7 pocitů, které budou opravdu podstatné na konci života

Seděl jsem u dědečkova lůžka, držel ho za vetchou ruku a naše pohledy se potkávaly. Jemu bylo devadesát, a i když neslyšel lékaře, který mi za rohem říkal, že to jsou jeho poslední hodiny, vycítil to.

Nemluvil, ale mně se draly na rty ty 3 otázky, která mé jako kluka tolik zajímaly:

  1. Dědečku, co je pro člověka důležité v posledních okamžicích života?
  2. Dědečku, co bys v životě udělal jinak, kdybys teď dostal druhou šanci?
  3. Dědečku, jak bych měl žít já, abych jednou v posledních hodinách nelitoval toho, jak jsem žil?

Poprvé v životě jsem se rozhodl napsat publikaci pro děti a rodiče: Jak být oporou dítětiJak děti vést ke šťastnému životu, a přitom současně naplnit sebe.

V hlavě jsem měl právě to sychravé odpoledne, kdy dědeček odcházel. A pro ty, kterým se tento pracovní magazín (obsahuje pracovní listy, určené pro společný osobní rozvoj) nedostane do ruky, mám alespoň sedm námětů, o kterých stojí za to přemýšlet.

1. Nenadávej jen na červené, také užívej zelené

Když jsem dědečka vezl do nemocnice, spěchal jsem. Sakroval jsem na každé křižovatce, kde mi zrovna padla červená. Dědeček se mě zeptal: „Máš to tak i v životě?“ Nerozuměl jsem. „Vidím na Tobě jenom hněv, žádnou radost. Když nadáváš, máš-li červenou, proč nejsi vděčný, máš-li zelenou?“

A tak mě učil, že dobré chvíle, kdy nám okolnosti nebo události přejí, bychom neměli brát jako samozřejmosti, ale vážit si jich, neboť ani zelená nesvítí navždy. A prožijeme-li svůj život jen v láteření na to, co nefunguje, připravíme se o spoustu radosti, kterou neuvidíme. Ne proto, že by žádná neexistovala, ale proto, že to dobré přehlížíme.

V pracovním magazínu Jak být oporou dítěti tomu říkám „přicházet ze Země nedostatku“ – zpozornět, jen když něco nejde podle plánu. Učme se oceňovat. Nakonec, dobře víme, že „když chceš Boha rozesmát, řekni mu své plány do budoucna“.

2. Kéž se v poslední den ohlédneš a řekneš „Škoda, že to nevyšlo“, než „Škoda, že jsem to ani nezkusil“

Strach. Před výsměchem, neúspěchem, před sebou samými. Mnoho lidí se pořád něčeho bojí. Filozof a fenomenolog Jan Patočka řekl: „Vychovávat děti znamená učit je, že není v životě jen strach a prospěch, ale i mnohem víc.“

Život nemá jen bílou a černou barvu – úspěch a neúspěch. Život je pestrý. Ale nesmí být nudný, stereotypní, prostě jednobarevný. Jinak nás netěší. Na svět jsme nepřišli bát se, ale ten strach překonávat. Na začátku všeho tvoření je myšlenka. Všechno, co kolem sebe teď vidíme, bylo dříve něčí myšlenkou. Také naše myšlenky se projevují v hmotném světě.

Nepůjdeme-li si pro to, po čem toužíme, nikdy to mít nebudeme.

Nezeptáme-li se, nikdy neuslyšíme ano.

Nepřekonáme-li svůj strach, nepochopíme, že není náš nepřítel, ale kamarád, který jen říká: „Pozor! Na tomhle opravdu záleží! Zpomal! Běž opatrně! Ale nepřestávej jít!“

Protože na druhé straně strachu je úspěch.

Všechno, po čem toužíme, nemusí vyjít. Protože už cesta je cíl.

