Návrat po zradě: Jak slepit rozbitou skleničku

„Udělala jsem chybu,“ hlesla.

„Chyba neexistuje,“ opravil jsem ji.

Udiveně ke mně vzhlédla oči.

„Neexistují chyby, jen zkušenosti. Tím, čemu říkáme chyby, se ve skutečnosti učíme. Neučinila jsi chybu, ale poznání.“

Byla nevěrná. Přišel na to. A oba pocítili následky.

Nevěra je jako nádor. Na začátku myslíš, že to je jen fyzický akt, který se nikdo nedozví. Nebo prostá emoční potřeba, která zůstane mezi Tebou a Tvým objektem. Ale to je omyl. Vlastně – zkušenost.

Zjistíš, že ten okamžik se Ti rozlezl po těle. Zasáhl Ti hlavu, srdce. A nejen Tobě. Jak se o něm dozví partner, ochromí i jeho. Zničí ho, protože si uvědomí, že přišel – o nejbližšího člověka. TVOU vinou.

Nemůže chodit, nemůže fungovat, nemůže myslet. Je jako bez rozumu i jako bez srdce. Chtěl by Tě rozmačkat zlostí i láskou. Chtěl by Tě vyhodit i mít zpět. A hlavně – vrátit minulost, změnit ji, vymazat ten odporný černý sen. Jeho život už nikdy nebude jako dřív.

Tím spíš, když se všechno dozví – najednou. Šok. Ten, komu vždy věřil, je v sekundě tím, komu neměl nikdy věřit.

Ve svých knihách varuji před nevěrou, ale lidé potřebují zkušenost. Vždyť zradit je tak snadné jako hodit kámen do moře. Bohužel nikdo neví, jak hluboko ten kámen propadne, a zda ho zraněný dostane vůbec někdy ze sebe – zda v něm neuvízne nadobro.

Už to neudělám – pohled 1

Nevěra je jedním z nejčastějších společných problémů ve vztahu. Dle dostupných statistik je nevěrných 64 % ženatých mužů a 42 % vdaných žen. Hlavní slovo je společných.

Způsobí ho jeden, ale řešit ho musejí oba. Nejen v sobě, hlavně spolu. Vede-li nevěra k rozchodu, je situace jednodušší. Ale ne o moc.

Věta „Už to neudělám“ totiž může zaznít v hlavě zrazeného. Už to neudělám, už nedám šanci lásce. Vždyť kdokoli mě může zradit – bez ohledu na to, co pro něj dělám, nebo jak je ve vztahu šťastný. A je to pravda. Kdokoli další může potřebovat tuto zkušenost.

Jenže problém není v důvěře. Důvěra za nevěru nemůže. Důvěra je předpokladem vztahu. Bez ní vztah neexistuje. Důvěřovat znamená dát druhému možnost, aby ublížil, a zároveň doufat, že to neudělá. Důvěra je pozitivní čin, podané srdce. Co s ním druhý udělá (zda ho rozdupe na padrť), je jeho volba a naše prozření. Strašně bolestné prozření (viz 5 kroků, jak v sobě překonat zradu, která mě vykolejila z cesty).

„Už to neudělám, už nedám šanci lásce“ je hloupost. Na světě neexistují dva stejní lidé. Co člověk, to šance. Šance, že už ví, co nevěra dokáže v člověku zničit.

Už to neudělám – pohled 2

Zradíme-li, je to doživotní zkušenost. Cejch, který nelze odoperovat. Okamžik, kdy jsme cítili, že jdeme za štěstím – něčím, co nám možná tolik chybělo, vášní, která se z našeho oficiálního vztahu vytratila, znovu plnějším životem, budoucností. Ale byl to klam. Jak píšu v magazínu FC, zaměřeném na práci s vlastním myšlením, naše krátkodobé štěstí se promění v něčí dlouhodobé neštěstí – osoby, které jsme kdysi slíbili doživotní lásku a věrnost; osoby, jež nám věřila; osoby, kterou jsme možná vůbec opustit nechtěli.

Jako by nám podala vzácnou skleničku, abychom ji chránili. A my jsme jí za jejími zády třískli o zem. Vědomě, úmyslně, a přitom možná nechtěně. Mluvíme o chybě, ale my jsme tu zkušenost neměli. Nevěděli jsme, jak drahá bude. Tak drsný je život. Zatímco v běžné škole nás učí tak, že nám nejdříve vysvětlí látku, a až pak nás z ní zkoušejí, život funguje naopak. Nejdříve nás vyzkouší a oznámkuje, a až pak nám vysvětlí celou lekci.

Teď už věděla, že to neměla dělat. Že lež, faleš i zrada jsou sourozenci. Že jedním činem zpochybníš všechny své činy předchozí i budoucí. Že pro jeden čin Ti už druhý nemusí nikdy věřit. Že za ten jeden čin budeš do smrti platit, kdykoli Ti ho druhý připomene. Že Ty můžeš jen mlčet a s ohnutými zády přikyvovat. Protože minulost už nikdy neopravíš.

Potká-li se nevěrný člověk e mstivým, není to jen podvedený, kdo nevěrou trpí. Bývá to hlavně ten, kdo podvedl. Dostává doživotní nálepku i trest. Když se to hodí, i před dětmi, rodiči, přáteli. I ona už věděla, že se jediným činem v jeho očích (a hlavně ústech) může stát „prostitutkou“, pokud bude chtít být zlý – a celé okolí se ho jenom zastane.

