O důvěře a skleničce: Proč tolik nezáleží na pravdě a nevěřit znamená odepsat

Když jsem byl malý, dědeček mi hodně změnil myšlení jedním příběhem:

Malá holčička měla dvě šťavnatá jablíčka.

Tatínek jedno chtěl, měl velkou chuť.

Jak natáhl ruku, holčička honem nakousla jedno, honem druhé.

V tatínkovi vzkypěla krev: „Ty jsi tak sobecká! Nevážíš si mé dobroty! Zasloužíš trest!“

Odepjal pásek a nasadil k ráně.

Holčička stačila už jen zvolat: „Ale tati!“

Nestihla doříct: „Já Tě přece miluji nade vše! Právě proto jsem nejdříve ochutnala obě jablíčka! Abych Ti mohla dát to SLADŠÍ!“

Jako kluk jsem byl prchlivý. Emotivní. Dříve jsem jednal než myslel. Víc jsem se nechal ovládat emocemi než rozumem. Nenapadlo mě, že všechno může být i jinak, než jak to na první pohled vypadá. Nakonec, o tom je i celé nové vydání magazínu FC Jak být oporou dětem.

Proč o tom mluvím? Léto dokáže rozdělit nejvíc párů za celý rok. Je víc okukování, víc nedůvěry, víc žárlivosti. A hlavně víc domněnek, tím spíš, když se partneři na prázdniny odloučí.

Prosím, vezměte jakoukoli skleničku a praštěte s ní o zem.

Rozbije se na střepy.

A teď se jí omluvte.

Už je ta sklenička zase v pořádku?

Ptáte se mě, k čemu je takový test? Kvůli pochopení základní potřeby vztahu. Dovolíte osobní vzpomínku?

Vinen. Tečka

Je to už hodně dávno, ale na ten den nezapomenu:

„Podvedl jsi mě,“ vyhrkla. Vyrazilo mi to dech. Nechápu, jak jí taková myšlenka vůbec mohla přijít do hlavy. Co říkala, nebyla pravda. Jenže na objektivní pravdě ve vztahu nezáleží. Podstatné bylo, že PRO NI to pravda byla.

Na konci její věty nebyl otazník, ale tečka.

Věděl jsem, že je to tečka i za vztahem.

A že od té chvíle vůbec nezáleží na tom, co řeknu…

Když jsem před čtyřmi lety napsal svůj první bestseller 250 zákonů lásky o pravidlech, která by každý pár měl dodržovat, jinak vztah dlouhodobě nevydrží, lidé se mi posmívali, že v lásce nejsou nutná pravidla. Že přece dva zamilovaní se vždy v problémech domluví. Jenže:

  • Aby se lidé domluvili, musejí se CHTÍT domluvit.
  • Aby se chtěli domluvit, musejí být OCHOTNI s druhým komunikovat.
  • A aby byli ochotni spolu komunikovat, musejí se respektovat.

Podstatou respektu je určitá důvěra v druhého.

Právě jsem použil slovo, o kterém je tento článek.

DŮVĚRA je absolutním základem začátku i pokračování jakéhokoli vztahu, pracovní nevyjímaje. Přitom o důvěru můžeme přijít lusknutím prstů. Dokonce bez vlastní viny.

Nevěříte?

1. problém: Pravda s nedůvěrou nevyhrává ani neprohrává, protože zápas se vůbec nekoná

Mnoho lidí se domnívá, že budou-li upřímní, otevření a pravdiví, nehrozí jim, že by z jakéhokoli vztahu vyšli jako špatní či opuštění.

To je bohužel hluboký omyl. (Ostatně, loni jsme si připomněli 600 let od upálení muže, který byl také upřímný, otevřený a všude opakoval svou pravdu.)

Ačkoli to zní zvláštně, na naší pravdě totiž záleží mnohem méně, než si myslíme. Jsou okamžiky, kdy naše pravda nemá žádnou hodnotu, protože žádnou hodnotu pro druhého nemáme MY sami. Na čem v jakémkoli vztahu záleží mnohem více?

