Jak se z „Promiň, nemiluji Tě“ stane „Prosím, potřebuji Tě“

- Reklama -

Udělal by pro ni všechno. Miloval ji.

Ona věděla, jak je pro ni cenný. Že jednosměrnou lásku nepotká na každém kroku. Ale – „nebylo to tam“. Z její strany srdce mlčelo.

Zkusili i vztah. Ale nemohl se udržet. On do něj pumpoval veškeré nádherné emoce, ona mohla jen přátelství. Nakonec se – z obou stran bolestivě – rozdělili.

„Proč?“ naříkal on. „Proč?“ bědovala ona. On totiž cítil, že možná nikoho, koho by tolik miloval, už nepotká. A ona cítila, že už možná nepotká nikoho, kdo by tolik miloval ji.

„Proč nám to srdce dělá?“ Tak zní časté otázky lidí, kteří se nepotkají „ve správné chvíli“ – alespoň tak těm chvílím říkají. Mýlí se. Potkali se ve správnou chvíli. Jen dělají jednu nesprávnou věc – soudí život podle jediné etapy.

Pochopme život

Knihu Cítit rozumem, myslet srdcem jsem psal proto, abychom pochopili, co je vlastně život. Především je to pulz, a to nejen v našem těle, nýbrž i v událostech. Do čím horších chvil se dostaneme, tím víc si pak vážíme těch lepších. Život je změna a změna je život.

Život je také setkávání odlišných lidí. Odlišní jsou nejen svými osobnostmi, ale rovněž svými příběhy a cestami. Každý zrajeme jinak a to, že se někdy potkáme a shodujeme, ještě neznamená, že tak to bude navždy. Podobně jako když se někdy míjíme, ještě to neznamená, že se naše cesty zcela neprotnou.

„Promiň, nemiluji Tě“

Upřímnost, které bychom si měli vážit. A byť emoce zabolí, zapojit do svého cítění také rozum. Co nám tím druhý o sobě říká?

Možná to, že jsme pro něj velmi důležití, jen chybí (prozatím) emoce lásky. Zkusme zrušit nálepky. Zkusme přestat rozlišovat: Ty mě miluješ, proto jsi pro mě dobrý, zatímco Ty mě nemiluješ, proto jsi pro mě špatný. Proč je „přítel“ méně než „partner“? Copak nevídáme vztahy, ve kterých „kamarád“ může být víc než „manžel“? Neměli bychom místo nálepek rozumu používat víc srdce a pocity? Neměli bychom lidi rozlišovat spíše na ty, se kterými se cítíme dobře, bez ohledu na to, jak jim „přezdíváme“, kteří nás podporují, sdílejí s námi a nikdy nás neopustí? Povím Vám, proč to stojí za to: Protože znám mnoho párů, kde se „přátelství“ změnilo v „partnerství“. Důvod byl prostý: Láska = potřebovat.

Proto nesuďme druhého podle momentálního stavu lásky. Možná si potřebuje ještě něco prožít, než se k nám vrátí. Možná to bude něco, co jeho vztah k nám ještě víc posílí. Možná se přes zmatek v hlavě a překřikování vnitřních hlasů, přoucích se o to, co chtějí, potřebuje na chvíli uzavřít do jeskyně své samoty a navnímat srdce, které v tom řevu není slyšet.

V každém případě „Promiň, nemiluji Tě“ může znamenat ZATÍM. Takový je život.

„Prosím, potřebuji Tě“

Ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem ukazuji propletence cest lidí. Možná i v našem případě to, co bylo důležité před x lety, není důležité dnes. Protože všichni se vyvíjíme.

Dívka s chlapcem měli na škole shodné hodnoty a cíle. Narýsovali si budoucnost. Jenže, znáte to – když chcete Boha rozesmát, řekněte mu své plány do budoucna. On se dostal k možnosti studia na opačné polokouli. Poznal jiný svět a zamiloval si cestování. Ona byla zdrcená. Společný plán se zbořil tím, že on objevil jinou hodnotu než vydělávání na byt a zakládání rodiny. V slzách navrhla rozchod s tím, že si musí najít někoho jiného.

