Dvakrát porazila rakovinu, potřetí už ne. Ve dvaceti letech nechala nám všem námět k zamyšlení

Markéta Zagrapanová učila bojovat nejen sebe, ale i jiné nemocné děti.

„Ten pocit, když si myslíte, že už je to nejhorší za Vámi a dál už bude všechno OK… Už jste pochopili, že život je moc krátký na to, abyste ho promrhali depresemi z toho, jak hrozný je. Uvědomili jste si, že Váš život je vlastně boží. Začali jste žít. Poznávat nové skvělé lidi, kteří se stávají Vašimi kamarády, cestovat do míst, kam jste se vždy chtěli podívat, najdete si i lásku. Všechno je perfektní. A pak… stačí rentgenové vyšetření a všechno je zase špatně, všechno zase od začátku. Zpátky do těch sra*ek.“

Dnes by měla svátek, svůj teprve jednadvacátý v životě, MARKÉTA ZAGRAPANOVÁ. Studentka vysoké školy dokázala od čtrnácti let dvakrát porazit rakovinu. Potřetí bohužel už ne.

Osmadvacátého ledna 2018 jako dvacetiletá odešla. Vlastně ne. To, čemu věnovala energii poslední tři roky svého života, tady zůstalo. Převzala to její máma, která říká: „Někdy, když se pročítám všemi dopisy a vzkazy, které nám lidé posílají, mám dojem, že odchod Markétky z tohoto světa měl smysl.“

Chcete vědět, proč? Chcete si uvědomit, že dokud žijete, máte obrovskou šanci dát smysl lidem, kteří tu zůstanou po Vás? Tak já Vám ten příběh povím.

Motto

„Zpátky do těch sra*ek. Jenže co Vám zbývá? Buď si řeknete, že to nemá cenu, a všechno vzdáte. Nebo si vzpomenete, jak všechno bylo super před tím, než se to stalo, a řeknete si, že je na světě ještě spousta věcí, které musíte udělat, místa, která musíte navštívit, chyby, které musíte udělat, že musíte studovat, mít děti… A právě v tu chvíli si uvědomíte, že musíte bojovat, že to za to stojí. Život není továrna na splněná přání a my se s tím musíme poprat a jít dál.“ Markéta Zagrapanová, 17 let

Koleno

Byly prázdniny roku 2012. Čtrnáctiletou Markétu začalo pobolívat koleno. Nepřestávalo to, ba se to stupňovalo poté, co nastoupila do 9. třídy. „Na ortopedii mi řekli, že to mám z podpatků.“ Neměla.

Na rentgenu si při pozornějším pohledu všimli podivného stínu… „Doktorka uznala, že to nádor je, ale prý nezhoubný. Zmýlila se. A tak jsem na Bulovce podstoupila první operaci v životě – biopsii,“ vzpomínala Markéta Zagrapanová na diagnostickou metodu, která se užívá k upřesnění biologické povahy odebírané tkáně či buněk. „Zjistili, že mám v koleni osteosarkom – zhoubný nádor kosti. Z Bulovky mě poslali rovnou do Motola. Hrající si bezvlasá malá holčička v rohu oddělení, to bylo první, co jsem viděla a co mě naprosto oddělalo. Začala jsem brečet.“

Už nic nebude jako dřív!

Už nikdy to nebudu já!

A vlastně… CO vůbec bude? A JAK DLOUHO?

Holeň

Pro žačku základní školy začaly chemoterapie, provázené zvracením, proměnami nálad, omdléváním. „Nejdříve mi naznačovali, že mi vezmou celé koleno a dají mi náhradu. Pak objevili další ložisko v holenní kosti. Napřed sdělili, že noha nejde zachránit, že technicky nejde odebrat tak velký kus kosti a něčím jiným ho nahradit. Do příště ale způsob přece jen našli.“ Markéta podstoupila operaci nohy a začala rehabilitovat s náhradou kolene a asi šestnáct centimetrů dlouhého kusu kosti.

„Bylo to období, které jako by nepatřilo do mého dosavadního života. Do té doby jsem řešila jen kamarádky, kluky, co na sebe. Náhle jediné, co mělo cenu, bylo holé zdraví.“

Plíce

Do prvního ročníku mosteckého gymnázia nastupovala oficiálně v pořádku. Léčba skončila úspěšně, zněl verdikt. „Začal nejkrásnější rok mého života. Bavila mě škola, po ní přišly nejúžasnější prázdniny. A po nich…,“ sklopila smutně oči.

