Dá se láska k jednomu člověku probudit podruhé?

Dá se láska k někomu vůbec probudit? Tu otázku si položil jeden biochemik.

Biochemie se zabývá chemickými pochody v živých organismech. I zamilovanost je chemický pochod. Ten biochemik v rámci své profese sledoval konkrétní chemické procesy a hormony, které vytvářejí zamilovanost. A poté se je snažil vyvolat uměle.

Zamiloval se do kolegyně-biochemičky. Jenže – ona TO k němu necítila. Rozhodl se v ní zamilovanost probudit – trikem se mu to podařilo. Láska je zkrátka biochemie. (O celém jeho pokusu píšu detailně v knize Protože na straně 54).

Napoprvé se tedy láska dá biochemicky vyvolat. Ale, jak zjistil, podruhé už to k témuž člověku není snadné. Už totiž v našem rozhodování hraje zásadní roli nejen Cit, ale také Rozum.

Podruhé do téže řeky

Jedna slovenská čtenářka mé knihy Cítit rozumem, myslet srdcem za mnou přijela až do Tater s klíčovým problémem. Nejenže svému manželovi přišla na nevěru, ale víc než ten fakt ji bolela jeho slova: „Ucítil jsem k ní to, CO K TOBĚ NIKDY.“

„Tou jednou větou ve mně zabil schopnost milovat ho,“ svěřila se mi.

Co ale bylo horší, muž si poměrně rychle uvědomil, že vyměnil 90 za 10.  „Ještě soptíš?“ zeptal se jí. Nesoptila. Naopak. Už vůči němu úplně vychladla.

„Co teď mám dělat? On se chce vrátit. Mám čekat, že se to ve mně nějak spraví, a vejít podruhé do téže řeky? Může se ve mně znovu objevit stejná láska jako dřív?“

Seděli jsme na terase hotelu s výhledem na pleso a já jí pouze připomněl svůj příklad z knihy Cítit rozumem, myslet srdcem – o skleničce, kterou vezmeme a praštíme jí o zem. Už nikdy nebude jako dřív. „Žádný člověk,“ řekl jsem jí, „vlastně nevstupuje dvakrát do téže řeky. Podruhé to totiž už není STEJNÝ člověk ani STEJNÁ řeka.“

Proč znovu neobživne

Na světě je mnoho druhů lásky, ale žádná dvakrát. Co zemře, to neobživne. To je krutý zákon přírody. Všechno máme jen jednou – čas, život, příležitost. Ano, většinou pokaždé přijde nový den, nová šance, nová láska. Ale nikdy ne to stejné dvakrát.

I zrazená láska vůči jednomu člověku je tu jen jednou. Pouze se během času proměňuje. Dlouho to vypadá, že se neodmilujeme. Dokonce můžeme souběžně s milováním zrádce nenávidět. To vše se ale děje proto, že nám chybí láska. Větší láska k sobě i větší láska od protějšku. Od SPRÁVNÉHO protějšku. Proto mnohá hladová srdce přebíhají od jednoho partnera k druhému. Nechtějí být osamělá.

Zatímco Cit úpí, touží po lásce, po partnerovi, který bude po našem boku a v ještě lepším vztahu než doposud, Rozum se po těžkém otřesu postupně sbírá – a vše pochopí ve chvíli, kdy si dokáže vysvětlit, proč vlastně Cit chce vrátit čas: Ne proto, abychom něco změnili v minulosti, ale abychom něco krásného cítili znovu. Něčí objetí, lásku, někoho férového.

Jak obejmout kaktus

Psychologie hovoří o syndromu kaktusu. Cit touží po lásce, proto nás nabádá někoho blízkého mít a objímat. Rozum se však potřebuje naučit, že když milujeme nesprávného partnera, tedy například někoho, kdo nám lásku nevrací, je to jako objímat kaktus. Čím víc ho svíráme v náručí, tím víc nás to bolí.

Jakmile se v nás aktivuje Rozum, položí si otázku, proč si tak ubližujeme, a ještě tomu říkáme láska? Z odpovědi vyplyne potřeba větší sebelásky a porozumění tomu, proč se cítíme tak špatně, když čekáme na něco, co dlouhodobě nepřichází.

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem těmto lidem říkám čekanky. Mnoho čekanek věří, že láska je o dostávání. Proto považují za důležité, aby druhý dostával. Skutečná láska (schopnost milovat) ale není založena na tom, co dostáváme, ale co dáváme.

Kdo je správný?

Ta slovenská žena dala svému muži už v minulosti několik šancí. Nevedlo to k pokroku. Litovala toho promarněného času. Ale já jsem ji uklidnil: „Pokud cítíme potřebu někomu dávat stále novou šanci, i na tom lze najít něco dobrého. O to víc si pak vážíme partnera správného – na jehož lásku čekat nemusíme.“

Jako kluk jsem si myslel, že musím zůstat se svou první láskou. Dnes už vím, že abych s někým zůstal, musí to být ne první, ale poslední láska. Proto nikdy nečekejme na někoho, kdo se potřebuje dvakrát (a vícekrát) rozhodnout, jestli nás vlastně vůbec chce.

To totiž už není láska, rozhodnutí srdce, ale kalkul, rozhodnutí Rozumu.

Herec Johnny Depp řekl provokativní, ale zajímavou větu: „Pokud se Ti zdá, že miluješ dva lidi, rozhodni se pro toho, kdo do Tvého srdce vešel jako druhý. Protože kdybys opravdu miloval toho prvního, neměl bys potřebu pouštět do srdce někoho jiného.“

Hleděli jsme spolu na západ slunce nad tatranskými lesy a ona mi položila tři jednoduché otázky:

  1. Vrátit se k člověku, ke kterému nic necítím, ale spojuje nás minulost?
  2. Vpustit si zpátky do života člověka, který mě byl schopen už jednou zranit?
  3. Dát ještě jednu šanci člověku, který propásl všechny předchozí?

Jinými slovy: Má smysl čekat, jestli se protějšek změní, respektive že se něco změní v nás samotných?

Otočte, prosím, na 2. stránku.