Zvonek u dveří. Po letech v nich stál on. Zcestoval svět, rozšířil si obzor, ale nasytil se. Živil ducha, ovšem v srdci měl stále ji. Nyní stál před ní a prosil: „Prosím, potřebuji Tě.“

Bývalí spolužáci. Dávní kolegové. Již jednou rozdělení partneři. Ti všichni se mohou i po letech dát dohromady, protože cesty vyzrávání člověka jsou nevyzpytatelné. My všichni si teprve o samotě uvědomujeme, co pro nás vlastně druhý znamenal. Je to podobné jako se zdravím. Dokud ho máme, ani si ho nevšimneme. Až když onemocníme, vzpomeneme si na tuto základní hodnotu a začneme se o své zdraví úzkostlivě starat. Z něčeho „všedního, samozřejmého, a tudíž bezcenného“ se najednou stane něco vzácného, hodnotného, potřebného…

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem tomu říkám Dar rozlišení.

Jak ustát ta upřímná slova?

  1. Přijměme bolest. „Promiň, nemiluji Tě.“ Věta, která působí velkou bolest. Nelze se jí vyhnout. Bolest je přirozenou fyzickou reakcí hmoty na vnější okolnost. Tak jako píchnutí nožem vyvolá bolest u každého, tato věta je píchnutím přímo do srdce.
  2. Zabraňme utrpení. Bolest je nevyhnutelná reakce těla, ovšem utrpení je volitelná reakce naší mysli. Utrpení si způsobujeme sami, když bolest v sobě stále oživujeme a obnovujeme. Když se litujeme, vyčítáme si. Když se snažíme najít chybu, která ale neexistuje. Je nám stále hůř, a to jen proto, že jsme negativně zacykleni. Nechali jsme v sobě působit prvotní negativní pocit, který se zvětšil v negativní myšlenku, která nás vede k negativním činům a negativní činy (sebepoškozování nebo msta druhému) k negativním výsledkům (je nám ještě mnohem hůř), které ještě zhoršují naše pocity. To je spirála negativního zacyklení. Přerušit se dá jedině tak, že se do myšlení vloží pozitivní pocit. Tak jako kapka jedu může otrávit krev, kapka naděje může změnit život. Ten pozitivní pocit může být nejen v naději, že se druhý vrátí, jen si potřebuje něco důležitého zažít (viz výše), ale také ve vděčnosti. Vděčnosti za co? Třeba za tu upřímnost. „Promiň, ale nemiluji Tě.“ Upřímnost přece chceme. Ne lež, ne faleš, ne marnění času. Bohužel mnoho lidí chce po druhých upřímnost – jen do chvíle, kdy upřímnými opravdu jsou. Pak jim tu upřímnost vytýkají. Nepatřeme mezi ně. A poděkujme. Protože příběh běží dál, všechno může být ZATÍM.
  3. Neztrácejme sami sebe. Vždycky je snazší zaplnit prázdné místo vedle sebe, kde byl předtím někdo milovaný, než zaplnit prázdné místo v sobě, kde jsme předtím byli my. Neponižujme se, nedoprošujme se, neztrácejme hodnotu. Zůstaňme sami sebou. A neztrácejme čas s někým, komu momentálně nevyhovujeme, kdo má jiný směr, kdo si nás neváží, kdo potřebuje někoho jiného. Nemá nám co dát – kromě další bolesti. Existují lidé, kteří poznají i to nejlepší z nás, a přece odejdou. A pak existují lidé, kteří poznají i to nejhorší z nás, a přece zůstanou. Kvíz dne: Na kom z dlouhodobého pohledu víc záleží? Koho si (rozum do hrsti) přejeme po svém boku? (O zvládnutí emočně vypjatých porozchodových stavů pojednává velmi detailně kniha Cítit rozumem, myslet srdcem.)
  4. Soustřeďme se na to, co ovlivníme. Kdykoli jsme druhými opuštěni, obvykle jsme postaveni před hotovou věc. Musíme vzít ten fakt na vědomí, nedostaneme šanci ho zvrátit. Budiž. Odchod je tak plně rozhodnutím druhého. Pro nás je to pohodlný stav. Mnohem těžší bude, až se tentýž člověk bude chtít vrátit. Pak bude celé okolí (naše rodina, společní přátelé) vzhlížet k našemu ortelu, vytvářet na nás tlak, zatracovat nás, zatímco teď nás jen lituje. Přemýšlejme o tom už teď: Měl by protějšek dostat druhou šanci? Za jakých okolností vlastně odešel? Za jakých by se mohl vrátit? Co když naše emoční pouto zatím vychladne? Co když se ukáže, že ztratil on, a ne my? Jestliže se totiž máme soustředit na to, co ovlivníme, může to být totiž i náš vztah k někomu jinému. To je riziko odchodů. Druhý nás svým odchodem může naučit, že se dá žít bez něj, ba dokonce že s někým jiným se nám může žít lépe než s ním. Jak je to možné? Vždyť si představte: Jestliže dokážete tolik milovat člověka, který Vás nemiluje, o kolik víc asi dokážete milovat člověka, jenž Vás milovat bude?
  5. Naučme se odpouštět druhým i sobě. Každý člověk má právo dělat chyby. Každý člověk má svou cestu v životě. Každý člověk se učí jiným způsobem. Někdo se učí vlastní lásce právě tak, že si časem uvědomí, že životní lásku ztratil. A někdo se učí vlastní lásce tak, že si uvědomí, že když nepřichází láska zvenčí, je to možná proto, aby přišla zevnitř. V knize Cítit rozumem, myslet srdcem píšu: Když nedostáváme to, co chceme, ještě to neznamená, že si to nezasloužíme; možná to znamená, že si zasloužíme MNOHEM VÍC.

