Jak najít ve tmě světlo

Je to patnáct let, co jsem začal oslovovat úspěšné lidi napříč obory a světem, a žádostí o rozhovory s nimi sám zjišťovat, v čem tkví podstata úspěchu, a to nejen zbohatnutí, ale prostě šťastné přítomnosti. Být sám sebou. Najít odvahu dělat v životě to, co mě baví. Naučit se zvedat z nejtěžších pádů. To byly jejich příběhy.

Je to patnáct let, co jsem začal usilovat o rozhovor i s tímto mužem. Steve Forbes (ano, ten vydavatel) o něm řekl: „Je to jeden z nejvýjimečnějších lidí naší doby.“ Přitom je to muž, o jakém v Česku téměř nikdo nikdy neslyšel. Je to měsíc, co JIM STOVALL na rozhovor se mnou přistoupil. Celý jeho autentický příběh tak najdete v magazínu FC.

Jak objevíš neuvěřitelnou sílu

Síla je veličina, kterou v sobě máme všichni. Ohromnou, nezlomnou sílu. Krásné i kruté na životě je však to, že o ní nevíme, ba v ni dokonce nevěříme, dokud nepřijde okamžik, kdy ji potřebujeme. Ten okamžik bývá těžký a škaredý jako stará zaprášená truhla, která se nám vůbec nelíbí. Protože nevíme, že náš úděl není tu truhlu hodnotit, ale otevřít. V ní je totiž poklad. Síla, moudrost, zkušenost.

Sám jsem to poznal v minulosti, když jsem začal chodit s fyzicky handicapovanou dívkou. Všichni ji litovali, měli ji za slabou, chudáčka. Ale opak byl pravdou. Byla nesmírně silná, příkladem pro všechny, a zvláště pro mě. Den co den uměla porážet draky v sobě a smát se na svět. A to já, ačkoli bez fyzického handicapu, tehdy vůbec nedokázal. Byl jsem slabý.

To mě naučilo, že za příběhy objevování síly v sobě musím za lidmi, kteří poznali životní dno. Z něj se totiž zvedli jen díky vnitřní síle. Tak jako Jim. Alespoň krátce jeho příběh:

1. životní cesta: Ze světla do tmy

Sedmnáctiletý Jim měl velký sportovní sen – hrát profesionální ligu amerického fotbalu. Dřel, podle trenérů i skautů byl na nejlepší cestě.

Ale znáte to: Když chcete Boha rozesmát, povězte mu své plány do budoucna…

Nevěděl, že do dvanácti let bude zcela slepý.

Přesněji: Nevěřil tomu, když mu to jako sedmnáctiletému předpověděli lékaři. Při rutinní prohlídce totiž objevili v jeho těle nemoc, která způsobuje postupné slepnutí.

„V posledním ročníku univerzity,“ vzpomíná dnes Jim, „jsem si začal uvědomovat, že lékaři nejspíš mají pravdu. Vnímal jsem, jak se mi rychle zhoršuje zrak.“

„Bylo mi…,“ hledal to správné slovo, „ZDEVASTOVANĚ! Protože si záhy uvědomujete všechny souvislosti. Třeba že si nikdy nesplníte svůj sen. Přece není možné být slepým profesionálním fotbalistou. A že dost dobře nevíte, co vlastně máte dělat, po čem toužit, na co se těšit, kam jít, pro co vůbec žít. Jen čekat? Ale na co?“

Cítil, že jeho mysl se už propadá do tmy. Do tmy jménem zmar, sebelítost, beznaděj. Do otázek typu Proč zrovna já? „Ale pak mi došlo, že pokud jde o sen, většina lidí na světě musí změnit svůj původní směr a projít nějakými těžkostmi. Každý chtěl být filmovou hvězdou, superhrdinou, skvělým atletem nebo jiným národním hrdinou. Ale jen zlomek lidí toho opravdu dosáhne. Ostatní se musejí svého snu vzdát.“

Jim proto přešel z amerického fotbalu na vzpírání, kde – jak říká – „dobré oči tolik nepotřebujete.“ Využil již nabrané fyzické síly a zvyku soutěžit. Změnil jen směr, ale cíl uspět zůstal. Jako vzpěrač s rychle ochabujícím zrakem postoupil na olympiádu.

Jenže nemoc nešlo zastavit.

Bylo mu devětadvacet let, když se probudil doma ve svém pokoji a – poprvé s otevřením očí neviděl už vůbec nic. Nejprve myslel, že mu někdo přes noc zatemnil okna. Pak mu to docvaklo. Už NIKDY NIC neuvidím.

2. životní cesta: Přivykání na tmu

Možná znáte panickou ataku. Strach, který se ihned mění v jistotu: Z toho se nedostanu.