3. Pěstuj vnitřní bohatství, vnější tu necháš

Všechno hmotné a fyzické zůstává na Zemi. Je mocně přitahováno zemskou gravitací. Zůstávají tu nejen majetky, o něž se porve a zhádá supí příbuzenstvo, ale i fyzické tělo. Všechno ostatní si odnášíme. To hlavní bohatství. Obsah své duše. Své poznání.

Když umíral Immanuel Kant, poslední z představitelů osvícenství, řekl jen: „Děkuji, stačilo.“ Cítil, že odchází bohatý. Že zažil vše, co potřeboval.

Je to jedna ze zkušeností, kterou tady na Zemi máme pochopit. Že i když žijeme ve fyzickém světě, hmota je tu pouze proto, že odráží naše myšlenky. Lidé si totiž někdy neuvědomují, co činí, dokud to nevidí na vlastní oči. Teprve když spatří svá zvěrstva, sami se mění, polepšují, rozvíjejí. A jeden z důležitých rozporů pojmenoval například dalajlama, jemuž se v pracovním magazínu Jak být oporou dítěti budu také věnovat. Řekl: „Lidé byli stvořeni proto, aby byli milováni, a věci proto, aby byly využívány. Důvodem, proč je svět v chaosu, je to, že naopak věci jsou milovány a lidé využíváni.“ Varoval i před falešnou rolí peněz: „Když lidé nakupují, domnívají se, že za věci platí penězi. Skutečnost je však taková, že za věci platí časem, který musejí obětovat pro vydělání peněz. Koupené věci pak chátrají, rozbíjejí se, ztrácejí na hodnotě, ale čas, který jsme do jejich pořízení investovali, už zpátky nevyreklamujeme.“

Přemýšlejme o tom. Chudoba je relativní pojem. Ekonomové si myslí, že chudý je ten, kdo nemá peníze. Já si myslím, že chudý je naopak ten, kdo nemá nic víc než peníze.

Protože ten až v posledních hodinách života zjistí, že odchází vlastně bez ničeho.

4. Pokud Ti něco v životě schází, nikomu to neber, vytvoř si to

Závist, poměřování, poškozování. Téma, které v pracovním magazínu Jak být oporou dítěti nemohu pominout. Děti totiž potřebují pochopit, že negativní pocity, myšlenky či činy jim nikdy nepřinesou pozitivní život.

Relativně úspěšnější, šťastnější nebo bohatší lidé jsou kolem nás ne proto, abychom je zničili, ale abychom se jimi naopak inspirovali. Abychom si svým způsobem vytvořili to, co dokázali oni. Oni ukazují, že to jde. Naše cesta není stejná jako jejich, nicméně cesta k našemu úspěchu, štěstí a bohatství existuje. A signalizaci máme v sobě, ve svém srdci.

Naše srdce ví, co potřebujeme. Naše city nám prozrazují, kdy se cítíme lépe, a kdy hůře. Naše city jsou jako semafor, na kterém jednou svítí zelená (křičí: Jeď, pokračuj v tom, co teď děláš!), a jednou červená (volá: Stůj, zastav se, něco změň, tohle není správná cesta!). Je pouze na nás, zda své pocity ignorujeme. Pak totiž ignorujeme sami sebe, své potřeby.

Je zbytečné a hloupé závidět, poměřovat se a poškozovat druhé. Nikdo nám totiž nemůže vzít to, co si můžeme vytvořit. Nikdo nejde naší cestou. Nikdo nemá totožné sny. A nikdo nežije náš život. S druhými lidmi se na světě potkáváme jen proto, abychom si případně pomohli, podpořili se, inspirovali se, ale hlavně abychom respektovali SVÉ CESTY.

