Příběh Coco Chanel: Jak získávat sebevědomí

Coco Chanel v roce 1936
- Reklama -

Zažili jste někdy odmítnutí, opuštění, ponížení, a ihned jste si pomysleli: „Jsem bezcenný člověk, nemám žádnou hodnotu“? Někdo naznačil, že si Vás neváží, a automaticky jste si přestali vážit sami sebe? GABRIELLE CHANEL, známější spíše pod přezdívkou Coco, to zažila mnohokrát. Přesto se z dívky, odložené tátou mezi sirotky, a „pouhé švadleny“ stala návrhářkou, která změnila historii módy. Jak dokázala vyléčit své sebevědomí a čím dodnes inspiruje? Na Vaše každodenní otázky dnes odpovím příběhem. Jejím příběhem.

Sražená rodičem

Coco v 11 letech – rok před úmrtím maminky a prvním veletočem v životě

Ublížil Vám někdy rodič? Potupil Vás? Zavrhl Vás? A Vy nevíte, jak to zpracovat? Zda se k někomu, kdo Vás „šlehá bičem“, máte stále lísat, protože se to MÁ a MUSÍ? Tak jako v magazínu FC, ukážu, jak problémy, které řešíme my, řešili před námi úspěšní lidé…

Chanelovi byli běžní lidé. Jarmareční obchodník a švadlena spolu měli pět dětí. Gabrielle jako nejstarší dcera pomáhala mamince, často nemocné, se šitím. V roce 1895, to bylo Gabrielle dvanáct, však maminka zemřela. Otec při své kočovnické práci nemohl takovou tlupu dětí obstarat, a tak je doslova rozvezl po okolí.

„Na celém světě si Vás může nevážit kdokoli, ale dítě by vždycky mělo mít člověka, do jehož náruče může utéct. Říká se mu rodič. Jestliže Vás ale i rodič odežene, jaký ze sebe můžete mít pocit?“ vzpomínala v pozdním věku Coco na doby, kdy ani všechny děti nezůstaly pospolu. Oba syny a jednu dceru si vzaly cizí rodiny na práci v zemědělství a domácnosti. Gabrielle s mladší sestrou Julií skončila u cisterciáckých sester v sirotčinci.

„Tatínek nám ve dveřích kláštera řekl, že se pro nás vrátí. Každý večer jsme tedy čekaly u okna. Bylo těžké najít sílu pro sebe a ještě pro Julii, která izolaci nesla opravdu těžce. Cítila jsem v sobě palčivou bolest, jak se tohle vůbec může stát, ale nemohla ji dát najevo. A když už Julie mému chlácholení, že zítra táta jistě přijde, přestala věřit, něco se ve mně vzepjalo. Od té doby vím, že nás v životě může kdekdo opustit, ale vždycky při nás jeden člověk musí dál stát – my sami.

Gabrielle věděla, že o osmnáctinách ji z kláštera propustí. Ji ano, Julii ještě ne. Tehdy mladší sestře slíbila: „Vrátím se pro Tebe.“ Ve stejných dveřích, kde to oběma sliboval jejich otec, který se už nikdy poté neukázal.

Jenže Gabrielle slib dodržela. Právě proto, že si pamatovala otcův příklad. Říká se tomu inverzní vzor. Odcházela se životní zkušeností: „Žádný člověk na světě není zbytečný. I ten sebehorší nám může posloužit jako příklad – jak se sám nikdy nechovat.“

Srážená nadřízenou

Coco v roce 1909. Kde nabrala sebevědomí?

Plnoletá Gabrielle opouštěla klášter jen s ranečkem věcí, ale s něčím důležitým v ruce – pracovním doporučením od řádových sester. Po celou dobu totiž sloužila jako švadlena. „Vybrala jsem si tuhle práci jen proto, že šití v mém dětství představovalo dobré emoce. Maminka byla vždycky ráda za mou pomoc a ocenila každý můj pokrok. Kdykoli máte práci spojenou s dobrými emocemi, baví Vás a vlastně pro Vás ani prací není.“

V doporučení od sester stálo, že byla nejlepší švadlenou v klášteře. Majitelka jednoho krejčovského obchodu ji přijala a usadila dozadu do dívčí dílny. „Byla to prapodivná zkušenost. Paní šéfová chtěla, abychom pracovaly jedna jako druhá. Pak nás chválila. Současně nás tím vydírala. Kdykoli jsme pracovaly jedna jako druhá, měla sklon říkat: ,Buď přistoupíš na mé podmínky, nebo Tě snadno nahradím.‘ Ano, protože jsme byly stejné, všechny jsme byly nahraditelné.

I Gabrielle jednou slyšela: „Nelíbí se Ti snížená mzda? Zítra si sbalíš věci, u mě jsi skončila.“ Jenže nazítří to neplatilo. A pro Gabrielle Chanel to byl klíčový zážitek.

Do obchodu přišla poněkud objemná zákaznice. Přála si nejlepší možné šaty. Majitelka salonu jí je nechala připravit – z nádherné látky. Jenže… Když si je zákaznice v zázemí zkoušela, zděšením vykřikla: „Vždyť v nich vypadám jako kredenc!“ Zmatené majitelce, která v sobě dusila námitku: „Ale, dámo, Vy prostě máte kila navíc!“, nabubřele vmetla do obličeje: „To máte drzost říkat, že jste nejlepší salon ve městě?“

Gabrielle, která byla od svého stolu svědkem scény, prohodila: „Opravdu máte nádhernou postavu. Je škoda, že nejsou více vidět Vaše přednosti!“ Vstala a za pomoci jehel začala upravovat délku i tvar šatů, aby výsledek víc lichotil siluetě. Zákaznice jihla nadšením, zatímco majitelka zrozpačitěla. Nevěděla, jestli zaměstnankyni zaškrtit, nebo velebit!