Vlak, který zastaví v tunelu a nejdou otevřít dveře. Výtah, který se zasekne mezi patry a nikdo nereaguje na bouchání, zvonění. Koule na aquazorbing, do níž Vás uzavřou a pak odejdou pryč. Vydýcháváte vzduch, vidíte ven, ale stále hůře přes zamlžené stěny a jste bez šance na rozepnutí zipu (zevnitř to není možné) či jakékoli protržení plastické stěny.

„Ovládly mě strašlivé emoce a ještě horší myšlenky, které se rychle množily. Byl jsem slepec, a přitom jsem za celý život slepce pořádně nepotkal. Neměl jsem ponětí, co teď dělat. Napadlo mě jediné – po paměti přejít do zadního pokoje, kde byl alespoň telefon, rádio a hudební přehrávač. Došel jsem tam, sedl si na gauč a byl rozhodnutý, že už nikdy nevyjdu ven. Ostatně, JAK bych to taky mohl dokázat?“

Tři na čtyři metry. To byl prostor, který si vymezil pro zbytek života.

Vězení, do kterého ho uvrhl život. Proč vlastně? Co jsem mu provedl? Proč zrovna já? Bylo to tu zase… A se všemi PROČ muselo přijít i to poslední: Proč ten život tady vůbec protahovat? Proč se mám ještě dál trápit? zněla myšlenka na sebevraždu.

Je to zvláštní, když s ním mluvíte po čtyřiceti letech od té chvíle, když víte, že jde stále o tutéž osobu, která neviděla žádné světlo v životě, a přitom dnes má za sebou třicet úspěšných knih, z toho šest zfilmovaných, vlastní velkou společnost a přednáší před miliony lidí. Ano, ten člověk, který tehdy neviděl žádné světlo ani ve svém životě.

„Zavolal jsem rodičům. Někdo přišel. Dal mi do ruky hůl, řekl, že je bílá, a dodal: ,Měj ji hlavně neustále po ruce. Nedávej ji dál než metr od sebe. A nikdy ji neztrať, protože ona je teď Tvoje oči.‘ Nic v životě jsem tak opatrně neopřel o židli. V té chvíli jsem byl úplně zhroucený. Došly mi i ostatní souvislosti. Třeba že mě už nikdy nebude chtít žádná žena. Nebo že už nikdy nedostanu práci. Tudíž že už nikdy nevydělám velké peníze. Naopak – že teď začnu bojovat o přežití a musím si nějak vyřídit podporu a dávky. Jenže JAK?

Měl jsem strach, že jak vyjdu z bytu, nenajdu už cestu zpátky. Přitom jsem zároveň věděl i to, že na gauči zůstat nemůžu, že musím nějak vykročit, a to nejen nohou, ale vůbec dál v životě. Byl jsem jako ve strašném svěráku, který mě drtil z obou stran, nutil vstát i raději nevstávat. Až jsem v té vnitřní tmě uviděl první světlo. Ale nejdřív jsem musel pochopit, že to vůbec světlo je.“

Mozek mu pracoval ostošest. Přišel například i na to, že nyní jako slepec už patrně nikdy úplně nevyužije své fyzické schopnosti. „Začalo to mým prokletím mozku. Jako bych ho okřikl: Proč nejsi chvíli zticha? A on mi odpověděl: ,Kamaráde, i když nevidíš, pořád dokážeš myslet na maximum.‘ S touto myšlenkou se můj život začal pozitivně měnit.“

Vybavil si ten den, kdy si poprvé všiml, že se mu silně a rychle zhoršuje zrak. Už tehdy propadl malé panice. Přišel otec a řekl mi: ,Kdykoli Tě život postaví před situaci, že se musíš učit něco nového, pochop hlavně to, že se to musíš naučit sám.‘ A dal mi knihu Napoleona Hilla Myšlením k bohatství. Já ji vzal, tehdy jsem ještě dokázal číst, přečetl ji a táta se mě zeptal na názor. Něco jsem odpověděl a on: ,Přečti si ji znovu.‘ Nechápal jsem proč, ale poslechl ho a on se znovu ptal na můj názor. A pořád mi opakoval: ,Čti ji znovu a znovu.‘ A pak mi došlo, že se k ní mám vracet ne proto, abych objevil to, co je správné, ale naopak abych v té knize pokaždé našel něco nového a také si uvědomil, že když budu číst nepřetržitě pozitivní myšlenky, začnu sám pozitivně myslet. Je to jako stále se vracet k prameni pro čerstvou vodu.“

Ten den, v neprodyšně tmavém pokoji, si připomněl: Myslet. MŮŽEŠ myslet!

3. životní cesta: Ze tmy do světla

Jim si uvědomil, že nemůže změnit svou slepotu, ale může změnit své myšlenky – změnit svůj přístup k tomu, že oslepl. Vytušil, že možná vstoupil do životní fáze, která mu má dát něco nového. Něco, co by s bezvadným zrakem „přehlížel“.

