Proč akceptujeme jen takovou lásku, o které si myslíme, že si ji zasloužíme

Říká se tomu "averze ke ztrátě". Nechceme odejít, protože nechceme něco znovu ztratit. Pamatujeme si, jak ztráta něčeho, k čemu jsme měli emoční závislost, bolí. Tyto bolesti jsme hromadili už od dětství – na averzi ke ztrátě jsme byli vychováni, abychom nezlobili...
- Reklama -

„Proč věřím, že se změní, když to za celé roky neudělal? Jsem naivní, když si myslím, že nikoho lepšího nenajdu? Proč mě tolik děsí představa, že zůstanu sama, že budu litovat, že ho stejně budu chtít zpátky?“ ptala se mě žena, žijící ve vztahu, který nikdo blízký v jejím okolí nechápal. I proto byla na tuto starost sama.

Muž jí ubližoval. I dětem. Ona přesto říkala: „Miluji ho.“

Při otázce „A milujete taky své děti? A sebe?“ se rozplakala.

Cítila ten vnitřní rozpor. Cítila, jak se bojí jakkoli jednat – vzepřít se mu, i nevzepřít. Bylo to jako mnohokrát v jejím dětství, když ji rodiče bolestí vychovávali. „Budeš-li zlobit, zakážeme Ti to, co máš ráda. Vyhodíme Ti hračku. Přijdeš o něco důležitého.“

Averze ke ztrátě je velkým tématem mé nové knihy Cítit rozumem, myslet srdcem. Kdo do ní nahlédl, ví, že se nečte snadno. Odkrývá mnohé nedoléčené rány, ale jen proto, aby už přestaly mokvat, poznaly pálivý, ale léčivý kysličník, a zahojily se. Jako u NÍ.

Tolikrát v dětství ztratila. Tolik cítila bolest. Byla už ztrátami unavená. Nechtěla ji znovu zažít. A tak říkala „Miluji ho“. Ačkoli nevěděla, co říká.

Jí nechyběla JEHO láska. Jí chyběla láska kohokoli. V kombinaci s averzí ke ztrátě ale nebyla schopna poodejít k někomu jinému, kdo by jí lásku dal. A tak zůstávala u toho, kdo jí lásku dát ani nepotřeboval. Nemusel. Protože ona i tak zůstávala.

Averze ke ztrátě

V nové knize se averzí ke ztrátě zabývám od strany 31. Ukazuje, co je OPRAVDOVÁ láska, a co si jako lásku pouze pojmenováváme proto, abychom přetřeli svou slabost narůžovo. Kniha velmi nepříjemně ukazuje, že sice je fajn milovat druhého, ale nesmí to být jediná láska, kterou v životě cítíme.

V nové knize proto vedu v první řadě k sebelásce. Tak jako Ona, mnoho lidí rádo naříká, že jim někdo jiný ubližuje, ale skutečnost je odlišná – nikdo nám nedokáže ublížit tolik, jako jsme schopni si ublížit my sami. Už to, že ubližování dovolíme, že neodcházíme, že akceptujeme jednání, které nám bere energii, sebevědomí a sebehodnotu, vypovídá o míře naší sebelásky – o tom, jak málo ctíme sebe, a jak moc odmítáme lepší budoucnost.

Knihu jsem psal i proto, že často potkávám lidi, kteří tolerují špatné chování druhých. Nechají se zraňovat, pokořovat, zacházet se sebou jako se špinavým hadrem, a ještě si pokaždé řeknou: „ZASLOUŽÍM SI TO. Nejsem dost dobrý. Mohu být rád, že se mnou někdo vůbec je.“ Jinými slovy: Nechci na všechny výčitky a sebelítost zůstat o samotě.

Sebeláska

Vadí mi to. Nejzraňovanější lidé jsou totiž paradoxně schopni úžasné lásky. Ale problém je ten, že pouze směrem ven. Mají potřebu být milováni, ale zároveň nedokážou milovat sami sebe. Selhávají v sebelásce. Přitom čím více sebelásky máme, tím méně dovolíme, aby nám někdo ubližoval. Podobně jako platí, že čím více lásky máme k vlastním dětem, tím spíše nedovolíme, aby někdo ubližoval jim.

„On bije Vaše děti?“ zeptal jsem se jí.

„Ano, když se napije,“ odpověděla.

„A Vy to dovolíte?“

Sklopila oči, a pak řekla něco neuvěřitelného. „Možná si to zasloužily.“ Nedívala se mi do očí. Věděla, že to, co říká, je iracionální a necitlivé. Že to neříká ani její rozum, ani srdce. Pak vyhrkla: „Chápejte: Já od něj nemohu odejít. Sama bych všechno finančně neutáhla. Já…“ škubla sebou, jak si uvědomila hrůznost té myšlenky, „vlastně prodávám bolest svých dětí za střechu nad hlavou.“

Nesoudil jsem ji. Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí. Kniha Cítit rozumem, myslet srdcem je o porozumění. Nejen druhým, ale i sobě. Protože jen tak člověk sám sebe přestane nenávidět a začne se mít rád. Ta kniha vznikla, aby skončilo sebepoškozování.

Hranice

Psychologové objevili zajímavý úkaz: Když se k nám někdo chová hůř, než se k sobě chováme my sami, obvykle od takové osoby odcházíme. Naopak když se k nám někdo chová lépe, než se k sobě chováme sami, obvykle takovou osobu tolerujeme, vztah s ní nepřerušíme a snášíme ji stále dál. Jinými slovy: To, jaké jednání vůči sobě sneseme, ukazuje našemu okolí, jak moc se máme rádi či neradi my sami.

Toho rádi využívají manipulátoři nebo agresoři, kterým stačí vyvolat v nás přesvědčení, že nejsme dost dobří a že si nezasloužíme mít se rádi. Nebo že naše děti nejsou dost dobré a zaslouží si trestat. Pak provinile přihlížíme, jak ubližují nám či našim dětem, a ještě si říkáme: „Dobře nám tak, zasloužíme si to.“

Agrese nemusí být jen fyzická. Může být i citová. Neustále jsme ti špatní, ti nedůležití, ti chybující. Citová agrese je horší než fyzická, protože zlomenou kost lze vyléčit, ale zlomené sebevědomí mnohem hůř. Ale jde to. V knize to ukazuji.

„Protože ho miluji.“ Tak často mluví ti lidé, kteří moc touží po lásce, ale nedokážou si připustit, že to, co přichází z druhé strany, není láska. Chtěli by věřit, že projevy ubližování jsou druhem lásky. Nejsou. Láska nebolí. Láska neubližuje. Láska nelže. To, co bolí, je právě neopětovaná láska, ubližování a lež.

Proč nás cit někdy vede vztahy, které nechceme? Proč až časem rozum přijde na to, že jsme tyto vztahy sice nechtěli, a přesto potřebovali zažít? Proč je takový problém odejít ze vztahu, ve kterém se cítíme špatně – proč nás tolik svírají strach a nejistota?

Pokud si i Vy kladete tyto otázky, otočte, prosím, na 2. stránku.