Má to mezi námi ještě smysl? 7 záchytných bodů vztahu

Jako dítě jsem si přál psa. Sousedova fena vrhla fůru štěňat. Když jsem tam zazvonil, byl jsem druhý na řadě. Přede mnou si vybíral o něco větší mlčenlivý chlapec.

„Všechna štěňata mají dobrý původ. Ať ukážeš na kterékoli, neprohloupíš,“ snažil se ho rozmluvit soused. „Tedy,“ zarazil se, „až na tohle štěně. Má chromou tlapku.“

Chlapce právě tohle štěně nejvíc zaujalo. Ukázal na něj.

Soused se mu to snažil vymluvit. „Ale s ním nebudeš moci běhat a hrát si jako s ostatními.“

Chlapec se trpce usmál. „Jsem po úrazu a nemohu běhat. Oba potřebujeme, aby nám někdo rozuměl.“

Potřebujeme, aby nám někdo rozuměl…

Ta slova mi dodnes rezonují v hlavě.

I proto, když jsem ve své nové publikaci Jak být oporou dítěti vymezoval, kdy se má držet vztah jen kvůli dětem, a kdy už ne, přál jsem si, aby přes veškerou odlišnost, obsaženou v lidské rozmanitosti, dokázali rodiče najít to společné, co je dál povede životem – pokud to ovšem jde.

Rozumíš mi, prosím?

To je otázka kardinální pro jakýkoli vztah. Opravdu si myslíme, že rozumíme tomu, co partner chce a dělá? Opravdu si myslíme, že rozumí on nám? Opravdu si myslíme, že oba víme, kam směřujeme? Opravdu si myslíme, že spolu komunikujeme dostatečně?

Každý jsme nejen jiný, ale ještě se neustále vyvíjíme. Mění se nám hodnoty, touhy, cíle, děláme chyby, které druhého bolí, zraňujeme ho, ztrácíme ho, vztah se opotřebovává. Ale v každé fázi by tu měla být otázka: Rozumíme si ještě? Víme, kam spolu směřujeme?

Hlavně v krizích, kdy nás ovládají emoce, to rádi balíme. Pocity totiž zabarvují myšlenky, myšlenky vedou k činům a činy působí výsledky. Jinými slovy: Když je na začátku špatný pocit, nemůže být na konci dobrý výsledek. Kdy tedy má vztah ještě šanci? Kdy může emoční výbuch znamenat pročištění vzduchu? Na čem se dá vždycky stavět budoucnost?

Protože technikami, jak dávat vztah do pořádku například po těžké zradě, se budu zabývat ve vydání Jak být oporou dítěti, vymezím tu alespoň sedm záchytných bodů, od kterých se začíná. Je to zároveň sedm mezí, po jejichž překročení vztah umírá. Těch sedm mezí znamená de facto sedm částí, do jakých je pocitově rozdělena moje první kniha 250 zákonů lásky.

Jakkoli je každý vztah odlišný, těchto sedm základů tvoří společnou základnu, potřebnou pro vzájemné fungování.

1. záchytný bod: Oba ještě respektují své rozdíly

Je v pořádku spolu nesouhlasit. Ani jednovaječná dvojčata nemají stoprocentně shodné názory, sny a hodnoty, a my jsme prostě různí, někdy až protikladní. Není to chyba. Jsme jako kostičky puzzle, neopakovatelné, a máme své přesné místo vedle konkrétních lidí. Vedle jakých, to v průběhu života objevujeme.

Budeme-li se snažit jiné kostičky měnit, mačkat, trhat, jen proto, aby pasovaly přímo do našich představ, připravíme je o jejich jedinečnost. Nejenže tito lidé ztratí své původní, nezaměnitelné místo v celé skládačce, ale ztratí JAKÉKOLI místo, protože dílek puzzle, který přetrhnete, už nikam nepatří.

Základní hranice zdravého vztahu je tedy tam, kde spolu lidé dokážou nesouhlasit – kde se dokážou v maličkostech i rozejít, kde pochopí, že rozdílné náhledy na tutéž situaci jsou obohacením a kořením vztahu. Výhodu rozdílnosti poznáme zejména v těžkých chvílích, kdy partner nesdílí náš pouze hořký pohled a dokáže vidět stejnou událost i z pozitivního úhlu. Tam začíná vcítění, podpora, pomoc, uklidnění.

