Proč rozum až časem pochopí to, co srdce už dávno ví

- Reklama -

Prožíváš bolest a nechápeš, co by na této zkušenosti mohlo být dobré?

Cítíš lásku a nedokážeš si vysvětlit, proč zrovna k této osobě?

Nevíš, zda je to správný krok, ale něco uvnitř Ti napovídá, že tou cestou máš jít?

Jak to, že rozum nikdy nerozumí tomu, co srdce už dávno ví? Proč to rozum až časem pochopí?

Jedna z otázek, které nejčastěji padají při mém každodenním živém vysílání při západu slunce na Instagramu.

Nejdřív věříš, pak víš

Jak píšu ve své nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem, my všichni se rodíme s minimálním rozumem a maximálním citem. Naprosto jasně cítíme, že máme hlad, všechny slasti i bolesti, ale nemáme vůbec žádnou vědomost. Rozum nabýváme až s tím, jak nabýváme zkušenosti. K těm zkušenostem nás vede cit. Cit jako by říkal: „Zkus toto!“. Díky tomu si sáhneme na rozpálenou plotnu, a ouha! Už víme, že to nemáme nikdy opakovat. Díky vrozené intuici nás napadne zkusit se postavit na nohy, a ouha! Když spadneme, neustaneme, naopak sbíráme chybové zkušenosti a učíme se, jak stát lépe. Až to dokážeme! Dokonce pak dokážeme i chodit, plavat, jezdit na kole, VŠECHNO, co se začneme učit a v čem vytrváme, dokážeme!

Na začátku nikdy NEVÍME, jestli to dokážeme. Proto je na začátku víra, cit, které nás vedou nejprve k nezdarům, ale když ve víře pokračujeme, ponaučeni, tak k úspěchu.

Potom najednou VÍME, že to jsme schopni dokázat. Ale bez víry bychom to poznání nikdy nezískali.

Co chceš versus Co potřebuješ

Za celý život neudělá člověk takový osobnostní pokrok jako za prvních pár měsíců a let svého dětství. Proč? Protože pak začne nabývat rozumu. Začne se bát, pochybovat, vnímat okolí a jeho odrazující slova. Začne víc přemýšlet o svých dílčích neúspěších a vykládat si je svým nezralým rozumem opačně. Třeba že prohra nám říká: „Tohle nedokážeš, tak už to nedělej!“ A přitom prohra říká: „Tohle není správná cesta, pokračuj v hledání lepší.“ Nebo že strach nám říká: „Čeho se bojíš, o to se nesnaž, zapomeň na to!“ A přitom strach říká: „Stojíš před velkou překážkou. Dej si záležet. Jestli ji překonáš, čeká Tě obrovská odměna – překonání sebe sama! Tak opatrně, s citem i rozvahou, ať to zvládneš!“

Dokud dítě nemá rozum, nemá ani strach, který by ho zastavil. Jakmile člověk roste a dospívá, začne si vytvářet největší překážku sám v sobě. A to je dobře. Protože už je s věkem objektivně zkušenější a schopnější, potřebuje jiný druh překážky – ta nejspolehlivější je uvnitř. Tím člověk přechází do nové fáze osobního růstu – začne překonávat ne objektivní nesnáze, ale ryze subjektivní, svou vlastní hlavu, své vlastní vykonstruované domněnky a katastrofické vize. Sám sebe.

Mnoho lidí si mylně myslí, že cit nás vede k tomu, co chceme. Ne. Cit je tak moudrý, že nás momentálně vede k tomu, co potřebujeme, aby nás v dlouhodobém horizontu dovedl k tomu, co chceme. Nesrozumitelné? Vysvětlím to polopaticky.

My všichni chceme být šťastní. Ale život nás prostřednictvím našeho citu provádí údolím neštěstí. Zamilováváme se do nesprávných partnerů, kteří jsou na nás zlí, nebo nám lásku neopětují, nebo od nás odcházejí, nebo… (dosaďte cokoli). Proč to srdce dělá? Protože chce, abychom nabyli tuto zkušenost a nikdy ji nezapomněli. My totiž, abychom poznali a ocenili skutečné štěstí, musíme nejprve zažít opak – neštěstí. Jen díky ochutnání hořkého dokážeme poznat, co je sladké. Jinak by se mohlo stát, že budeme ochutnávat sladké a nijak zvláštní nám nepřipadne.

Ostatně, to se děje v mnoha vztazích. Dáváte druhému maximum, a on to neoceňuje. A to jen proto, že nikdy ve vztahu nezažil opak. Možná ani v dětství. Možná mu rodiče vždy dali to, co chtěl, takže ho nenapadlo, že by to, co lidé dávají, mělo nějakou hodnotu. Vždy to pro něj bylo samozřejmé, nevzácné. A co je samosebou, to nemá žádnou hodnotu.

Teprve když zůstaneš sám, v plískanici a bez lásky, která byla po celou dobu tak samozřejmá, oceníš ji. A začneš ji chtít zpátky. Protože to, co bylo samozřejmé, se najednou stane vzácným.

Aby si ti, kterým dáváme maximum a jim to vlastně nestačí, uvědomili hodnotu toho, co jim dáváme, musíme někdy najít odvahu přestat jim to dávat. Musejí prožít osamění, silný emoční prožitek, ve kterém se aktivuje i rozum. Protože nikdo nechce v neštěstí zůstávat. A pak se ukáže, v jakém stavu (stupni rozvoje) jejich rozum je. Možná je slabý, a tak se zmůžou jenom na naše obvinění, že jsme ti špatní, kteří přestávali dávat své maximum. Anebo, pokud se rozum začne rozvíjet, položí si tito lidé otázku: Proč ten člověk odešel? Není souvislost mezi mým chováním a jeho odchodem? Co když jsem někde dělal chybu? Kde? Jak ji mohu napravit? Jak se mohu omluvit? Jak toho člověka získat zpátky?

