Proč nemohu být s Tebou ani bez Tebe

„Nemohu s ním žít,“ řekla.

Pokrčil jsem rameny. To se stává.

„Jenže ani bez něj,“ dodala.

A měl jsem jasno – tohle je střet dvou sil v jednom těle. Rozumu a srdce.

Proč k němu dochází?

Přísavko, už chápu; díky!

Ve své nejnovější knize Cítit rozumem, myslet srdcem vysvětluji, proč je člověk stavěn tak, aby se od narození nechal vést citem (intuicí) a rozum dlouhou dobu zaostává, za citem pokulhává. Dítě totiž od narození „ví“, co má dělat. Dokáže se zcela instinktivně stavět na nohy, breptat, ví, že má sáhnout na rozpálenou plotnu, srdce ho vždy vede za zkušeností. A teprve rozum za citem dušně spěchá s pochopením, kam to srdce míří.

Funguje to tak i ve vztazích. Srdce nás karmicky přisává k lidem, kteří jsou pro nás důležití. Cit je totiž hlavním nástrojem duše, která vyhledává spřízněné duše. Pomocí citu vnímáme, kdo je nám bližší, sympatičtější, ale… Srdce také způsobuje, že se zamilujeme do špatných lidí – lhářů, zrádců, manipulátorů. Rozum nadává srdci, ale srdce to myslí dobře. Teprve s odstupem času rozum pochopí, že potřebujeme každou zkušenost.

Potřebujeme například – jak se říkají v psychologickém žargonu – naočkovat.

Očkování v medicíně funguje zjednodušeně tak, že neškodnou koncentraci bacila vpravíme do svého těla. To si okamžitě vytvoří protilátky, které bezmocného slabého bacila zabijí, ale dál v krvi ještě nějakou dobu obíhají a „hlídkují“.  Když tedy následně zaútočí na naše tělo stejný bacil, ale už ve velké koncentraci, protilátky jsou v pozoru, již vytvořené a připravené. Stejný princip funguje ve vztazích. My potřebujeme nabrat osobní zkušenost se špatnými lidmi, abychom byli jednou provždy „očkovaní“. Ano, stojí nás to někdy roky života, ale jsme-li dostatečně očkovaní (ponaučení), poznáme napříště stejný charakterový typ daleko dříve. A to nejen v partnerském vztahu, ale i v jiných vztazích – pracovních, rodinných, přátelských. Což se například u lhářů, zrádců a manipulátorů hodí.

Teprve pak rozum pochopí tuto zkušenost a srdci promine. Dokonce je pak rozum srdci zpětně vděčný, že ho obohatil o poznání. Představíme-li si emoční pouto jako dočasnou přísavku, pak jakmile rozum pochopí a poděkuje, přísavka se uvolní a můžeme jít dál.

Zkušenost je získána. Možná ne taková, jakou bychom chtěli (někdy je krutá a drsná). Ale je rozhodně taková, jakou pro svou budoucnost potřebujeme. A zatím jen cit ví proč. On nás totiž vede i dál – naším osudovým vláknem. Ale o tom už píšu obsáhle v knize Cítit rozumem, myslet srdcem.

Na co tedy rozum přijde až časem? Jakou zkušenost možná právě teď potřebujeme nabrat, když se nedokážeme „odmilovat“ a srdce stále bazíruje na své přísavce?

Protože všechny možnosti popisuji v knize, dovolte alespoň 5 základních situací, které nás mají naučit, co si ve vztazích dlouhodobě nemáme nechat líbit – kdy srdce navzdory prožívaným bolestem říká: „Člověče, ještě vydrž! Nabíráš důležitou zkušenost!“

Partner si na nás dělá čas, jen když mu to je příjemné.

NEZRALÝ ROZUM NÁM PŮVODNĚ NAMLOUVÁ: Nejsme pro partnera dost dobří. Musíme se více podbízet, doprošovat, mít pro něj větší hodnotu. Rozchod znamená náš osobní pokles.

ZRALÝ ROZUM SE NAUČÍ: Naopak, nesmíme se ponižovat = snižovat svou hodnotu! 

Nemá na nás čas. Vnímáme to osobně. „Nejsme jeho priorita,“ soudíme.

Jsme až za jeho prací, zájmy, kamarády. Srdce ho chce, ale rozum varuje.

