Proč zůstáváme ve vztazích, které nám ubližují

Motto: Neptej se člověka, který Tě zraňuje, proč to dělá. Ptej se raději sebe, proč se zraňovat necháváš.

Porozumět sobě

Přicházejí za mnou lidé s tím, že uvízli v pasti. Milují někoho, kdo jim lásku neopětuje, nebo kdo jim přímo ubližuje. A oni nemohou odejít, protože…

Neuslyšíte racionální důvod. Není.

Ti lidé tuší, že se druhý nezmění a že jim kromě bolesti nepřinese pravděpodobně nikdy nic. A přesto zůstávají, protože… ho milují. Protože… se bojí rozchodu. Protože… nechtějí být sami. Už vztah je bolí, tak se děsí ještě výčitek, lítosti a sebeobviňování o samotě.

Navíc… co když je chyba v nich samotných? Co když toho pro druhého nedělají dost? Co když si lásku nezaslouží? Co když pak zůstanou navždy sami? Ano, až tak iracionálně uvažují lidé, kteří se druhému až moc odevzdávají.

A pak za mnou přicházejí s otázkou PROČ? Jak máme sami sobě porozumět?

Povím Vám to.

V kruhu

V mé knize Cítit rozumem, myslet srdcem píšu o karmě ve vztazích. Karma je osud, který si sami vytváříme. Karma je přírodní zákon příčiny a následku, který říká: Co zaséváš, to sklízíš. Jeden ze zákonů karmy je zákon kruhu. Alespoň v několika větách ho objasním.

Kruh je základní útvar přírody. Hoďte hranatý kámen do vody, na hladině se objeví kruh. V kruhu roste příroda. Ano, všechno živé je odsouzeno k neustálému růstu za pomoci cyklického opakování dějů. Jaro, léto, podzim, zima a znovu – a přitom příroda roste.

Člověk je na tom stejně tak. Historii, ze které se neponaučí, musí prožít znovu. Je nucen potkávat stejné lidi, dokud nepochopí zkušenost, kterou mu předávají. Je nucen opakovat stejné chyby, dokud nepochopí, že stejné činy přinášejí stejné výsledky. Díky kruhu jsme se naučili chodit (ačkoli jsme neustále padali), mluvit (ačkoli jsme si mysleli, že vyslovit jednotlivé hlásky, natož slova, se nikdy nenaučíme), cokoli dalšího. Díky kruhu se učíme vyznat se v lidech i v sobě.

Nádoba trpělivosti

Pro základní pochopení toho, proč neumíme dříve pochopit, že jsme ve špatném vztahu a promarníme spoustu času, si představme, že nejsme člověk, ale nádoba. Nádoba, která se plní špatnými zkušenostmi. Co špatný zážitek, to kapka jedu.

Tou kapkou může být zlé slovo druhého, zlý čin, sražení naší hodnoty, ponížení.

A my přesto zůstáváme. Protože naše nádoba ještě není plná.

Každý z nás má v sobě takovou nádobu. Ale každý ji má jinak velkou. Když s člověkem pracuji, nevím, jak velká je konkrétně jeho nádoba trpělivosti. Ani to vědět nepotřebuji. To se ukáže, samo a velmi brzy.

Dokud totiž není nádoba trpělivosti plná (dokud nám daný člověk ještě dost neublížil), zůstáváme, respektive jsme schopni odejít, ale brzy se zase vracíme. Máme totiž vůči partnerovi subjektivní pocit vnitřního dluhu, viny, že nám „ještě neublížil dost“. Nebo se dáme snadno zviklat okolím, které neví nic o naší nádobě jedu a jen posuzuje partnera rozumem („Vždyť je hezký! Tak pěkně mluví! Všechno přece nebylo jen špatné! Navíc, co když na jeho odpudivém chování máš zásluhu i Ty – co když si to ZASLOUŽÍŠ?“ – viz článek o Otevírání starých ran a ozvěn z minulosti). Nebo nás snadno přesvědčí partner („Už jsem se polepšil.“ Nebo naopak: „Pomstím se Ti. Zničím Tě v práci, u přátel, u dětí, pokud se nevrátíš.“)