„Je vůbec ještě šance vrátit se k sobě?“ svěsila hlavu a otevřela dlaně. V ní byly střepy jeho skleničky důvěry. „Copak je možné je slepit?“

Proč život už nikdy nebude stejný

Prakticky žádné „chyby“ nejdou opravit. Ani k tomu nejsou určeny. Cokoli se stalo, má zůstat navždy v minulosti. Neopravujeme minulost, ale sami sebe.

Čin, kterého jsme se nezrale dopustili, se nedá změnit. V hlavě zůstává jako memento, které nemáme zapomenout. Jen tak ho nikdy nezopakujeme.

Po každé dostatečné „chybě“ tak odcházíme zároveň navždy zranění i navždy ponaučení. Je to jako s hřebíkem, který ukvapeně zatlučeme do dřeva. Uvědomit si „chybu“ a polepšit se znamená ten hřebík vytáhnout. V tom dřevě ale už navždy zůstane stopa.

Hřebík nevěry je specifický v tom, že má obvykle oba konce ostré. Zraňuje (mění) toho, kdo je podveden, a často i toho, kdo podvedl. Pokusit se slepit takový vztah je chůze na tenkém ledě. Proto se o to většina párů ani nesnaží. Více než polovina manželství, které naruší nevěra, dospěje v horizontu několika měsíců k rozvodu. Zbývající menší polovina dvojic hledá způsob, jak pokračovat. Často neúspěšně, už spíše přežívají, koexistují vedle sebe.

Ale proč?

  1. Okamžitá změna. Podvedenému nevěra způsobuje šok. Neschopnost jednat vede ke zpasivnění, naprostému prociťování nejen bolesti, ale i utrpení. Jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, jsou to rozdílné termíny. Bolest je přirozená fyzická reakce organismu na vnější podnět (v tomto případě bolest srdce z nevěry). Bolesti se nelze vyhnout ani ji ovlivnit. Prostě přichází a je. Utrpení je ale opak – vědomá psychická reakce na prožívanou bolest, kterou si v mysli nepřetržitě opakujeme a oživujeme. Jako bychom si stále rozrýpávali ránu, která se už dávno mohla zahojit. Podvedený dává najevo svou beznaděj, agresivitu, mnozí si dokonce zvráceně libují v režimu oběti. Je to příležitost, jak být litován, a „viníka“ tak exemplárně potrestat.
  2. Uzavření se. Akce vyvolává reakci. Lidé zrcadlí. To, co signalizovalo mimořádnou událost u podvádějícího, se po odhalení nevěry často děje u podvedeného. Nezájem o milování, izolace, tajnůstkaření, vnitřní sebelynčování či naopak sebeobhajování. Tyto změny chování samozřejmě závisí na tom, po jaké době se zrada provalí. Čím déle trval paralelní vztah, tím je zpravidla hůř. Psychický šok vyvolá fyzické reakce, dostavují se poruchy emocí i termoregulace – pláč, pocení, zimnice, úzkost, strach. Nespavost, nechutenství (nebo naopak nezřízené přejídání a konzumace alkoholu) a umocňovaný zmar mají i psychosomatické následky – podvedený člověk onemocní.
  3. Volání o pomoc. Ať jeden, či druhý zůstávají se svým svědomím sami. Etna je oba zasypala a Bůh suď, kdo z nich je na tom lépe. Jak napsal Rochefoucauld: „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ První, zdánlivě nejsnazší cestou, je „zapomenout“ a spolu „pokračovat“. Jenže tak jako spojením dvou trpaslíků nevznikne obr, dva zranění a zesláblí lidé nikdy nevytvoří silný vztah. Naopak může dojít na další zraňování.

Ubližování na splátky

Před minulostí se nejde schovat. Stačí poryv negativních emocí, a už vystříkne věta: „Jak jen jsi mohla? Proč?“ Stačí ozvěna esemesky, nalíčená tvář, jeden pozdní příchod, a už to má „podvodnice“ na tapetě. Jako kdyby se její ubližování teď vracelo na splátky.

Nepomáhá ani okolí, které se těší na tragickou pointu. Čím víc si podvedený neví rady a vyhledává pomoc kamarádů, tím rychleji bývají hned se vším hotovi: „Vyhoď ji na ulici!“ „Znič ji, děvku!“ Kolotoč agrese, navíc vnímané jako oprávněná, jako by nešel zastavit.

Proto se vždycky obou v páru ptám:

  • Opravdu máte oba shodnou vůli pokračovat spolu? Pokud ano, nemůžete žít každý na svém pískovišti. Tak společný hrad nikdy nepostavíte.
  • Opravdu chcete vytlačit ze svého života ustavičné (sebe)trápení? Pokud ano, musíte uzavřít dveře za minulostí. Bez toho bude minulost pořád součástí Vaší přítomnosti.
  • Opravdu Vám záleží na Vašich dětech? Pokud ano, pak je dostanete z prostředí, kde je pouze vzájemné ubližování. Společně. Dospěle. A hned.

Jak se to dělá? Proč záleží na OBOU partnerech a ne jen na „viníkovi“? Jak je to vůbec se skutečnou vinou v případě nevěry? O čem vypovídá a co by lidé měli odstranit ze svého života, aby se opakování této nesmírně bolestné zkušenosti vyhnuli?

Odpovědi na všechny otázky obsáhle v příštím vydání magazínu FC Všechno pro děti. Už nyní si jej můžete rezervovat zde.

© Petr Casanova