Jak prodýchat zradu: 5 náplastí na otevřenou zlomeninu srdce

„Je to jako…“ Kamarád nemohl najít ten správný příměr. Nemusel. Jak se vzpamatovat ze zrady druhého, to je jeden z nejčastějších případů, které řeším. Proto jsem ho doplnil sám:

„… jako žahnutí kopřivou.“

Vzhlédl ke mně a přikývl. „Ano, tak nějak to bolí – jako když srdce šlehneš kopřivou.“

„Bolí to, ale…,“ dodal jsem, „taky to léčí.“

1. fáze: Bolest srdce

Když jsem vydal Speciální Magazín FC o tom, jak i na špatném nalézat to dobré, šlo mi i o tyhle chvíle, které nelze nijak utišit, které nejdou už vrátit zpět a které strašně bolí. První fázi po zjištěné zradě nejde ovlivnit. Bolest je totiž přirozená fyzická reakce organismu na vnější podnět. Jinými slovy: Je to reakce těla, ne mysli, nedá se vědomě zmenšit, jen ji musíme prožít. Jako když se kladivem praštíme do prstu či když nás někdo bouchne do břicha. Srdce prostě JE zraněné. Je to FAKT. Potřebujeme to jen přijmout, smířit se s tím.

2. fáze: Obezdívání srdce

Každá rána se přirozeně zapouzdří. Je to základní předpoklad úspěšného vyléčení. Zranění ale potřebuje klid a pokoj. Zraněný člověk potřebuje nejitření rány – někdo izolaci od zla, jiný společnost dobra. Rozhodující zlo a dobro však nalézá v sobě. Chová-li k sobě zle a narušuje svůj pokoj, pak je to stejné, jako když do způsobené rány ještě šťourá hřebíkem. Rána se nemůže úspěšně zapouzdřit a ani zahojit. Bolest střídá utrpení. Zatímco bolest je nevyhnutelná fyzická reakce na vnější podnět, utrpení je volitelná psychická reakce na již prožitou bolest. Jinými slovy: Dobrovolně si v mysli oživujeme tutéž bolest, a tím se rána nikdy nezaléčí. Přitom na vině už dávno není vnější podnět (ten odezněl), nýbrž my.

Právě pro tuhle fázi jsem psal knihu Cítit rozumem, myslet srdcem. Ukazuje, jak je důležité neobnovovat si bolest a doléčit se. Protože když dáme srdci klid a pokoj, všechno dobře dopadne.

3. fáze: Uzdravení srdce

Chce to svůj čas. Jako každé uzdravení. Otevřená fraktura srdce patří k nejbolestivějším, ačkoli navenek není vidět a nekrvácí. Vnitřní rány však bolí často víc než ty vnější, a to hlavně proto, že na ně zůstáváme sami a těch vnitřních draků je moc – pereme se zároveň jak s přítomností, tak s minulostí i budoucností. Největší bojiště je tehdy v naší hlavě.

Zrada má sklon snižovat naši sebehodnotu, sebeúctu, sebejistotu, sebevědomí. Odmítnutí někým zvenčí v nás může vyvolat pocit, že nejsme dost dobří. Naruší se nádoba sebelásky a vnitřního štěstí. Přestáváme se o sebe starat, mít se rádi, věřit v lepší časy, být pozitivní. Aby ne – zrada nikdy nepřichází od nepřítele. Zradit nás může pouze ten, komu jsme plně věřili. Jedině blízký člověk, kterému jsme sami sebe obětovali. To je to žahnutí…

Přesto – dá se času pomoci? Dá se léčení uspíšit? A k čemu je dobrý tak dlouhý proces?

Jak to lépe prodýchat?