Jakmile naopak nádoba trpělivosti už nadobro přeteče, neexistuje NIC, co by nás ve špatném vztahu udrželo. Prostě už nejsme schopni věřit. Už nejsme schopni mluvit (viz například článek Proč muži ztrácejí všechno, když přichází ženské NIC). Už nejsme schopni budovat. Zkrátka: Už si konečně dokážeme odpovědět na otázku, proč vlastně dáváme jednomu člověku pořád druhé šance, když tolik jiných lidí čeká na šanci první.

Mým úkolem při Setkáních proto není lidem říkat, zda mají ze vztahu odejít, či zůstat. To vědí oni. Respektive to záhy poznají. Vím, že pokud nádoba jejich trpělivosti není plná, pak stejně neodejdou, nebo odejdou, ale zase se vrátí, ať je vyzývám k odchodu sebevíc. A naopak pokud jejich nádoba už přetekla, žádná moje slova, ostatně ani slova kohokoli jiného, je už nepřesvědčí, aby si nechali dál ubližovat. A je to dobře.

Proč potřebujeme plnou nádobu

Proto v mé knize Cítit rozumem, myslet srdcem píšu, že všechno má svůj správný čas. Tak jako se nedá uspíšit těhotenství, růst květiny či jakýkoli přirozený proces v přírodě, i naše učení kruhem potřebuje svůj čas. Ano, naplnit celou nádobu jedem hodně bolí. Ovšem ta bolest, umocněná dlouhým časem, je důležitá. Co hodně bolelo, nezapomínáme. Co hodně bolelo, už nikdy do svého života nepustíme zpátky. Co hodně bolelo, nás posouvá vpřed.

Jinými slovy: Jakmile je nádoba jedu plná, NEVRACÍME SE A NEZAPOMÍNÁME.

A obojí znamená LEPŠÍ život.

Příklad: Pokud naši nádobu trpělivosti naplnil svým jedem alkoholik, vypracujeme si takovou přirozenou nesnášenlivost a intuitivní obranyschopnost proti alkoholikům, že je při příštím kontaktu poznáme obvykle už dávno předtím, než s nimi začneme vztah a než je přistihneme s láhví v ruce. Stejné je to s jinými typy lidí, kteří nám v dané chvíli vadí, škodí, ubližují, a které si potřebujeme „naočkovat“ do své hlavy, abychom si proti nim vypracovali protilátky. Se všemi modely lidí, kteří nám ve vztazích dávají jen bolest a berou všechno vzácné, v čele s časem, sebehodnotou a chutí ještě vůbec vstupovat do vztahů, se potřebujeme dostatečně osobně seznámit. Zažít bolest. Nesnesitelnou. Jen tak se naučíme v takových vztazích nehledat důvody, proč neodejde odejít, ale nacházet způsoby, jak najít sílu i z nejtěžších emočních závislostí odejít (viz nová kniha).

Prožít roky s lhářem, manipulátorem, sociopatem, sobcem či slabochem není něco, co bychom chtěli, přitom je to něco, co potřebujeme. V první chvíli sice říkáme: „Ztratil jsem roky.“ Časem se ovšem na tuto zkušenost podíváme jinak, s odstupem a nadhledem: „Ne ztratil, ale INVESTOVAL jsem roky – do budoucnosti.“ Potřebujeme i špatné zkušenosti, abychom stejné vztahy už nikdy v životě neměli, abychom je z kruhu vytlačili, abychom si vytvořili LEPŠÍ budoucnost.

Proměna nádoby

Každý máme nádobu trpělivosti jinak velkou. A to i v průběhu vlastního života. Mění se.