Proto neočekávejme, že partner odkývá všechna naše rozhodnutí a my ta jeho. My máme svou pravdu, on také. Ve vztahu nelze druhého přehlasovat. Ve vztahu vždy existuje buď stoprocentní shoda, nebo stoprocentní neshoda. A je to dobře. U schopnosti respektovat názor druhého a vycházet z toho při hledání konstruktivního řešení se vždy začíná.

2. záchytný bod: Oba ještě přehodnocují své původní pohledy

Uznat svou chybu, změnit svůj názor, ustoupit, POROZUMĚT. To neznamená jen popřít sám sebe. Může to znamenat naopak zmoudřet, protože uvidíme věci i jinak, než jsme si původně mysleli.

Častý příklad, který řeším při setkáních se čtenáři svých magazínů a knih:

  • Partner A vyrostl v láskyplné rodině, kde si všichni stále dávali najevo, jak se mají rádi. Proto mu připadá přirozené stále říkat, jak druhého miluje, a od druhého to i sám vyžaduje.
  • Partner B vyrostl v pragmatické rodině, kde na romantiku nebyl čas. Proto na nějaká vyznání, objetí, řešení „malicherností“ nemá čas a od druhého také vyžaduje odstup a klid.
  • Partner A pak ze svého přirozeného pohledu vnímá přirozené chování partnera B jako zjevnou lhostejnost, nelásku, odtažitost, případně i znak nevěry.

Jak varuji i v publikaci Jak být oporou dítěti, všichni vstupujeme do nových vztahů s tzv. předpoklady. Považujeme za normální to, v čem jsme sami vyrostli, a na základě výchovy i minulosti očekáváme, jak se k nám druhý bude chovat, protože takový je náš vzorec.

Jiný neznáme nebo nepovažujeme za normální.  I naši kamarádi nás v tom utvrzují. Aby ne, když jsme si je do svého života vybrali právě proto, že mají shodné hodnoty. Proto jít za svými kamarády v okamžiku, kdy nám partner „nerozumí“, je chyba. Samozřejmě že u nich najdeme zastání, samozřejmě se utvrdíme v tom, že partnera máme opustit, protože je „špatný“, „nenormální“, chová se „nepřirozeně“ a „tak nepochopitelně“.

  • Ale co když partner B není ani lhostejný ani nemilující, natož nevěrný? Co když je to prostě JEHO způsob lásky? A co když JEHO způsob lásky není o nic méně autentičtější a upřímnější než NÁŠ?

3. záchytný bod: Oba ještě dokážou pochopit, že ten druhý nespí v jejich hlavě

Další typický příklad, který řeším při setkáních se čtenáři svých magazínů a knih:

  • Muž měl v práci příšerný den. Domů přichází vyčerpaný, se zkaženou náladou a jediné, co chce, je klid a podpora v osamění.
  • Žena měla výborný den. Doma čeká natěšená, s bezvadnou náladou, chce jít do společnosti, sdílet, vtipkovat, radovat se.
  • Následuje střet. Muž potřebuje klid. Žena mu ho nedopřává. Pohádají se. Oba jsou bez nálady, oba přesvědčeni, že za krizi může ten druhý. Kdo má pravdu?

Neschopnost komunikovat – ptát se, naslouchat a sdílet – je základem neporozumění. A také základem změny postavení partnerů ze spoluhráčů v protihráče. Tam začíná rozklad.

Jak totiž zdůrazňuji ve své základní knize o lidském vyzrávání Dvanáct srdcí, ve vztahu nikdy neexistuje jenom jeden vítěz, nebo jeden poražený, ale vždy jen dva vítězové, nebo dva poražení. A s tím souvisí čtvrtý záchytný bod:

4. záchytný bod: Oba se ještě pokoušejí projít v botách toho druhého

Porozumět znamená v první řadě vcítit se. Dva lidé, kteří mají na jednu věc jiné pohledy, stále mohou jít společnou cestou. Při setkáních (s oběma členy páru) to rád ilustruji třeba na minci, kterou umístím mezi ně, přičemž každý partner vidí jednu stranu mince. Jeden tvrdí, že na minci je panna, druhý by se do krve hádal, že tam žádná panna není, ale jen orel. A přitom oba mají pravdu. Všechno je jako mince a má to dvě strany. A naše zrání stojí na tom, jestli dokážeme pochopit, že i druhý může mít pravdu. SVOU pravdu.

A také JAK k ní přišel.

Stačí se projít v „jeho botách“. Mimochodem, jsem-li u tohoto příměru, žena mívá kratší krok, muž delší chodidla. Žena se tak v mužských stopách cítí bezpečněji a muž jdoucí kratším krokem přestává tolik chvátat a stává se rozvážnějším. To je základní benefit vztahu: uvážlivější muž, méně zranitelná žena. Ovšem jen tehdy, když kráčejí společně.