Kdo chodí na setkání se mnou, ví to. Jsem přímý. Nemám čas na diplomatické vytáčky. Nejprve člověka připravím na to, co bude následovat. Proč? Je lepší být připravený než překvapený. Tudíž – tři základní fakta:

  1. Nejsi v tom sám. Co prožíváš Ty, nedávno prožilo nebo právě teď prožívá mnoho lidí. A každý z nich poznává, že nic nebolí tolik jako zrada osoby, o níž sis myslel, že Tě nikdy nezradí. To je první fakt.
  2. U bolesti platí přímá úměra. Čím větší je Tvá láska, tím větší je Tvé zklamání. To je důvod nejen bolesti, ale i obezdívání. Srdce se teď chrání. Dlouho nikomu nebude věřit. Nedovolí totiž Tvé opětovné zranění na stejném místě.
  3. Bude to trvat tak dlouho, jak dlouho potřebuješ. Pokud toho druhý lituje a změní se, pak je dobře, že je srdce skryté za zdí. Alespoň zjistí, jestli je na druhé straně někdo, kdo je ochoten tu zeď rozbít. A pokud se o to druhý už nikdy nepokusí, potřebuješ si projít vnitřní inventurou a uvědomit si, že z dlouhodobého pohledu nezáleží na lidech, kteří Tě zrazují a opouštějí, ale naopak na lidech, kteří Tvou důvěru nikdy nezradí a nikdy Tě neopustí. A takové potřebuješ najít.

Tvé aktuální rozpoložení je polarizované. Na jednu stranu přísaháš, že už nikdy nikoho nebudeš milovat, že láska je zlo a vždycky zklame. Na druhou stranu doufáš, že se druhý vrátí, protože už nikdy nikoho JINÉHO nechceš milovat. Ale obě polohy jsou iracionální, jen způsobené zjitřenými emocemi. Samozřejmě že někoho jiného BUDEŠ milovat, a to mnohem víc. Jen považ: Pokud dokážeš tolik milovat i člověka, který Tě zradí a opustí, o kolik víc asi jednou dokážeš milovat člověka, který Tě nikdy nezradí a neopustí? Navíc Ti čas ukáže, že láska nikdy nezklame; zklame vždy jen člověk. Vždy jen konkrétní člověk.

Vše dobře dopadne. Každá zrada nás totiž zbavuje lidí, kteří mají místo v naší minulosti, protože odtamtud čerpáme své ponaučení, ale nikdy už ho nesmějí mít v naší přítomnosti ani budoucnosti. Každá zrada nás učí opravdu poznat druhého člověka, ale i sebe samotné. Objevit sílu, kterou v sobě máme a o níž na začátku vůbec nevíme. Pochybujeme, že to ustojíme.

Ale to jen proto, že se cítíme závislí na člověku, který nám ublížil. A u kterého jsme se přesvědčili, že nám může ublížit kdykoli.

Předně: Sáhni pro kostku ledu

S kamarádem jsme seděli v zahradní kavárně, bylo snad čtyřicet stupňů ve stínu, a já pro jeho stěžejní pochopení vyjmul lžičkou ze sklenice vody jednu kostku ledu.

Požádal jsem ho, ať otevře dlaň. Kostka do ní sklouzla. „Pevně ji sevři,“ požádal jsem ho. „Ať Ti neuteče.“

Kamarád na mě užasle pohlédl a odtáhl ruku dál od sebe, protože led vlivem tepla v jeho dlani začal tát a voda protékat mezi prsty. Když dlaň otevřel, ledová krychle byla pryč.

„Právě tak to bývá s láskou. Když už si myslíme, že ji pevně držíme, zmizí. To je na lásce kruté i krásné. Zůstává, jen když je skutečná – když to není iluze.“ Načež jsem dodal: „A Ty si nezasloužíš iluzi. Zasloužíš si realitu. Ale k tomu musíš projít procesem uzdravení srdce, který má pět kroků.“

„Pověz mi je,“ řekl kamarád.

Povím je i Vám. V pěti bodech. Věřte mi, že pomohou.

Otočte, prosím, na 2. stránku.