Vztah není parlament. V páru se nehlasuje. I bez hlasování je totiž na první pohled nebo poslech evidentní, že panuje buď stoprocentní shoda, nebo stoprocentní neshoda. Nic mezi tím neexistuje. Když ztratíme důvěru partnera (a na příštích řádcích si povíme, jak jednoduché to je), pak ztratíme všechno, celý vztah. I sebepřesvědčivější pravda a sebejasnější důkazy, které mají vyvrátit nedůvěru, jsou nám k ničemu, protože ten druhý nám prostě – NEVĚŘÍ!

Jestliže Ti nevěřím, můžeš mi říkat cokoli, ale pro mě to nebude důvěryhodné.
Jestliže Ti nevěřím, můžeš mi říkat cokoli, ale pro mě to nebude důvěryhodné.

Nedůvěra, jak naznačuje předpona NE, je negativum. Znamená to záporný přístup. Myšlení naklopené destruktivně. Metodiku, která jakoukoli reakci vnímá negativně.

Vysvětleme si to na soukromém vztahu – lásce.

Jsme-li vůči druhému nedůvěřiví, je jedno, jestli nám partner nosí, či nenosí dárky. Obojí nám bude připadat podezřelé. Ať mu doma cinkají, či necinkají cizí esemesky, ať v jeho telefonu najdeme přijatá volání na ženská či mužská jména, pokaždé to může být podezřelé. 

„Ten je ale rafinovaný, že milenkám dává přezdívky podle jmen svých kolegů. A podívejme se, ony ty milenky volají dokonce z jejich čísel. A když jim zavolám, oni to zvednou ti kolegové a dělají, že o ničem nic nevědí. To je ale nevěrný lišák…“

Všimněme si, že vůbec nezáleží na jeho odpovědi. Na „Ano, podvedl jsem Tě“ nedůvěřivý partner zajásá (Hurá, mám pravdu, jsi špatný člověk, protože podvádíš) stejně jako na „Ne, nepodvedl jsem Tě“ (Hurá, mám pravdu, jsi špatný člověk, protože lžeš).

S člověkem, který Vám přestane důvěřovat, nelze vyhrát. Protože on Vás vůbec nepřijme do hry. Je to jako ping-pong, při kterém na druhé straně stolu není nikdo, kdo by vrátil míček. Podáváte, a míčky mizí v nenávratnu. Taková bezmoc to je.

Nemáte žádnou zpětnou vazbu, na které by se dalo stavět, jen negativní – a na té se nic pozitivního stavět nedá. To všechno se děje proto, že s nedůvěrou ve Vás zmizela důvěra ve Vaše slova. Ať máte pravdu, čisté svědomí, důkazy, ponižujete se přísahami, tedy druhý Vám to nevěří, nemá to pro něj hodnotu.

A nejhorší na tom je, že ten, kdo Vám nedůvěřuje, má také pravdu.

Ano, tohle umí nedůvěra.

Jak je to možné?

2. problém: Nedůvěra nemá žádný důvod měnit se v důvěru

Nejprve, abychom byli schopni porozumět nedůvěře, musíme si objasnit, co vlastně nedůvěra je.

Jako každé negativum si nedůvěru můžeme představit jako černou punčochu, kterou si zavážeme oči. Přes punčochu nám pak ani sebejasnější světlo nepřipadá dost světlé.

Toto, prosím, fixujte.

Přes punčochu nikdy nevidíme skutečnost. Vidíme pouze to, co za skutečnost považujeme. Skutečnost bychom viděli v případě, že bychom si punčochu sundali. Jenže v tom je zásadní rozpor. NEMÁME, PROČ si punčochu sundat. Vysvětleme si to:

Každé negativum má jednu zásadní moc: Všechno negativní je svým způsobem jednodušší. Negativa boří, nestaví. Bořit je snadné, stavět je namáhavé. Když člověku dáte na výběr, jestli chce raději bořit, nebo stavět, více poznáte jeho myšlení. Negativně uvažující člověk, a to NEdůvěřivec vždycky je, nemá přístup, který by vedl k pozitivnímu rozhodnutí. Negativní myšlenky prostě nemohou vést k pozitivním činům. A sundat si punčochu z očí by byl proaktivní, pozitivní krok. Proto lidé tak rádi tonou ve svých vlastních domněnkách a boří svou budoucnost. Je to pohodlnější než čelit skutečné realitě, aktivně s ní pracovat a stavět svou budoucnost.