Bohužel, mnoho lidí s rozvinutým rozumem si tyto otázky položí tehdy, když by si je měl položit naopak ten druhý. To je důvod, proč se tolik lidí, kteří dávají druhému maximum, poníženě vracejí do vztahu, do kterého se nikdy vracet neměli. K druhému, který si nikdy nepoložil tyto otázky, tudíž ani nepřiznal chybu. Zůstal stejným člověkem, který bude tak dál opakovat své činy. A stejné činy nemohou přinést jiné než stejné výsledky.

Ale já věřím, že lidé, kteří se vracejí do špatných vztahů, jsou tak vedeni citem proto, že tuto zkušenost potřebují. Že se potřebují přesvědčit o tom, že ten, kdo nepřizná chybu a jen obviňuje druhé, se nezmění, nezlepší, nestane dobrým partnerem. A dřív nebo později od něj odejdou, navždy, a schopni si vážit každého partnera, který svou chybu přizná.

Tím se kruh uzavře. Víra, že nám může být v jiném vztahu lépe, se promění ve vědění. Na začátku je velký strach z odchodu. Mnoho domněnek a katastrofických vizí. Past, ve které cítíme, že nemůžeme žít se špatným partnerem ani bez něj. Ale stačí krok z pasti ven a získáme poznání. Špatný partner své zlo ještě umocní, bude nás pomlouvat, plivat na nás a házet nám klacky pod nohy. Ale tím jenom obohatí naši vědomost, že jsme se rozhodli správně.

Ano, byl to partner, jakého jsme NECHTĚLI. Ale současně jsme ho POTŘEBOVALI. Třeba už proto, abychom následně ocenili úplně obyčejného člověka, který dokáže vidět hodnotu v tom, co pro něj děláme. Jak je možné, že on je jiný? Inu, možná měl před námi také někoho, kdo mu lásku neopětoval. A tak si lásky váží.

Když pak oba rozjímáme nad minulostí, rozum vidí špatné, bolestné zkušenosti, které nás ale oba dovedly k lepší budoucnosti. Nebýt bolestné minulosti, nepoznáme a neoceníme nebolestnou budoucnost. Proto důvěřujme citu, i když nás vede situacemi, které bolí. Dělá to jen proto, abychom si později vážili toho opačného.

Tak vzniká štěstí. Tak vyzrává rozum. Tak jsme schopni zpětně poděkovat za minulost, ve které jsme trpěli. Výhra je nejsladší po sérii proher. Postel je nejměkčí po namáhavé cestě. A láska nejvíc chutná po dlouhých časech nelásky.

Myslete na to, prosím.

Michelangelovo poselství

Vždy začněte vírou. Jako když stojíte pod neznámým schodištěm. Vykročte ve víře. Nemusíte zdola vidět všechny schody, abyste po nich bezpečně vystoupali.

Zamyslete se nad tím, po čem toužíte. Nevzdávejte se toho. Když Michelangelo Buonarroti v roce 1504 dokončil své životní dílo, všichni užasli. Jeho práce trvala roky. Na začátku tam stál jen mnohatunový valoun surového mramoru, nyní nádherná socha biblického Davida. Po celou dobu sklízel výsměch, zejména když opakoval: „Uvnitř té hroudy vidím anděla. Chci ho osvobodit. Ale také ho nechci zranit. A tak opatrně tesám, dokud se neproklepu až na jeho kůži.“ Jeho víra, touha, utkvělá představa mu umožnily vytvořit slavnou sochu, vysokou čtyři metry a vážící šest tun. Michelangelo přitom celou dobu neměl žádné nákresy, žádné plány. David byl od začátku pouze v jeho hlavě.

Tak jako náš sen. Nikdy nevíme, jestli ho dosáhneme. Ale to je dobře. O to více si pak budeme vážit sami sebe za to, že jsme důvěřovali svému citu, své víře, sami sobě. A že jsme byli schopni překonat strach, pochybnosti, sami sebe.

VŽDY, PROSÍM, DŮVĚŘUJME SRDCI. I KDYŽ NÁS VEDE CESTOU, KTEROU V DANÉ CHVÍLI MOŽNÁ NECHCEME, VŽDY TOU CESTOU JÍT POTŘEBUJEME.

A rozum dodatečně srdci vždycky odpustí. Protože dodatečně pochopí to, co srdce už dávno vědělo…

  • Moje kniha o pochopení života, karmy a zvládání nejtěžších situací v našem životě se jmenuje Cítit rozumem, myslet srdcem. Získat ji můžete pouze zde.
  • Můj časopis o inspirativních lidech, kteří v nejtěžších situacích aplikovali pozitivní přístup a uspěli, se jmenuje FC. Jednotlivé výtisky můžete získat pouze zde. Pokud Vám dlouhodobě vyhovuje, můžete vstoupit mezi předplatitele zde.
  • Máte konkrétní otázku? Každodenní živé vysílání na Instagramu firstclasscz začíná po západu slunce. Každý díl můžete na Instagramu vidět ještě dalších 24 hodin po jeho odvysílání.

© Petr Casanova