5. Kéž v poslední den zjistíš, že se Ti dařilo věnovat pozornost těm, na kterých opravdu záleží

Denně řeším okolo tří set případů, kdy se lidé trápí pro ty, kteří se vůbec netrápí pro ně. Zoufají si, jak se k nim někdo jiný zachoval zle. Zabývají se špatnými lidmi a diví se, že jim je špatně. A to jen proto, že si neuvědomují, že z dlouhodobého pohledu nezáleží na lidech, kteří nás srážejí a opouštějí, ale NAOPAK na těch, kteří nás podporují a zůstávají.

Čemu věnujeme svou energii, takovou energii přitahujeme. Pokud špatným lidem, cítíme se špatně. Je to fér. Máme na výběr. Poznal jsem ženu, jež se celý život trápila pro muže, který jí ublížil a nakonec ji opustil. A přitom měla nablízku jiného muže, který ji miloval, jenomže ona ho „neviděla“. Přehlížela diamant, zatímco přehrabovala kamení.

6. Nesnaž se stát někým jiným, pouze nejlepší verzí sebe sama

„Povím Ti jednu špatnou a jednu dobrou zprávu,“ řekl mi umírající dědeček. „Ta špatná je, že nikdy nebudeš jako někdo jiný. A ta dobrá je, že nikdy nikdo nebude jako Ty.“

Dodal: „Tvůj život bude výsledkem Tvých rozhodnutí. A jedno z nejdůležitějších je, koho si připustíš do své blízkosti. Ať to jsou lidé, kteří budou respektovat to, jaký jsi, a budou Tě podporovat v tom, abys byl stále lepší člověk, aniž by Tě nutili stát se někým jiným.“

V pracovním magazínu Jak být oporou dítěti bude toto citlivé téma. Jak vnímat tlak svého okolí. Jak rozpoznat, kdy se nás někdo snaží měnit k obrazu svému (abychom plnili jeho sny), a kdy k našemu prospěchu (abychom plnili sny své). Jak se naučit říkat NE, jestliže chceme svým vlastním hodnotám říkat ANO. A hlavně: Jak učit děti pracovat s chybami a nepůsobit komplikované rodičovské vzorce.

7. A hlavně: Až se v poslední den obrátíš zpátky, ujisti se, že kdykoli jsi hledal šťastný konec a neviděl ho, díval ses na nový začátek

Byla to myšlenka, s níž dědeček odcházel. Zdůrazňoval mi: „V procesu tvoření neexistuje žádný konec.“ Naše planeta se točí odjakživa. Příroda sice na zimu „umírá“, ale na jaře se zas probouzí. Den navazuje na noc, příliv na odvliv, narození na smrt. Donekonečna.

Jako v přírodě neexistuje vakuum, není v ní ve skutečnosti ani konec. Každý zdánlivý konec je současně novým začátkem. Když umírala herečka Audrey Hepburn, ptali se jí, jak moc ji bolí to, že odchází. Usmála se: „Já přece neodcházím. Vracím se domů.“

Platí to i v životě. I když si myslíme, že všechno pohaslo a je konec, protože se nám něco nepodařilo, ve skutečnosti ten soumrak jen říká: Jestliže nevidíš světlo nikde kolem sebe, je to proto, že ho máš vytvořit v sobě.

Život je jako kniha a žádnou knihu nečteme jen kvůli šťastnému konci, ale kvůli každé stránce, která dává příběhu smysl a tečce hodnotu. Nejsme tu pro cíl, ale pro cestu. Naše cesta je cíl.

A proto:

  • Oceňujme i zelené na semaforu.
  • Zkoušejme, abychom se mohli radovat z úspěchů a učit se z neúspěchů.
  • Budujme své poznání, charakter a štěstí.
  • Vytvářejme si po svém to, co nám imponuje u druhých.
  • Věnujme pozornost těm, na kterých opravdu záleží.
  • Snažme se být svou nejlepší verzí.
  • Nebojme se konců, jde o nové začátky.

Jak být oporou dítěti – první publikaci svého druhu s pracovními listy pro rodiče i děti – lze získat zde. Je součástí předplatného.

© Petr Casanova