Připadá Vám nerozumné bořit svou budoucnost? V tom případě si povězme něco klíčového:

3. problém: Nedůvěra může vzniknout kdykoli a z čehokoli

Vzpomínáte, co jste měli fixovat? Osvěžím Vám to: Že pohled přes punčochu nemá nic společného se skutečností, s pravdou, tudíž ani s rozumem. Nedůvěra/punčocha totiž silně zkresluje.

Rozumný člověk by si punčochu sundal, aby mohl zřetelněji posoudit skutečnost. Nedůvěra je ovšem emotivního původu.

Ano, je to – POCIT. (A proti pocitu se nedá dobře bojovat logickými argumenty. Pocit nevychází z rozumu jako logika. A NEGATIVNÍ pocit nemůžeme otočit do pozitivna. Negativního pocitu se musí člověk jedině sám vzdát, zbavit, zřeknout. Ale o tom za chvíli.)

Na pocitu je nejstrašnější jedno: Neexistuje nic proměnlivějšího než pocit. Jedno špatné slovo, špatný čin, špatná myšlenka stačí k tomu, aby se z dobrého dne ihned stal špatný. Teď nám někdo řekne něco zlého, a máme po náladě. Stejně překotně se z dobrého člověka v našich očích může stát špatný. Z toho, komu jsme ještě včera slibovali věrnost do konce života, ten, komu dnes přísaháme nenávist do nejdelší smrti. Tak vrtkavé jsou pocity. Bez ohledu na fakta, na rozum.

Pocity jsou nejpodceňovanější a největší silou v životě. Pocity ovládají celého člověka. Z pocitů vyvěrají jeho myšlenky. Z myšlenek vycházejí jeho činy. A z činů vyplývají výsledky. Máme-li negativní pocit, vidíme černě všechno – sebe i okolí. „Jsi tak ŠPATNÁ. Jak jsem mohl být tak HLOUPÝ, že jsem to NEVIDĚL? A ještě mi LŽEŠ, že to tak není.“

Spočítali jste všechna ta negativa? A stačí jeden pocit…

Zdá se Vám možná jako špatný vtip, že byste mohli být vystaveni nedůvěře, která je z Vašeho pohledu neoprávněná a z pohledu Vašeho partnera oprávněná. Ale taková umí být nedůvěra. Oba máte pravdu. Zdůvodním, jak je to možné:

Ne, lžeš. Když mi tohle udělal ten předchozí, také lhal.
Ne, lžeš. Když mi tohle udělal ten předchozí, také lhal.

Už ve své druhé knize Dvanáct srdcí jsem ukazoval, že stačí jedna maličkost a dokáže zabít vztah. Maličkost, které my nepřikládáme význam a připadá nám nevinná. Ale pro druhého může být nepřekonatelným problémem. Jak se to stane?

Na světě neexistují dva shodní lidé. Kromě unikátní DNA máme odlišné geny, výchovu, životní cestu i nabyté zkušenosti. To všechno vytváří odlišný práh bolesti. Čemu se my smějeme, to druhého může zdrtit. Co my bagatelizujeme, to pro druhého může znamenat konec světa.

A kdo z nás má pravdu? Pochopitelně oba.

A také oba máme – MINULOST. Je uzavřena v jakési Pandořině skříňce. Můžeme od ní zahodit klíč, ale ona se otevře sama. Někdy stačí malý žert, flirt, esemeska. A v partnerovi – cvak – otevře se „Pandora“. Její obsah nemusí mít vůbec žádnou souvislost s námi, pouze s naším (z našeho pohledu normálním) chováním. Jenže z partnerovy skříňky jako by vypadl upozorňující vzkaz a na něm se připomínalo to, co špatného se našemu partnerovi ve stejné situaci stalo v minulosti. Co mu hodně ublížilo, možná i způsobilo rozchod.

Jako by se otevřela stará rána.

Aniž jsme to chtěli.

Aniž jsme o tom věděli.

A aniž by si to přál i náš partner.

