7 důvodů, proč nikdy nelhat ženě

Děvčátko drželo v rukou dvě krásná jablka. Tatínek na jedno dostal chuť a požádal o něj.

Holčička honem nakousla jedno, pak druhé. Otec se rozlítil. „Proč jsi tak sobecká?“ křikl. „Dávám Ti veškerou lásku, nezasloužíš si mě, zasloužíš jedině trest!“ A odepjal opasek.

Malá před ranou bezmocně zvedla ruku, v ní jedno z nakousnutých jablek. Než dopadla rána, snažila se zvolat: „Ale tatínku, miluji Tě nade vše. Právě proto jsem ochutnala. Abych Ti mohla dát to sladší.“

(z knihy 100 nejkratších cest k Tobě)

Mysli, než udeříš. Mysli, než zraníš. Mysli, než použiješ domněnku či slovo proti člověku.

To je moje životní poznání. A můj doživotní trest – uvědomit si sílu zbrklosti a slova, jež dokáže ublížit. Jako lež.

Jako kluk jsem si myslel, že lež je chytrá, navíc byla tak pohodlná. Stačilo zalhat, a cítil jsem se ze všech svých chyb venku. Jenže pak jsem našel na stole vzkaz od dívky, která odešla. Stálo v něm: „Petře, ženu nic nebolí víc než poslouchat lež, a přitom znát pravdu.“

Hořce jsem se zasmál: Znát pravdu? Jak by ji mohla znát? Vždyť jsem tak umně lhal!

Až po letech mi ta dívka, když jsme se náhodně potkali, řekla: „Žádná žena ve skutečnosti nepotřebuje slýchat, jak moc ji muž miluje, jak moc mu na ní záleží a jak moc s ní touží být. Protože to všechno vyjadřují už jeho činy – způsob, jak s ní zachází. Žena ta slova po muži žádá jen proto, aby poznala, s kým má tu čest – zda je vůbec schopen přiznat si chybu.“

Když jsem tedy nový magazín FC Jak být oporou dítěti tvořil jako pracovní sešit (aby s ním mohly pracovat i děti a průběžně si zapisovat své chyby i pokroky), věnoval jsem velkou část i vztahům. Aby si nejen dospělí uvědomili, že láska není jen slovo, nýbrž hlavně čin. A že upřímnost, ten základní tmel důvěry a vztahu, neznamená říct nutně všechno, co nám běhá hlavou, ale když už něco řekneme, musí to být pravda.

Z mých knih víte, kolik problémů ve vztazích vzniká narušenou komunikací. Ze svých zkušeností mluvím o tichu, tom nejhlasitějším protestu ženy. O mlčení, které křičí, jak je už unavená vysvětlováním, diskutováním, obhajováním, přesvědčováním. O tichu, které zvěstuje, že je připravená už jedině rezignovat a muže ignorovat. Sám jsem poznal, že pokud se žena hádá, je muž ještě ve hře. Ale jak se hádat přestane, hra prostě skončila.

Jsem ten poslední, kdo by měl muže nabádat k tomu, aby nelhali, protože sám jsem tuto chybu jako kluk dělal. Hříšník nemá co kázat. Co však hříšník může, je objasňovat, jak lehké je takovou chybu udělat a jak těžké ji odčinit, jak moc posléze bolí nejen tu ženu, ale i jeho, i jak si lhář až zoufale pozdě uvědomí, že ztrátou není přijít o člověka, který Vám celou dobu lže, ale naopak přijít o člověka, který Vám celou dobu důvěřuje.

Nechávám laskavému čtenáři ke zvážení následujících sedm životních poznání, které mě naučily vnímat lež jako nejhloupější čin. Protože zatímco pravda nestojí nic, lež může stát úplně všechno.

1. poznání: Ženy nejsou muži.

To není objev hodný Nobelovy ceny, že? Přesto ho rozvedu.

Muži, hnaní pragmatickým egem, věří v účinnost svých lží, protože uvažují MUŽSKOU myslí. Tak jako příroda chtěla, aby vedle sebe existovaly Rozum a Cit, zařídila, aby vedle sebe existovali Muž a Žena. Muž je převážně racionální stvoření, rozhoduje se převážně mozkem. Proto věří, že když oklame mozek, musí uspět. Ostatně, sám své lži považuje zpočátku za neodhalitelné.

Jenže žena je jinak stavěná bytost. Má silné emoce. Řídí se převážně srdcem, intuicí, pocitem. Je víc spjatá s přírodou, ostatně ona rodí děti. To, co je správné, žena nerozhoduje hlavou.

Příklad rozporu: Mužský rozum říká, že dítě je přítěž. Znamená víc starostí a omezování, méně spánku a svobody. Mnoho mužů odchází již od těhotných žen jen proto, že se jim zodpovědnost zdá nekomfortní. Je to racionální přístup – pohodlný.

Ženské srdce se ale ani pak dítěte nevzdá. Těhotenství a mateřství mění její emoce, ale ne rozum. Žena jde k porodu s vědomím, že to bude bolet, ale cit ji učí, že má vydržet a věřit, protože projde-li bolestí, čeká ji něco nádherného. Muž tohle rozumem nikdy nepochopí. Muž utíká od bolesti. Hledá štěstí v pohodlí. Muži si odhlasovali i zrušení povinné vojenské docházky.

Proto se muž a žena potřebují. Tam, kde selže mužský rozum, pomohou ženské city. Tam, kde se mužská věcnost sesype, pomůže ženská naděje, víra, iracionalita. A naopak – tam, kde ženu bolí emoce, pomůže vědomí, že je o ni i rodinu racionálně postaráno. Osudový vztah se tedy zrodí tam, kde správný Cit potká správný Rozum. Správný Rozum je ten, který už pochopil, že ženské srdce cítí i to, co mužský mozek ještě nestihl ani pojmenovat.

A to i proto, že:

2. poznání: Klade-li žena otázku, tak ne proto, že nezná odpověď, ale proto, že ji cítí a chce vědět, zda může muži důvěřovat.

Když ženy sdílejí, hodně mluví. Když se ale ptají, mnoho slov nepotřebují. A když muže usvědčí ze lži, dokonce úplně mlčí.

Zato mluví muž. „Jak jsi to mohla vědět? Kdo Ti to řekl?“ hledá racionální vysvětlení. Ale žádné takové není. Když už žena zareaguje, pak pouze: „No, VÍM to.“

Ženy nejsou racionální stvoření, proto slovo „vím“ není přesné. Vědění vychází z rozumu, ale ženské „vím“ nazývá to, co ve skutečnosti vychází ze srdce – co žena cítí.

Žena cítí, co se stane i co se děje. Vnímá energii, nesoulad i rodící se lež. Důvod, proč je žena zmatená, je způsoben pouze tím, že si své tušení neumí racionálně vysvětlit. Hledá věcný důkaz, který by předložila muži, aby jí uvěřil. Sama ho ale nepotřebuje.

Přírodní intuice se málokdy mýlí. Žena je jako tažný pták, který dávno předem ví, kdy přichází chlad a je třeba odletět. Proto když se ptá, tak ne proto, že by neznala odpověď, ale proto, že ji vlastně zná a jen se potřebuje ujistit, jestli může muži důvěřovat, jestli je schopen uznat svou vinu, a to bez ohledu na svůj rozum – s ohledem jen na její srdce.

Existuje však jedno jediné, co ani ženská intuice nedokáže zodpovědět.

Co je to? Otočte, prosím, na 2. stránku.