Zpravidla se děje to, že čím více bolesti jsme ve vztazích zažili, tím spíše zmenšujeme svou vnitřní nádobu. Raději zůstáváme sami, než abychom si nechali znovu ubližovat. V dalších vztahu jsme opatrnější, pozornější a sneseme mnohem méně než dřív. Někdy jsme schopni odejít už při první lži, falši, zradě. Jinými slovy: Máme se už příliš rádi na to, abychom si nechali znovu ubližovat. To je i můj případ (viz kniha 250 zákonů lásky). Zkrátka a dobře: Čím méně času v životě máme, tím spíše ho nechceme marnit.

Existují ovšem i lidé, kteří se chovají opačně. Čím více prožili bolestných vztahů, tím spíše se obávají, že je chyba v nich samotných – proto SNIŽUJÍ své nároky a ZVĚTŠUJÍ svou nádobu trpělivosti, přesvědčeni, že pro ty, kteří jim lásku neopětují nebo kteří jim ubližují, musejí nejspíš dělat VÍC a vyčítat jim MÍŇ.

Té druhé kategorii se okolí směje. Ale není proč. Jsou to jen lidé, kteří dávají druhému maximum a trápí se, když jim totéž neopětuje. Touží po lásce, dávají ji plnými hrstmi, a protože zpátky se žádná nevrací, postupně o ni přicházejí. Vyčerpávají se. A hlavně – nemají už dost lásky sami pro sebe.

Neříkejme proto životu, že je zlý, když nás staví do špatných vztahů. I když je nechceme, potřebujeme je. Jedině tehdy, když s námi život pořádně zatřese, probereme se. Jedině špatné zkušenosti nás učí, abychom se přestali soustředit na to, proč nám druhý nevrací, a spíše se ptali sami sebe, proč v takovém vztahu zůstáváme. Jestliže nám totiž schází láska, pak to rozhodně není láska člověka, který lásku neopětuje, ale naopak láska člověka, který lásku opětuje. A jsme-li v nesnesitelné situaci, pak často proto, abychom něco změnili. Protože změna je život. Nezměna smrt.

Jedině lidé, kteří prošli špatnými vztahy, dokážou být vděční za vztahy docela obyčejné. Třeba tak obyčejné, ve kterých jeden druhému neubližuje. Nebo tak obyčejné, ve kterých jeden s druhým komunikuje, zajímá se o něj, věnuje mu čas, projevuje mu lásku nejen slovy, ale také činy. Protože láska není jen to, co říkáme nebo cítíme. Ale především to, co každodenně děláme.

A pokud snad nyní prožíváte vztah s někým, kdo Vám lásku nedává, a Vy ho přesto milujete, zanechám Vám k přemýšlení jednu úvahu:

Jestliže dokážete tolik milovat člověka, který Vám lásku neopětuje, představte si, o kolik víc asi dokážete milovat člověka, který Vám lásku opětovat bude.

Nic tím nenaznačuji. Přece vím, že pohár Vaší trpělivosti buď ještě není plný, a potom ve vztahu zůstanete bez ohledu na to, jak špatně se v něm cítíte, nebo pohár Vaší trpělivosti už přetekl, a pak jakákoli slova jsou zbytečná – už sami sebe máte dostatečně rádi na to, abyste si nechali dál ubližovat.

  • Čemu všemu nás karma učí, byť nepříjemnými způsoby? Více v knize Cítit rozumem, myslet srdcem.
  • Jak průběžně pracovat na sebelásce, uzdravovat „vnitřní zraněné dítě“ (fatální stopy z minulosti, zejména z dětství), obnovovat sebehodnotu, ničit staré duchy a strachy, odstraňovat špatné rodičovské vzorce, negativní myšlení, nevíru nebo mód oběti a posilovat sebevědomí, osobní úspěšnost v jakékoli oblasti? Více v sebekoučovacím magazínu FC, který lze číst buď pravidelně (každé dva měsíce), nebo jen nárazově (vybrané výtisky), a to i digitálně v mobilu.

© Petr Casanova