  • V našem příkladu takové porozumění znamená, že jestliže muži není do řeči nebo juchání, ještě to neznamená, že žena je špatná, nebo že je špatný on.

5. záchytný bod: Oba ještě mají společnou hodnotu a věří v lepší řešení

Žádný člověk není dokonalý a každý chybuje. To znamená, že ve všem může být lepší, ale aby lepší byl, musí chybovat. Chybami se všichni učíme, respektive odstraňováním chyb je neopakujeme.

Oba tak v každém okamžiku můžeme být lepší. Jsme toho schopni. Ale potřebujeme být také ochotni. Chtít se zlepšovat. Kdo v rámci vztahu nevidí budoucnost, ten už nechce. A kdo nechce, ten už odmítá hledat své chyby, rezervy, nedostatky. Ne že by žádné nebyly, on prostě nechce. A s člověkem, který nechce, nehneme. Jak zdůrazňuji v Jak být oporou dítětinelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí problém.

Všichni lidé se snaží žít tak, aby jakýkoli krok, který učiní, byl nejlepší možný v dané chvíli. Všichni prostě děláme maximum toho, co v dané chvíli a pod danými emocemi umíme. Jestliže už pro vztah nic udělat nechceme, vztah končí.

A naopak, kde je oboustranná vůle, je i oboustranná cesta. Jen ji k sobě hledat. Kdo hledá, ten najde. Kdo nehledá, ten ji najít nemůže. Stačí i z jedné strany vztyčená zeď, a hra skončí.

6. záchytný bod: Oba jsou ještě schopni pozitivního zrcadlení

Ve svých knihách zdravé partnerství rád přirovnávám ke spojení Jin a Jang, dvou symbolů temnoty a světla, dvou půlkruhů, které vytvářejí dokonalý kruh. Co jednomu chybí, druhý doplňuje. Tak by mělo vypadat dospělé fungování v konfliktních situacích: Právě proto, že jsme odlišní, se doplňujeme.

  • Ona: „Zapomněl jsi na mé narozeniny. Jsem naštvaná a zraněná.“
  • On: „Promiň, že jsem zapomněl na Tvé narozeniny. Chápu, že jsi naštvaná a zraněná. Cítil bych to samé na Tvém místě.“
  • To je příklad, jak se dva potkají na půli cesty. Jak jeden druhému porozumí a jde vstříc. Každý chybujeme, to je základní premisa. Ne každý si však dokážeme svou chybu přiznat, natož ji odstranit. Kdo toho schopen je, zaslouží si porozumění, odpuštění, podporu. Protože už není tím, kým byl. Změnil se. Reflektuje, zrcadlí.

Negativní střety ve vztazích způsobuje odzrcadlení. Lidé začnou vytvářet scénáře, PROČ na něco zapomněli a JAK JE MOŽNÉ, že je druhý naštvaný. Staví se proti sobě. Pro oba je důležitější argument, jejich vlastní pravda, než vztah. Končí pár a začíná jednotlivec.

7. záchytný bod: Oba si ještě dělají čas na péči o vztah

Znám lidi, kteří si pořídí dítě a od prvního dne mu hledají chůvu. Nemají na něj totiž čas.

Stejně tak znám lidi, kteří si pořídí partnera a také na něj nemají čas.

„Je to moje věc,“ říkají. Ale mýlí se. Ne, není to jenom jejich věc.

Čas je nejdražší dar, který někomu můžeme dát. Dáváme mu totiž kus života, který už nikdy nezískáme zpět. Časem vyjadřujeme, kdo nebo co je naší prioritou. Kdo si nedělá na druhého čas, učí ho žít o samotě, respektive s někým jiným, kdo mu čas věnuje.

To platí u dětí i u dospělých. Tam, kde si lidé nedokážou věnovat čas, není možné vztah zachraňovat, opravovat, rozvíjet, komunikovat, řešit problémy, rozumět si. Dlouhodobě tam dokonce vztah vlastně už ani neexistuje.

Je to jen sedm základních mezí, se kterými pracuji. Více najdete v mých knihách (co kniha, to jedna fáze vztahu) a magazínu (vychází každé dva měsíce, celoročně se drží jedné tematické linie). Magazín Jak být oporou dítěti získáte zde (pozor, jen do vyprodání).

© Petr Casanova