Nakonec v ní převážila zášť a hořkost. Gabrielle musela opravdu odejít. Problém byl, že následující ráno vešla do obchodu tatáž zákaznice a zvolala: „Chci ještě jedny šaty.“ A jen se šťastná majitelka jala ukazovat látky, klientka odsekla: „Od Vás ne! Kde je ta mladá?“

Poslali pro ni. Tím dnem se Gabrielle přesunula z dílny do prostoru obchodu, a to s další životní zkušeností: „Chcete-li být nahraditelní, buďte jako druzí. Chcete-li být nezaměnitelní, buďte odlišní. I když v tu chvíli budete většině lidí trnem v oku.“

Srážená mužem

Žena v nestandardním klobouku a mužských kalhotách? Skandál!

Bylo jí jednadvacet let, když okouzlila hned dva muže zároveň. Ale popořadě.

V roce 1905 do obchodu s oděvy v obci Moulins vešel jezdecký důstojník Etienne Balsan. V armádě končil, jinak byl synem z průmyslové rodiny a chovatelem koní. Gabrielle ho chladně označila za „výtah“, na který v té době čekaly vlastně všechny dívky. „Byly jsme vychovávané tak, že žijeme ve světě mužů, kteří vládnou, a naší jedinou nadějí, jak se mít lépe, je zalíbit se jim, dokud máme ještě mladý vzhled. A pak jim co nejvíce sloužit, co nejvíce je poslouchat, udělat cokoli, jen abychom se za ně provdaly. A to byla také největší past té doby.“

  • Chceš být se mnou? Musíš mě ve všem poslouchat.
  • Ve všem mě posloucháš? Přestáváš být pro mě přitažlivá.
  • Nechci po svém boku onuci. Odejdi.

Byl to kruh, ve kterém se točily mnohé ženy té doby. „Fungovalo to jako společenská hra. Chce-li si muž podmanit ženu, vsugeruje jí, že ji miluje a udělá pro ni cokoli. Jakmile se i žena zamiluje, protože takový muž je jejím snem, on jí poté záměrně sdělí, že ona už pro něj nic neznamená. Ženě ihned klesne sebevědomí. Udělá vše, jen aby ji muž nevyhodil. Stalo se mi to také. Myslela jsem si, že v té chvíli, kdy mě ponižuje, mám pro muže dělat víc. To si možná budou myslet ženy ještě i za sto let. Přitom opak je pravdou. Máte-li mít hodnotu v očích druhého, musí Vás vnímat jako vzácné,“ říkala Gabrielle. „Muži jsou většinou lovci. Kořist musí být do jisté míry nedostupná, pak je zajímavá a vyvolává loveckou touhu. Odevzdanou oběť, pokornou a polomrtvou, s nechutí překročí.“

Tohle je zkušenost, jakou Gabrielle Chanel získala právě po boku Etienna. Krátce poté, co se mu zalíbila, ji vzal „ukázat“ do vyšší společnosti. Tam pochopila, že vše je jinak, než jak jí líčí. „V soukromí mi říkal, jak velice mě miluje a že tento cit zažívá poprvé. Přitom na večírcích byla řada jeho bývalých milenek a všechny se mi smály: ,Ty jsi další v řadě?‘ ,Myslíš, že zrovna Tebe si vezme?‘ ,Vždyť jsi obyčejná švadlena, i Ty skončíš na ulici!‘“

Z té doby, z návštěvy nočního podniku ve Vichy, plyne její přezdívka. Coco se jmenoval pes jednoho z mladých důstojníků, který v baru na Gabrielle opilecky povykoval. Coco ve francouzštině znamená „dušička“ či „miláček“. Stalo se to ve chvíli, kdy Gabrielle vyšla na pódium. Aby totiž nebyla druhým pro smích, že je „jen“ švadlena, na dotaz jedné z představených dam odpověděla, že je zpěvačka. Dali jí tedy do ruky mikrofon.

„Hleděla jsem na tolik opilců, poslouchala oplzlé poznámky, zatímco se jim kolem krku vinuly ty směšně poddajné ženy. Řekla jsem si: ,Teď Vás všechny umlčím!‘“

Měla prý velký strach. Věděla, že zpívat neumí. Ale touha byla silnější než strach. Její špatný zpěv naprosto ustoupil na pozadí jejího nečekaně svůdného tance. Provokovala oněmělé muže tak velice, že jí majitel podniku okamžitě nabídl angažmá. Kabaretním sálem začaly létat peníze, které Gabrielle drze házela zpátky do hlediště. Jako by chtěla vyjádřit: „Tak málo? Chudáčci, nemáte na víc? Pro takovou žebrotu tu nejsem!“

Ten večer úplně změnil Etiennův přístup. Přinutil Gabrielle k výpovědi a odvezl si ji na svůj zámek v Royallieu, kde mu dělala společnost pět let. Věřil, že když ji bude mít jen pro sebe, snáze si ji podmaní.

Když v roce 1910 odcházela, klečel v trávě, ochotný pro ni udělat cokoli.

To byla její třetí životní zkušenost: „Jestliže druzí nevidí Vaši hodnotu, pak ji dejte víc najevo. Přestaňte pro ně být bezcenní, tedy samozřejmí. Ihned budete vzácní.“

Jak si dokázala omotat muže kolem prstu a získat sebevědomí ve vztazích? Jak dokázala přesvědčit společnost, aby ustoupila ze svých konvencí, a získat sebevědomí i v obživě? Otočte, prosím, na 2. stránku.