum je schopen posoudit, zda jsme skutečnou příčinu rozchodu schopni odstranit, či ne. Jedině s odstraněním příčiny totiž zmizí následek.

To je tedy první otázka, kterou náš protějšek, ačkoli nás miluje, může racionálně vážit. Jen probuzený rozum totiž ví, že stejné činy povedou ke stejným výsledkům. Kdo odpověď na tuto otázku uspěchá a honem se do vztahu vrátí, může být nepříjemně zaskočen, že uzel z provázku nezmizel. Jak by mohl, když nebyl rozpleten? Vyřešme příčinu, zmizí následek!

2. otázka: Proč bychom se k sobě neměli vracet?

Myslíš, že Tě protějšek vypustil z hlavy. Naopak. Možná Tě teď řeší víc, než si myslíš.

Zjitřené srdce na tuto otázku vůbec není schopno odpovídat. Musí uplynout určitá doba, aby se vůbec k objektivnímu zamyšlení, pokud možno, dostal rozum.

Jak víte z mé knihy 100 nejkratších cest k Tobě, která je o bolestném nalézání sebe sama, oči dokážeme zavřít před tím, co nechceme vidět, ale srdce nikdy nezavřeme před tím, co nechceme cítit. Možná jsme dlouho zavírali oči před hrubostí, nezodpovědností, nezralostí druhého. Snad jsme nechtěli slyšet, že lže, podvádí, chronicky žárlí, manipuluje námi. Pro zjitřené srdce nic z toho nemusí být důvod pro nevracení se do vztahu, ale pro rozum ano.

Lidé, které milujeme, jsou schopni nám nejvíc ublížit. Přitom srdce dokáže prominout víc, než si rozum dokáže pomyslet. Proč tomu tak je, vysvětluji v části o karmických vztazích v knize Cítit rozumem, myslet srdcem. Rozum je schopen vnímat i malý negativní detail.

To, že někoho milujeme, totiž neznamená, že s ním budeme šťastní. Může to znamenat jen to, že na něm budeme závislí. Proto je tato otázka pro rozum tak klíčová. V opravdu zlých vztazích, držených z jedné strany absolutní láskou a z druhé strany absolutní manipulací, totiž může jednosměrně milujícímu člověku zachránit i život.

3. otázka: Proč bychom to ještě měli zkusit?

Děti. Jiné společné závazky. Historicky dlouhodobá podpora. Oboustranná vůle být spolu.

Nebo: Banální důvod pro rozchod.

Z případů, o kterých píšu ve svých knihách, dobře víte, kvůli jakým malichernostem dají páry někdy všechno všanc. Krátkodobé ego. Dlouhodobá hloupost. Přehrabování kamení, zatímco jsme už dávno našli diamant – a jen jsme si to neuvědomili.

Někdy stačí efekt Papinův hrnec. Lidé v sobě dusí svou nespokojenost, až poté v bizarní a nejméně očekávané chvíli vybuchnou jako sopka Etna. „Vypadni! Nechci Tě vidět!“ – tak obvykle začíná nejplamennější projev našeho života, kterého už za minutu litujeme. Jenže emoce jsou vždycky rychlejší než rozum, pokud své emoce neumíme mít pod kontrolou.

Jedna pitomost – a kvůli tomu se máme navždy rozejít, zbořit společnou stavbu, kterou jsme tak dlouho a tak pracně budovali? I to může být téma, které rozum váží. A zejména klíčovou otázku, která tvrdě zasahuje do kompetencí srdce.

3+1. otázka: Jak se můžeme zase dostat do vztahu?

Někdy stačí začít maličkostmi. Jako přátelé. Srdce si tohle dlouho nenechá líbit… A hlava také ne.

Dva lidé, kteří se milují, jsou jako dva magnety, přitahující se správnými póly. Stačí je přiblížit k sobě a – cvak – už se nepustí. Jenže to problémy ve vztahu nevyřeší.

Rozum máme proto, aby se tytéž uzly v našem životě už neopakovaly. K tomu je třeba:

  • Navzájem si vše vysvětlit, vyříkat, možná i sáhnout do starých ran.
  • Navzájem si prominout, začít znovu důvěřovat a jednat zase jako pár.
  • Odpustit si vlastní chyby, to znamená akceptovat, co se stalo v minulosti, a přitom to nepoužívat proti sobě ani proti partnerovi.
  • Vrátit se znovu do stejné lodě a znovu najít rytmus, jak pádlovat shodným směrem, což nebude snadné.

Rozchody se nikdy nedějí náhodou. Mají svou příčinu, a navíc samy o sobě vytvářejí další bolest. V knize Cítit rozumem, myslet srdcem vysvětluji, jak se oprostit od věcí, které nás v minulosti zraňovaly, a nerozbíjet skleničku důvěry ještě zevnitř. Nejtěžší je, že na všem uvedeném musejí pracovat OBA. Jakmile si každý dál hraje na vlastním písečku, společný hrad nikdy nevznikne. Jinak řečeno: Pokud zůstává jen u slov, která jsou nadále v rozporu s naším chováním (s našimi činy), vztah se nikam dopředu nepohne a jeden z partnerů si přes svou obří lásku dříve nebo později začne racionálně uvědomovat, že skutečně nelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí chybu. A pak i jeho láska začne mizet…

Pamatujme si:

Do vztahů vstupujeme proto, abychom byli silnější než sami. Abychom našli oporu, na kterou se můžeme spolehnout a která nás ochrání. Aby nám bylo lépe, protože vedle sebe cítíme někoho, kdo se zajímá o naše potřeby a jehož potřeby dokážeme sami uspokojovat.

Jakmile se tohle neděje a jen marně vysíláme lásku, pak jsme jako mobilní telefon, který nemůže najít signál. Nemá s kým komunikovat. Hodí se leda na hraní her.

Člověk, který opravdu miluje, od nás ve skutečnosti nikdy neodejde. Je pořád s námi. A v hlavě má uvedené otázky. Možná jen první, možná i druhou, možná i třetí, možná všechny – možná hledá jen způsob, jak najít cestu k nám (víc v knize 100 nejkratších cest k Tobě).

Možná se racionálně rozhodne pro jiný život. Možná nám bude nablízku „jen“ jako přítel. Ale možná se také už v příští hodině ozve. Nejen kvůli srdci. I rozum mu řekne: ANO.

Pamatujme si však, že to není výhra. Je to začátek další náročné cesty. Nicméně, je-li vůle na obou stranách, společná cesta vždy existuje. A odloučení může pár dokonce posílit.

Protože dlouhodobě šťastné vztahy nejsou ty, které nikdy nečelily žádnému problémy, ale které vždy našly způsob, jak své uzly na provázku společně rozvázat.

  • Každá moje kniha je určena pro rozdílné období: 250 zákonů lásky (jak společně posouvat vztah), Dvanáct srdcí (jak unést to, že jsme na rozvíjení vztahu zůstali sami), 100 nejkratších cest k Tobě (jak zvládnout období samoty, znovuobjevit sebelásku a připravit se na lepší vztah), Protože (nejtěžší modelové případy) a Cítit rozumem, myslet srdcem (karma ve vztazích: jak pochopit konkrétní zkušenosti).
  • Všechny knihy lze získat pouze zde.
  • Elektronické verze pro čtení na dovolené v mobilu lze stáhnout pouze zde.

© Petr Casanova