Až příliš hodní lidé: Co prožívají uvnitř a nikdo o tom nemá ponětí

Okolí o někom takovém zpravidla říká: „Moc hodný člověk.“

Protože se nehádá.

Než by vyjádřil nesouhlas nebo výtku, raději slovo spolkne.

Když něco potřebujete, vždycky je k dispozici.

Nezná slovo NE.

Je v každé situaci vstřícný, usměvavý, všechno pochopí, a čemu nedokáže porozumět, to přijme.

Když jste na něj zlý, promíjí Vám to. Nebo se to alespoň tak zdá.

Ano, vypadá to, že všechno špatné SNADNO stráví. Ale co když zdání klame?

Nové vydání magazínu FC je neobvyklé. Má formu pracovního sešitu. Mezi tématy jsou pracovní listy s úkoly, na nichž bychom měli pracovat. Věnuji se totiž různým dopadům toho, když nejednáme v souladu se sebou samými. A nejen my, dospělí, ale i naše děti.

Denně se totiž setkávám s mnoha takzvaně „hodnými/silnými“ lidmi. Jejich nevýhoda je: Nikdo se jich neptá, jestli nepotřebují pomoc. Protože nikoho nenapadne, že ji potřebují. A v tomto článku ukážu proč.

Uvedu 6 rizik, která tikají jako časovaná nálož právě v příliš hodných lidech. Pokud jsme takoví, nebo takové lidi vnímáme kolem sebe, prosím, zpozorněme!

Internalizace

Na světě neexistuje člověk bez negativních emocí. Nikdo z nás není dokonalý. Každého z nás občas zasáhne nějaká bolest, chmurná vzpomínka nebo představa.

Existují však lidé, kteří negativní emoce polykají, dusí v sobě, nedovolí, aby vycházely ven.

A tak ty negace zůstávají v těle a uvnitř kvasí. Mění se v mentální záněty – úzkosti, deprese, závislosti.

Periodické výbuchy

Toto je důležité vzít na zřetel.

Ti lidé jsou jako papiňák. Logicky. Ten hromaděný tlak musí někdy ven. Úzkost, deprese a závislost se jednou za čas může proměnit v nenadálý výbuch. V hurikán, který zničehonic zavalí dítě, psa, partnera.

Jako by přišel odnikud. Ale problém je, že nevede k uvolnění, naopak. Ten příliš hodný člověk, který se „zachoval tak nepatřičně“, se okamžitě cítí strašně provinile. Omlouvá se. Lituje. Slibuje, že se to už nikdy nestane…

Ale příběh se tím opakuje. A za nějaký čas přijde další erupce.

Sebekritizování

Je dobré mít kritické myšlení, ale problém příliš hodných lidí je ten, že mnohem raději kritizují, obviňují a soudí sebe než kohokoli jiného.

I když jsou bez vlastní viny opuštěni, opakují: „To byla určitě moje vina.“ A i když jsou uhozeni, biti, zjevně manipulováni a ponižováni, opakují: „Nejspíš jsem udělal něco, co přimělo druhou osobu takhle ZASLOUŽENĚ jednat.“ Když ale s těmito lidmi mluvím, nemají ani nejmenší ponětí, čeho špatného se konkrétně měli dopustit. Ovšem jsou si jisti, že něco to určitě bylo…

Tento Kritik a Soudce v příliš hodných lidech neutichá. Nutí je být ještě hodnější. A když tito příliš hodní lidé seznávají, že ať udělají cokoli, nikdy to není dost dobré, o to větší cítí vinu, chybu, osobní nedostatek. Vedou zkrátka „mizerný život“. Paradox, že?

Závislost

To, že jsou tito lidé na druhé příliš hodní, má důvod. Obvykle jsou naučení, aby jim záleželo na tom, co si o nich druzí myslí a jak se k nim chovají. Proč, to rozvádím v novém magazínu FC. Je totiž důležité pochopit příčinu, abychom pochopili následek.

Tito lidé věří, že když se k druhým budou chovat báječně, druzí jim to oplatí. Jinými slovy, že si mohou vysloužit něčí přízeň. Problém je to ovšem tehdy, když své vlastní chování spojují s očekáváním. Typicky: že druhý člověk ocení jejich mučednické úsilí, že je bude mít o to raději, že je bude upřednostňovat, že rád pomůže, když i oni budou něco potřebovat, a že pomůže stejně rychle jako oni.

