Příběh Coco Chanel: Jak získávat sebevědomí

- Reklama -

Sražená konvencemi

„Poznala jsem snad všechny strategie mužů, jak dostat ženu do ponížené pozice. Etienne se objímal s jinou, jen abych měla pocit, že nejsem dost dobrá… Jenže já jsem se usmála na jeho nejlepšího přítele. Ihned přestal,“ uvedla příklad Gabrielle, které víc než žárlivost přítele zaimponovala obecná myšlenka: Nemá spíše smysl být víc jiná?

Jednou na snídani s Etiennem přišla v jeho (mužské) košili. Pak i v jeho kalhotech.

„Děláš mi ostudu!“ zlobil se.

„Ostudu? Je snad Tvé oblečení ostudné?“ hájila se.

„Ale Ty ses nenarodila pro mužské oblečení. Jsi žena, já muž. Nikdy nemůžeme být stejně oblečeni! Každý máme JASNĚ DANÉ, co je pro nás VHODNÉ nosit!“

Ta tři zvýrazněná slova ji rozesmála. A přiměla jednat. Když jeli s Etiennem na dostihy, vzala si „skandální“ klobouk. Skandální tím, že si ho ušila sama a byl JINÝ než JASNĚ DANÝ. Zkrátka a dobře byl takzvaně NEVHODNÝ.

„Co to máte na hlavě?“ oslovil ji posměšně jeden z diváků. „Pravé dámy přece nenosí polo klobouky, na ně jsou příliš formální.“

„Mně se to líbí,“ zašklebila se Gabrielle.

Divák rozhodil ruce a argumentoval: „Ale jiné ženy nesdílejí Váš vkus.“

Coco pokrčila rameny. Vtom do vypjatého rozhovoru s omluvou vstoupil čísi komorník. „Promiňte za vyrušení, ale moje ctihodná paní,“ jmenoval francouzskou aristokratku a obrátil se na Coco, „se ptá, kde jste tento ojedinělý klobouk koupila.“

Nebyla by to Gabrielle, aby neodpověděla drze. „Přece Maison Chanel, Paris. Ona ho snad nezná?“ To bylo v době, kdy ještě žádný módní dům Chanel nebyl, natož v Paříži.

Tehdy ještě ne. Ale brzy už ano.

Služebník jí předal vizitku vážené aristokratky. Navštívenka pomohla Gabrielle v klíčové bitvě – s Etiennem, který to poslední, co by si přál, byly nezávislost, soběstačnost a vůbec úspěch své partnerky. Etienne se totiž ocitl v kleštích.

Do té doby mohl říkat: „Nemá žádný smysl, aby ses pokoušela šít a prodávat vlastní klobouky. Já Tě zajistím. Já se s Tebou ožením. Přece jsem Tvůj milující partner.“ Gabrielle mohla oponovat: „Kdybys byl můj milující partner, pak mě podpoříš v tom, co si přeji.“ Ale doposud slyšela jen odpověď: „Samozřejmě, ale nechci Tě vidět nešťastnou, protože o Tvé klobouky byl nebyl zájem. Sama vidíš, co ženy nosí. To je norma!“ A dodával: „Abys byla úspěšná v prodeji klobouků, musela bys šít jen takové, které šijí už ostatní. A copak má něco takového smysl – dělat to, co ostatní?“

Nyní ho Gabrielle uzemnila. „Měl jsi pravdu, Etienne. Nemá smysl dělat to, co ostatní. Protože má smysl dělat to, co nedělají ostatní. A jak vidíš,“ mávala mu před obličejem jasným dokladem o zájmu významné Francouzky, „o mé klobouky je a bude zájem, a to ještě větší, než si umíš představit, jen co si ho tato žena ve společnosti nasadí na hlavu…“

Tato vášnivá rozprava proběhla na zámku v Royallieu shodou okolností v době, kdy byl osobně přítomen Etiennův nejlepší kamarád a vrstevník Arthur Capel. Britský diplomat a majitel dolů dával při každé příležitosti najevo, jak Gabrielle obdivuje (a miluje).

„Pokud Etienne je proti, já Vás naprosto podporuji,“ řekl Arthur. „Zasloužíte si svůj Maison Chanel, Paris.“

Klobouky to začalo. Ještě při grand openingu jejího nového obchodu v Paříži, který Arthur zasponzoroval, zaslechla: „Obyčejná švadlena ze sirotčince.“ Pak už ne. Jeden významný divadelní kostymér si totiž v Gabriellině kolekci klobouků vybral model pro hlavní postavu Maupassantovy hry Miláček. Nazítří se v obchodě dveře netrhly. „Chci TEN klobouk z Miláčka!“ volaly všechny zákaznice. Mimochodem, může to být vůbec náhoda, když už víme, že „coco“ znamená „miláček“?