Když totiž znovu přistoupíme na vztah, jsme nešťastní. Stejně jako když odejde. Není po našem. Rádi bychom ho změnili. Kdybychom to však udělali, bude partner trpět vůbec nejvíc – přestane být sám sebou, žít život tak, jak mu vyhovuje. Bude nás mít za brzdu.

Proto: komunikujme. Říkejme, co nám vadí. Nechme i partnera, ať si řekne své. Pokud neladíme, neznásilňujme vztah. Dopřejme partnerovi, ať se vzdálí a žije si svými prioritami. Třeba mu začneme chybět. Pokud mu naše nepřítomnost nebude vadit, pak pro něj naše přítomnost nebude mít žádný význam. A my alespoň budeme moci nalézt partnera, který nám čas bude věnovat nejen tehdy, když bude mít volnou chvíli a náladu.

Jistěže to srdce bude bolet. I rozumu chvíli potrvá, než pochopí, že není možné někoho nutit, aby si pro nás udělal místo ve svém životě. Pokud mu na nás záleží jako na prioritě, to místo a čas udělá sám. Spíše si zvažme: Dokážeme nebýt prioritou? Pokud ne, to znamená pokud víme, že bychom byli nešťastní a ztráceli sami sebe, učme se přát druhému jeho vysněný život. A sobě ten svůj také. Byť s někým jiným.

Partner používá minulost proti nám.

NEZRALÝ ROZUM NÁM PŮVODNĚ NAMLOUVÁ: Vlastně má pravdu. V minulosti jsme opravdu chybovali. A za své chyby musíme pykat pokaždé, když je nám někdo připomene.

ZRALÝ ROZUM SE NAUČÍ: Šmankote, kdo nepřijme naši minulost, nemůže s námi přece spojovat naši přítomnost, natož budoucnost!

Je to nesnesitelný vztah. Když jsme spolu, druhý nám vytýká naši minulost. A když jsme od sebe, toneme v sebelítosti, protože důvod rozchodu vidíme ve své minulosti. Tolik si tedy přejeme, aby se vrátil, neboť si myslíme, že tím akceptuje naše minulost. A tolik si přejeme, aby odešel, když ve vztahu naši minulost akceptovat neumí.

Uvědomme si, že jsme lidé. Lidé chybují. Jejich minulost je plná chyb. Jestliže se ze svých chyb ponaučujeme, překonáváme je a stáváme se silnějšími. Kdo se dívá do minulosti, vidí naše Já, které už neexistuje – ze kterého vzešlo naše současné Já. Jestliže kritizuje naše tehdejší Já, pak kritizuje bytost, která už není.

Ano, nasekali jsme spoustu chyb. Ale právě proto jsme jiní lidé. Nejsme to, co jsme byli, jsme ti, kteří to špatné překonali. Čím těžší byla naše minulost, tím větší uznání si zasloužíme, pokud jsme ji zvládli. Neznám silného člověka se snadnou minulostí. Zato znám mnoho slabých lidí, kteří v životě o nic nepřišli, měli vždy umetenou cestu a ve skutečnosti si neváží nikoho, kdo se vyrovnal s těžkostmi. Ten nejjednodušší způsob, jak mohou vyzrát, spočívá v tom, že o něco důležitého přijdou. Třeba o člověka.

Pak zjistí, že i oni udělali chybu. Ale ta je nedefinuje. Chyby přece děláme všichni. Každého člověka definuje pouze to, jak se svou chybou naloží.

Partner zpochybňuje naše sny a schopnosti

NEZRALÝ ROZUM NÁM PŮVODNĚ NAMLOUVÁ: Má pravdu. Věříme v dosažení něčeho, čeho jsme ještě nikdy nedosáhli.

ZRALÝ ROZUM SE NAUČÍ: Šmankote, neptej se slepic, jestli je možné létat!

Na jednu stranu víme, že vysoký cíl, který jsme si v osobním životě nebo v práci vytkli, sami nepřekonáme a potřebujeme podporu. Na druhou stranu, když je s námi tento partner, cítíme se ještě slabší.

„Copak ve svém věku můžeš mít dítě?“ „Jak můžeš věřit v tak závratný cíl?“ To slyšíme a váháme. Co když má pravdu? Co když to opravdu nedokážeme? Na druhou stranu, jak to chceme dokázat, když v nás ani nejbližší člověk nevěří?