Příliš hodní a velmi empatičtí lidé bojují bohužel i s vírou, že druhý člověk pozná jejich potřeby a uspokojují je i tehdy, když sami o nich nepovědí ani slovo. Zkrátka a dobře: Od druhých očekávají, že budou stejně skvělí jako oni sami. Ale tak svět nefunguje.

Periodické vyhoření

Fyzika bohužel funguje. Pokud příliš hodní lidé druhé neustále zvedají a jim samotným nikdo energii nevrací, jejich síly docházejí a občas mají sklon ke zhroucení. Ba co víc, jsou i odhodláni rezignovat na svou dobrotu. Nebo být „stejně vypočítaví jako druzí“ – říkají.

Vyčerpání, onemocnění, těžká deprese. To je důsledek upozadění svého Já, popření svých potřeb a tužeb, zjištění, že ani naše maximum druhým nestačí (viz článek Jak pochopit depresi). Tyto přestávky vynucené tělem, které prožívá vnitřní zkrat, mohou příliš hodným lidem pomoci zotavit se, nabít energii.

Pak je tu ale problém: Plni síly se opět rádi vracejí do své „milé služby druhým“.

Pre-kompromisy

Příliš hodní lidé nechtějí někoho zklamat. Proto raději, než aby jasně pověděli, co chtějí nebo potřebují, a diskutovali o tom, už dopředu předvídají, že to, co chtějí nebo potřebují, by se druhému člověku nemuselo líbit, a tak ještě před započetím diskuse rovnou sníží svůj nárok. Říká se tomu pre-kompromis – kompromis učiněný dopředu.

Příklad v práci: „Božka by za mě určitě nevzala celou víkendovou šichtu, takže se jí raději ani nezeptám a zůstanu celý víkend v práci. Anebo se jí zeptám, jestli by nevzala alespoň sobotu (neděli raději už ne).“

Problém pre-kompromisování je, že když toto provádíme ve vztazích, sami sebe dostáváme do pozice, kdy nikdy nedostáváme to, co chceme, a ještě si vytváříme přesvědčení, že druhá osoba je vlastně špatná, protože by naše potřeby měla vycítit, číst nám myšlenky. „Možná že o tom, co potřebujeme, opravdu ví a naschvál mi s víkendem nepomůže… Mrcha!“

Toto příliš hodní lidé bohužel běžně dělají i v partnerských vztazích. Příklad muže: Chce jít večer s kamarády na pivo, ale bojí se, že by partnerka byla proti. A tak se jí ani nezeptá a celý večer je doma mrzutý s ukřivděným pocitem, že mu „ničí život“, aniž se ona o jeho přání vůbec někdy dozví.

Ano, lidé, kteří jsou příliš hodní, chovají uvnitř své tělesné schránky mnoho bolesti a trápení, protože to vůbec neventilují („nepříjemnou“) komunikací. Někdy tak můžeme být ohromně překvapeni, co všechno prožívají. Někdy to prozradí až nečekaná nemoc nebo událost.

PAMATUJME:

Příliš hodní lidé ve skutečnosti nejsou upřímní a z emočního hlediska intimní. Nesvěřují se, tak jak by potřebovali. Sejdou-li se dokonce dva takoví příliš hodní partneři, navenek mají vztah bez hádek, ale uvnitř ho každý může vnímat jako neuspokojivý a nešťastný, aniž si o tom kdy s partnerem promluví.

A pak litují promarněných příležitostí, které si nechali utéct. Například byli příliš hodní, aby na ulici oslovili někoho, kdo se jim líbil. A když se s takovým člověkem přece seznámili a začali s ním žít, jednou ho nechali odejít, protože v kritické chvíli vztahu nechtěli bojovat (proti němu), být na něj zlí.

Pak sami sobě nerozumějí: Copak opravdu tohle chci? Nechci přesný opak? Proč to dopouštím?

Co tedy je možné na svém přístupu změnit?

Dovolte alespoň 6 doporučení.

Otočte, prosím, na 2. stránku.