Coco Chanel naučila mladé Pařížanky nosit kalhoty a vychutnávat si pohoršené pohledy konzervativních kolemjdoucích, které volaly: „Skandál! Té ženě je vidět silueta nohou!“ A tak je Coco úplně obnažila s dodatkem: „Co je krátké, je přece pro pohyb pohodlné.“

Nebo u šatů ubrala na počtu vrstev a změnila materiál. Namítala: „Ženské tělo je to, co určuje tvar šatů. Nesmí to být naopak. Krása ženské módy spočívá v probouzení představ o jejích přednostech. Tělo musí být zakryto jen do té míry, aby pozorovatel byl přinucen až nestoudně přemýšlet a nakonec podlehl vlastní iluzi, jak je ta žena nádherná – aby co není vidět, si ve své fantazii domaloval.“

Byla to právě Coco Chanel, kdo odložil komplikované šněrovačky se slovy: „Nepřipustím už žádné dušení. Ženy se mají oblékat v první řadě pro sebe, až ve druhé řadě pro potěšení mužů. Kdyby jim muži viděli do hlavy, zjistí, že většina žen si vybírá noční košili s větším rozmyslem než svého muže. Ženy nepotřebují jednu formu, naopak více nápadů. Na světě neexistuje žena, která by se po probuzení nepodívala do zrcadla a nepřemýšlela, co si dnes oblékne, aby v tom vynikla. Mým úkolem je oblékat tyto ženy, které o módě přemýšlejí a nechtějí být stejné.“ Ostatně, jedno z nejlepších marketingových hesel Coco Chanel znělo: „Konečně se oblečete samy!“ Dvojsmyslné motto vyjadřovalo, že ženám už nikdo nemusí fyzicky pomáhat se šněrováním a utahováním korzetů. I že se mohou oblékat podle sebe.

Vzkaz Coco Chanel

Ve vrcholné etapě tvorby

Byla první ženou, která začala navrhovat kolekce oblečení pro ženy. Do té doby byla tato výsada určena pouze mužům. Dnes už módnímu domu Chanel na pařížské Rue Cambon nepatří jen dávný přízemní krámek v domě 31, ale celý dům 31, respektive i domy s číslem popisným 27 a 29. A spousty salonů po celém světě.

Gabrielle se přitom musela v životě učit vlastnímu sebevědomí. „Lidé se mě často ptají, kde jsem při tak bolestném dětství vzala tolik síly. Přece ze svých proher! Naše síla není vybudována z vítězství, ale z porážek. Pochopila jsem třeba to, kolik zbytečného strachu člověk ztratí, přestane-li se užírat představami, jak špatně by mohl dopadnout, a rozhodne se nebýt ničím a nikým. Od mnoha konkurentů jsem na začátku slýchala, že jsem NIC a NIKDO ve světě módy. Chtěli mě přimět k tomu, abych přestala být jiná, plavat proti proudu. Jenže právě proto jsem byla tak silná. Plavete-li s proudem, sílu nenabíráte.“

Než Coco Chanel zemřela v 87 letech, prohlásila: „Život je zvláštně paradoxní. Samota mě vybavila potřebou vyniknout ve společnosti, chudoba mě nutila zbohatnout, prohry mě učily vyhrávat, malost, kterou mi každý zdůrazňoval, mě přiměla toužit po velikosti. Díky ponižování, oslabování a zostouzení jsem se naučila nacházet sílu a užívat si pýchu, když se mi něco povedlo. Snaha nikdy nic nevzdat imponovala mužům, byť neměli naději být víc než mými přáteli. A máte-li kolem sebe lidi typu Picassa nebo Dalího, v takovém prostředí už se naučíte uspět. Protože zjistíte, že úspěch záleží ne na původu, ale především na ochotě odvážit se také udělat chybu.“

Vždycky říkala: „Pokud jste se narodili bez křídel, nic nebrání jejich růstu.“ Nebo: „V módě je to jako v životě: Máte-li křivé nohy, noste hluboký výstřih.“ Nebo: „Čím hůř se žena cítí, tím lépe by měla vypadat. Má-li totiž na sobě skvělý outfit, je jen otázkou času, kdy přestane mít špatnou náladu.“

Namítnete: No jo, sebevědomá žena. Ale sebevědomí nepadá z nebe. Nerodíme se s ním. Nabýváme ho. Třeba děláním právě toho, čeho se nejvíc bojíme. Třeba náběrem energie z překonávání svých slabostí. Třeba tím, že se obklopujeme lidmi, kteří nám sílu nekradou.

Jak odstraňovat své nedostatky? Jak být odolnějším v dnešním světě? Jak dosáhnout toho, po čem toužíme? O tom je magazín FC s inspiracemi v tištěné nebo digitální podobě.

© Petr Casanova