Starý skutek nějaké úplně jiné osoby a čerstvý skutek náš se v té chvíli sloučí. V hlavě partnera se objeví PRAVDIVÁ myšlenka: Kdo jde ve stejných stopách, musí dojít do stejného cíle. Zní to logicky. Ano, pocit mívá vždycky nejméně jeden logický atom. A to nejhorší teprve přijde:

Jestliže jsme se (byť neúmyslně) dopustili jednání, které v předchozím vztahu našeho partnera vedlo k nějakému průšvihu, pak jsme nejen podezřelí, ale rovnou i odsouzení – protože existuje nezpochybnitelný důkaz proti nám, a to minulost. Partner to zkrátka už ZAŽIL. Včetně následku. Má tedy ze svého pohledu nevyvratitelnou pravdu, když nás považuje za potenciální riziko. A svým způsobem oprávněně nám přestává věřit.

A to přesto, že máme naprosto čisté svědomí a nemysleli jsme to zle.

To jsou paradoxy, co?

Divíte se, že partner nevěří našim přísahám, že my jsme jiní než předchozí partner? Veškerá další slova nám vezme jediná odpověď: Jak bys mohl být jiný, když se chováš stejně?

Nuže, jak takový vztah zachránit, když pravdu mají vlastně oba, a přitom naprosto protichůdnou?

4. problém: Za války se pravidla války těžko vytvářejí

Než se moje první kniha 250 zákonů lásky (v zahraničí 250 Laws of Love) stala desetinásobným bestsellerem, lidé se mi smáli: „K čemu si domlouvat pravidla dopředu? Až přijde krize, nějak se s tím druhým vždycky dohodneme.“

Ne. Když přijde krize, bývá na domluvy už zoufale pozdě. Za války se pravidla války nestanovují.

Nedůvěra tedy může vzniknout kdykoli a z čehokoli. A léčí se moc těžko, protože se nedá léčit zvenku, jedině zevnitř. Je důležité předem dostatečně komunikovat o všem, co partnerovi v minulosti vadilo, co zavinilo předchozí rozvraty a jeho současné podezírání.

Ale připravme se na to, že nikdy nebudeme znát všechno. Pandořina skříňka se otevře až s problémem. Až když je de facto pozdě.

Jak se tedy nedůvěře ubránit?

Jak jí předejít?

Jak ji přežít?

Jediným způsobem.

Musíme se starat o pocity. Nejen o ty své, ale hlavně o partnerovy.

Musíme se zajímat o to, jak se druhý cítí. Komunikovat s ním co nejvíce, ne až když je pozdě.

A stejně pozorně musíme usilovat o to, aby byl po našem boku v pohodě. Aby měl pozitivní pocity. I když do něj pumpují negace jeho šéf, kámoši, rodiče, tak my musíme pozitivy pečovat přinejmenším o jejich vyvážení.

V jeho zájmu. I ve svém zájmu. V tom je krása fungujícího partnerství.

Posaď se. Svěř se. Vypovídej se. Zvu Tě na večeři. Pojď se proběhnout. Odpočiň si. Chceš-li být sám, buď. Já tu vždycky počkám na Tebe…

Svěř se, co Tě trápí. Vždycky jsem tady pro Tebe.
Svěř se, co Tě trápí. Vždycky jsem tady pro Tebe.

Důvěru budují, stejně jako zabíjejí, maličkosti.

Skleničkou nemusíme házet o zem. Může prasknout sama – i přímo v naší dlani, když ji myjeme. Důvěra je stejně křehká jako důležitá. A stejně jako sklenička, která když se jednou naruší, už není stoprocentně obnovitelná. I když důvěru nějak slepíme, vždycky v ní zůstanou nějaké prasklinky.

P. S.

Můj soused dnes ráno čistil okno jiného auta než svého.

„To je manželky,“ usmál se, když viděl můj tázavý pohled.

„Chci, aby dobře viděla na cestu,“ dodal a bylo to symbolické – aby viděla nezastřeně, ne jako přes punčochu.

Jeho žena pak vyšla z domu, políbila ho a poděkovala. Z jeho i její strany to byla maličkost. Ale vztah stojí a padá s maličkostmi, s obyčejnými pocity.

Nedají se rozumem pochopit. Ale nikdy nepochybujme o tom, že jsou nejsilnější. Protože ovládají rozum.

  • Vše o mých knihách je zde. Koupit se dají pouze zde.
  • Pravidelný magazín, zaměřený vždy monotematicky (tentokrát bude o výchově dětí a seberozvoji rodičů), se dá objednat zde.
  • V trafikách nebo knihkupectvích nelze sehnat.

© Petr Casanova