Pamatujme, že život je jen jeden. Každý den je neopakovatelný. A čeho dosáhneme, to záleží především na tom, čeho CHCEME dosáhnout a co pro to DĚLÁME. Jestliže partnerovo úsilí směřuje k tomu, abychom NECHTĚLI a NEDĚLALI to, co je pro nás důležité, pak to není žádný partner. Dokonce ani přítel.

Nedejme si brát své sny. V každém okamžiku jsme nejmladší, jací kdy v tomto životě budeme. Tak nemarněme čas. Žádná minuta se nevrátí.

Partner je stále negativnější.

NEZRALÝ ROZUM NÁM PŮVODNĚ NAMLOUVÁ: Je to naše vina. Musíme mu pomáhat tím více, čím negativněji se chová.

ZRALÝ ROZUM SE NAUČÍ: Šmankote, nikoho nejde změnit, jestliže se sám změnit nechce…

Na jednu stranu bychom partnera chtěli „zachránit“, „ochránit“. Pomoci mu od jeho negací. Na druhou stranu, když je s námi, nás svými negacemi dusí a ničí.

Ve své knize Protože hovořím o způsobech, jak pomoci partnerovi. Nikdy to však nejde bez toho, aby partner pomoci chtěl.

Vím, jak bolí, když se před našima očima někdo ničí. Nicméně být negativní je svobodné rozhodnutí každého člověka.

Vydal jsem celé nové vydání magazínu FC, které ukazuje, jaký může být život, když se na něj budeme dívat optimisticky a pozitivně. Je to příležitost pro partnera, který pochybuje. „Nemohu odejít z jiného vztahu, protože…“ „Nedokážu Tě dál milovat, protože…“ „Bojím se, že…“ To všechno lze řešit. V knize to ukazuji. Jen je nutné vsadit do hlavy alespoň první pozitivní myšlenku. Alespoň naději.

Partner tlačí, abychom se změnili v někoho, kým nejsme a nechceme být.

NEZRALÝ ROZUM NÁM PŮVODNĚ NAMLOUVÁ: Má pravdu. Když se změníme tak, jak si přeje, budeme pro něj atraktivnější.

ZRALÝ ROZUM SE NAUČÍ: Šmankote, jak můžeme být atraktivnější, když současně ztratíme svou identitu?

„Opusť své hodnoty.“ „Žij tak, jak chci já.“ „Nebuď sám sebou.“ To jsou synonyma, která vyjadřují stále stejný případ. A beznadějný. Protože vždy končí prohrou.

Nikdo z nás nedokáže být šťastný, je-li někým jiným než sebou. Dlouhodobě prostě neumíme žít v přetvářce. Je pro nás mnohem snazší nahradit mezeru po člověku, který dříve byl po našem boku, než nahradit mezeru v sobě, kde jsme dříve byli my sami.

Mysleme na to, že jsou dva druhy lidí. Jedni poznají to nejlepší z nás, a přesto odejdou. Druzí poznají to nejhorší z nás, a přesto zůstanou. Ti druzí jsou naše budoucnost.

Pamatujme si:

  • Ve své nejnovější knize Cítit rozumem, myslet srdcem vysvětluji, proč tolik bolí, když se máme smířit s vlastní nedostatečností v očích milovaného člověka. Současně ale ukazuji, jak odlišnou budoucnost si vytváříme, když jsme schopni dát vlastní Já – touhu být sami sebou – na přední místo hodnotového žebříčku.
  • Důvěřujme citu. Vždy nás vede cestou, kterou potřebujeme, ačkoli jí zpočátku rozumem nechápeme. Rozum vždy s odstupem doby citu poděkuje. Zmoudří totiž.
  • Srdce nás učí, že láska neznamená jen cítit. S rozvojem rozumu nás naopak učí, že láska je především konat. Proto při sporu srdce s rozumem vždy dejme šanci srdci. Zatímco oči, spojené s rozumem, můžeme vědomě zavřít, abychom neviděli to, co nechceme vidět, své srdce nikdy nemůžeme zavřít před tím, co nechceme cítit.

Kniha Cítit rozumem, myslet srdcem již přesáhla hranici bestselleru. Poslední dostupné kusy z prvního nákladu jsou k dispozici zde.

© Petr Casanova