Jak přežít bezvětří aneb Sami ve vztahu

V bouři stromy zapouštějí kořeny. Lidé stejně tak. Hlavně ti milující. Nedokážou odejít z míst, na která si zvykli, pořád věří, že lidé, kterým tolik obětovali a pro které se tolik trápí, to jednou ocení. Že všechno bude jako dřív – anebo takové, jako dosud ještě nikdy.

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem jsem se takovým případům obsáhle věnoval. Těm, kdy Rozum říká: „Odejdi!“ A radí to i všichni pozorovatelé kolem. Ti vidí, co všechno si k nám druhý dovolí, kdežto my to nevidíme, či nechceme vidět. Kvůli sobě, kvůli dětem, kvůli společné minulosti, tolika rokům, které přece nevyhodíme z okna, či kvůli společné budoucnosti, ve kterou stále doufáme. I přes ty bouře, kterými to začalo, i přes to bezvětří, kterým to zpravidla končí – lhostejností druhého, neochotou komunikovat, cokoli řešit…

„Nesmíš odejít!“ volá ale naopak Cit. A pomocí silné emoce, Strachu, vyvolá nejistotu Rozumu: Co když…? – Co když už si nikoho nenajdu? Co když rozchod bude bolet? Co když to celé byla moje chyba? Co když to ještě jde zachránit? Co když se druhý změní?

Proč neodcházíme

V bouři i lidé zapouštějí kořeny, protože i když se hádají, a někdy do krve, tím hádáním dávají najevo, že jim druhý není lhostejný. Dokud se pár hádá, je ve hře, protože má o co se hádat. Ačkoli ostře, vyjasňuje si nejasnosti. Jakmile se však hádat přestane, hra končí.

Ticho je nejhlasitějším křikem člověka. Jakmile tam, kde dříve zněl křik, zavládne mlčení, je unavený. Již unavený nekonečným vysvětlováním, diskutováním, sebeobhajováním, přesvědčováním, zkrátka zachraňováním vztahu. Takový člověk je už připraven na jediné – rezignovat a druhého ignorovat. Už nekomunikovat, nesdílet, nestarat se, nerozvíjet.

Tam fakticky končí vztah, dva lidé žijící spolu, a začínají dva cizinci existující vedle sebe.

Prostě bezvětří.

Proč není snadné odejít

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem ukazuji, jak snadné je rozumem soudit rozum a jak těžké rozumem chápat srdce. Lidé kolem nás (příbuzní, přátelé, kolegové) obvykle nemají do našeho partnerského vztahu zapojené emoce, tudíž jej soudí čistě rozumem. Avšak my náš partnerský vztah soudíme srdcem. Proto nám nemohou poRozumět, chybí-li jim více empatie. A tak všichni kolem nás mají celou dobu jasno. Odsuzují nás, jak můžeme v tak špatném vztahu žít, následně se nám posmívají, pak námi pohrdají, nakonec nás opouštějí.

A tím náš případný odchod ze vztahu ještě ztěžují:

  • Všichni mě opustili. Nemohu tedy ještě přijít o svého partnera. Ať je, jaký je, dlouhé roky to byla moje kotva! Dnes už jediná.
  • Navíc – copak lze na pouhý pokyn příbuzných, přátel nebo kolegů přestat milovat, odejít od toho, ke komu cítíme karmický vztah?
  • Zabiju-li vztah s někým, koho miluji víc než sebe, zabiju i kus sebe.

Jenže v bezvětří přichází nezájem partnera. Vlastně už partnerem přestává být. Má svůj život, už dávno není spoluhráčem. Žije si na svém písečku, a tak už i Rozumu je jasné, že nemůžeme postavit společný hrad. Cítíme se čím dál víc sami, i když „uvnitř vztahu“. A to bývá ta nejhorší osamělost.

V novém vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti rozebírám, kdy je vhodné držet vztah jen kvůli dětem, a kdy ne. Rovněž vysvětluji, proč se i děti při nabírání prvních zkušeností zmítají ve vztazích, které jim ubližují.

Tentokrát se na tuto problematiku podívám ještě z jiného psychologického pohledu – kde najít záchytné body, abychom zraňující bezvětří ustáli. Jsou jednoduché, jen tři.

Mysleme na ně. A nikdy nepřestávejme věřit, že když teď prožíváme to špatné, znamená to, že všechno lepší je před námi. A to JE, protože…

Otočte, prosím, na 2. stránku.