Teprve čas ukáže, jak moc druhému chybíme, potažmo zda jsme mu vůbec začali chybět. Pokud nezačali, jenom dobře! Ušetříme moře času, které bychom jinak ve lživém vztahu ztratili. Jestliže pro někoho naše nepřítomnost není důležitá, pak pro něj patrně ani naše přítomnost nebude mít hodnotu.

A pokud mu chybět začneme, také jenom dobře! Pak období, po které jsme čekali na jeho návrat, nemusíme říkat „ztráta času“. Naopak, byla to skvělá investice. Protože on si mohl alespoň uvědomit to, co by mu nikdy po našem boku nedošlo – jak jsme vlastně vzácní.

A proto:

Odpusťme životu, že není úplně perfektní. Tak jako druhým lidem, že dělají chyby a jen díky nim se učí. Právě díky úplnému dnu, po jakém nás někdy život smýká, si následně vážíme krásných chvil. Právě díky lidem, kteří nás opouštějí, si následně vážíme lidí, kteří při nás zůstávají. Právě díky loučení, které tolik bolí, nás pak tolik těší opětovné vítání, kdy původně nemilující člověk stojí ve dveřích a prosí za odpuštění a novou šanci.

I to se může stát. A pokud ne, alespoň se po našem boku uvolní místo pro někoho jiného, vedle koho pochopíme, proč to nevyšlo s tím předchozím. Třeba proto, že si zasloužíme opětované city. A třeba proto, že si opětované city zaslouží každý člověk.

Proto se snažme rozvíjet hlavně ty vztahy, které dávají smysl a dělají nám dobře. Vztahy, kde budeme mít koho podporovat, od koho dostávat podporu, komu se svěřit a s kým sdílet. Vztahy, kde je pro koho žít. Všechny vztahy pro to nejsou určeny. A u těch, které ano, nezáleží na nálepce „kamarád“, „přítel“, „partner“, protože i ty nálepky se mění.

Jako život sám. A je to dobře. Proto nebuďme závislí na jediném člověku, který naše city neopětuje. Svět nabízí víc možností. A mohlo by se stát, že přehlédneme diamant, zatímco přehrabujeme kamení.

  • Knihu Cítit rozumem, myslet srdcem lze získat pouze zde.
  • Přehled všech mých knih, určených pro různé vztahové situace, je zde.

© Petr Casanova