Hned v září měla kontrolu, která nedopadla dobře. Život jí připadal jako horská dráha. Od rodičů vyslechla: „Holčičko, vrátilo se to, je to na plicích.“

„Když jsem tu diagnózu slyšela poprvé ve čtrnácti, cítila jsem zmatek a strach. Podruhé už i vztek. Věděla jsem totiž, co bude následovat. Štvalo mě, že se školou nebudu moci do Španělska, že ztratím kontakt se spolužáky, že možná znovu přijde problém s krvetvorbou, že zase přijdu o své kaštanové vlasy, které byly už nádherné dlouhé, že…,“ vypočítávala, co všechno jí postupně docházelo.

A pak řekla to slovo: Ne!

„S vědomím metastáz jsem do Španělska přece jen jela. Rozhodla jsem se nabrat co nejvíc sil na přímý souboj s rakovinou.“

A síla byla potřeba.

Nejdříve Markéta podstoupila velmi bolestivou operaci pravé plíce, nato dvě série chemoterapií, které jí vzaly vlasy. Následovala operace druhé plíce a znovu dvě série chemoterapií. A pak… jako by se stal zázrak. Z brunetky byla blondýnka…

S ukončenou léčbou, ba i ukončeným druhým ročníkem gymnázia jí zničehonic začaly vyrůstat světlé vlasy. „Vtipné, že?“ usmívala se.

Čas

Začaly prázdniny roku 2015. Sedmnáctiletá plavovláska měla za sebou dvě velká životní vítězství. A před sebou, aniž to tušila, už jen necelé tři roky času.

Podstatné však je, že i kdyby to tušila, na způsobu, jak prožila následující období, by pravděpodobně nic nezměnila. Nastavila si totiž hodnoty tak, že fakticky přestalo záležet na čase. Prostě začala žít, jako kdyby včera na takové činy už bylo pozdě. Co tím myslím?

„Absolutně jsem vypustila problémy, kterými jsem se trápila předtím. Třeba jestli jsem neztloustla,“ mávala rukou. Chopila se pera. Jednak napsala divadelní hru o nemoci, jednak začala psát blog Onkoteen a podporovat jak informacemi, tak nadějí děti, které znenadání potkala stejná diagnóza jako ji. Pro Markétu zkrátka přestalo být důležité, kolik let jí je i kolik let jí osud ještě věnuje. Uvědomila si, že život je jako zboží. Dostaneme ho, vrátíme ho. Nic tedy neztrácíme. „Jediný případ, kdy opravdu ztrácíme život,“ řekla, „je, když o něj přestáváme bojovat. Nesmíme se vzdát. Nikdy. Ani když se nemoc vrátí. Protože je za co bojovat. Tenhle svět je nádherný a stojí za to v něm zůstat co nejdéle.“

Tahle myšlenka také ovlivnila klíčový projekt. Ten, který dal jejímu životu i odchodu smysl, jak moudře řekla její máma. Jaký?

Co opravdu potřebuješ, když…

„Je zvláštní, že jako malá jsem se bála nemocnic. Zakrývala jsem si oči, když jsem viděla trpící lidi. Ale poté, co jsem po nemocnicích sama strávila spoustu měsíců, mě přístup k pomoci druhým naopak začal lákat,“ popisovala svůj obrat.

Zatímco mnoho lidí od onkologicky nemocných dětí raději odvrací pohled, aby jim snad nekazil pocit šťastného světa, tahle sedmnáctiletá Markéta z Lužic u Mostu se rozhodla vrátit nemocným dětem kus identity – základ vlastního Já. Co? Vlasy!

„Markét trpěla, když jsem jí během první chemoterapie musela oholit hlavu,“ vzpomíná dnes její maminka Lucie. „Tehdy si okamžitě nasadila paruku z umělých vlasů, koupenou v tradičním obchodě, a odmítala ji sundat. Bylo jí čtrnáct a říkala, že by nikdy mezi lidi nevyrazila v šátku nebo úplně bez vlasů.“

Vlasy! Možná se to zdá banální, když jde o vážnou nemoc. Jenže aby člověk měl sílu čelit všemu, co rakovinu provází, potřebuje především neztrácet vnitřní sílu a sebejistotu.

„Když čelíte takové nemoci, to poslední, co potřebujete, je lítost, fňukání, odepisování. Já jsem na střední školu chodila o berlích a s parukou. Vlastně, kvůli oslabené imunitě jsem do školy chodila jen zřídka. Spousta spolužáků nevěděla, co se děje a jak se mnou mají mluvit. Přišlo mi únavné jim stále vysvětlovat, proč se věci mají takhle. To, co nejvíce potřebujete, je naopak pozitivní energie. A jestliže nepřichází od nich, čerpat ji alespoň ze sebe, z každodenního pohledu do zrcadla… Právě když jste dole, potřebujete náboj, sebevědomí, pozitivní sílu.“

Tvé Já

„Když jsem při chemoterapii poprvé ztratila vlasy, pravda, nesla jsem to těžce. V nemocnici jsem potkávala i další dívky bez vlasů. Cítily se divné, ošklivé, jiné. Ano, ještě ke všemu se trápily tímhle! Sama jsem paruku měla, ony většinou ne. Víte, pravé paruky – tedy paruky ze skutečných lidských vlasů – jsou strašně drahé a umělé mají spoustu nevýhod. Nemusejí sedět dobře, nevypadají věrně a na hlavě nebývají příjemné.“

Proto – Nové háro! Tak nazvala projekt, kterým začala žádat všechny dívky a ženy v zemi o darování vlastních dlouhých vlasů, alespoň třiceticentimetrových pramínků, které se potom posílají vlásenkářce a ta z nich vyrábí pravé paruky. A to na míru konkrétní ženě či dívce, takže ta má šanci nejen znovu mít vlasy tak, jak byla zvyklá, ale i tak, jak je nikdy neměla a vždy si přála…

Současně Markéta začala vyrábět speciální kalendáře, trička, tašky a náramky. Proč? Aby získala peníze na zaplacení paruk. Tudíž – nemocné děti je mohly dostat zadarmo. Všechny.

(Kdybyste snad měli takové srdce, že byste chtěli alespoň maličkostí přispět – ať trochou peněz, nebo alespoň pramínky vlasů –, můžete zde.)

„Když s tím Markét začala, v lidech se zvedla obrovská vlna solidarity. Začali nám posílat i skutečně krásné a dlouhé vlasy, a Markét si uvědomovala, že s nimi posílají i kus sebe, své osobnosti. Kolikrát připojili i svůj velmi dojemný příběh. Myslím, že to je ten Markétčin odkaz – být schopen obětovat kus sebe pro radost jiných,“ říká maminka Lucie. „Víte, nemocným dětem paruka z vlasů laskavých dárců nezachrání život, ale určitě jim ulehčí cestu nemocí. Díky ní se budou cítit co možná nejnormálněji, a tím jim zbude síla na to se s onemocněním poprat.“

Dělej, co můžeš

Lucie, Markétina máma: „Beru to tak, že Markéta nám tady svůj projekt nechala, a tak se o něj staráme.“

Lednem počínaje Markéta předala štafetu mámě. Vrátily se metastázy na plicích. Tentokrát cestovala za léčbou ze severních Čech až do Brna, s neochvějnou vírou v opětovné uzdravení odmaturovala, začala dokonce studovat vysokou školu.

Bylo jí dvacet, když jí maminka vystrojila růžový pohřeb. Všechny smuteční hosty žádala, aby nechodili v černém, ale v Markétině oblíbené barvě. Jako by i sama ostatní prosila: „To poslední, co potřebuji, je lítost, fňukání, odepisování…“

Když pak Lucie nahlédla do Markétina deníčku, stálo v něm: „Co když umřu? Co bude s mojí milovanou maminou, najde sílu jít dál, nebo půjde za mnou…? A co bude s Novým hárem?“

Ani o jedno nemusí mít strach. Lucie při zaměstnání pokračuje v jejím poslání. „Už tři týdny po Markétčině smrti jsme měli stánek na Dni dětské onkologie a stříhali dobrovolné dárce vlasů. A že jich napoprvé nebylo málo! Myslím, že Markét na nás tehdy byla hodně pyšná,“ usmívá se Lucie. Ano, usmívá! „Jistěže sama občas pláču,“ přiznává, „ale Markét sama říkala: ,Život není továrna na splněná přání a my se s tím musíme poprat a jít dál.‘ Všichni jsme dělali, co jsme mohli. Byli jsme při ní a ona žila naplno, dokud to šlo. Vím, že by nechtěla, abychom se trápili. Chtěla by, aby to, s čím začala, nikdy neumřelo. Už kvůli ostatním dětem…“

  • V čem nám děti dokážou jít příkladem, nebo jak můžeme my, dospělí, jít příkladem dětem? První vydání magazínu FC svého druhu, zaměřené na výchovu dětí a rozvoj rodičů, pod názvem Jak být dětem dítěti, zasíláme už od 30. července všem, kdo se registrují zde.
  • Toto vydání bude mít charakter pracovního sešitu. Uvnitř jsou pracovní listy, kde lze sledovat osobní rozvoj svůj i dítěte, potažmo celé rodiny.

© Petr Casanova, foto: Alena Herzánová – AH Photography