„Sousedka mi přinesla magnetofonovou kazetu s nahrávkou Denise Waitleyho Pokud si myslíš, že to dokážeš, tak to dokážeš. Už jsem sice nemohl číst, ale pozitivní myšlenky jsem si mohl obnovit poslechem. Waitleyho hlas jsem si ve svém pokoji pouštěl dokola. Hlavně to, že lidé mohou změnit své životy, pokud změní své myšlenky.“

Pak se poprvé zvedl z gauče.

„Celé týdny mi trvalo, než jsem si nachodil cestu z bytu jen k poštovní schránce. Až pak jsem se odvážil vyjít na ulici. Přišel první úsměv, protože jsem vůbec poprvé pod nohama cítil obrubník. Nikdy předtím, když jsem měl skvělý zrak, jsem mu nevěnoval pozornost. A tak to bylo se vším. Najednou jsem vnímal, na jak kouzelné ulici žiju. Jaké příběhy se na ní odehrávají. A že se ta moje ulice kříží s jinými. A každá příčná ulice mě může vést jinam. Vnímal jsem lidi, jejich hlasy, vůně, kroky. A v tom okamžiku mi mozek zakřičel něco, z čeho se mi spustily slzy štěstí: Největší sen, který jsi kdy měl, můžeš zrovna teď žít. Nikdy není otázkou, jestli si ho DOKÁŽEŠ splnit, pouze jestli za ním VYKROČÍŠ.“

Při první výpravě po okolí si uvědomil, že všechno, co ho do té doby brzdilo a omezovalo, se najednou otevřelo v cestu k jeho úspěchu. „Zjistil jsem, jak mě, slepého, frustruje moje nemohoucnost sledovat televizi nebo filmy. Ale pozitivně nastavený mozek ihned říkal: ,Tak s tím něco udělej!‘ A hned dodal: ,Pomůžeš tím milionům zrakově postižených lidí po celém světě!‘ Tak se zrodila specializovaná televizní společnost, která dnes „překládá“ obraz vysílaný deseti tisíci kanály nevidomým. Jim začal vyrábět specializované pořady, natáčet specializované akční, dobrodružné i komediální filmy, a posléze zprostředkovávat obsah celého internetu těm, kteří nevidí. „Všechno, co mě kdy štvalo, se proměnilo v to, co mě baví vyřešit. S pozitivním myšlením vždycky existuje cesta. Ne nadarmo se říká: Bůh by do Tebe nevložil sen, kdybys nebyl schopen najít způsob, jak ho dosáhnout. Jen záleží jen na tom, jestli to opravdu chceš, jestli za ním opravdu půjdeš. A čert vem to, že život není fér z hlediska okolností, které nás potkávají. Rozhodně je naprosto spravedlivý v tom, že všichni dostáváme to, co si vlastní myslí vytvoříme. Zmar i úspěch.“

Jim Stovall (vlevo) s Donem Greenem, výkonným ředitelem Nadace Napoleona Hilla, při převzetí Zlaté medaile za literaturu

Celý Jimův unikátní příběh se všemi rozcestími a inspirujícími způsoby náběru sil najdete v magazínu FC. Když jsem však Jima žádal o speciální radu pro kohokoli, kdo se ocitne v pocitově beznadějné situaci, dal mi pro Vás následující náměty:

  • „Pozitivní myšlení začíná tím, že zaměříte svou pozornost na to, kde chcete být, místo toho, kde momentálně jste.“
  • „Pokračuje tím, že hledáte inspiraci u lidí, kteří už mají to, co chcete. Dostanete příležitost potkat je osobně nebo principy jejich posunu jinak aplikovat do svého života, do vlastní unikátní situace. Já jsem to pochopil při nepřetržitém přemýšlení o kolektivní moudrosti úspěšných lidí, hovořících v Myšlením k bohatství.“
  • „Kdykoli se ohlédnete do své minulosti, uvidíte úspěchy, kterých jste dosáhli. Vždy nějaké jsou a jen proto, že si je přes momentální negativní myšlení neuvědomujete, neznamená to, že neexistují. Naopak jakmile si dokážete uvědomit své úspěchy, byť by to znamenalo vrátit se až do dětství, jste už na vlně pozitivního myšlení. A tehdy Vám dojde, že jestliže si v té době neuměli představit dosažení tak velkého posunu, pak co ve skutečnosti znamená, když si dnes neumíte představit žádný další posun? Znamená to pouze to, že jste ho schopni, i když si momentálně nevěříte.“
  • „Položte si otázku: Existuje nějaký druh strachu, který můžu překonat a odměnit tak sám sebe? Pro mě to byl strach z toho, co bude na ulici. Bylo tam nádherně. A já jsem pochopil, že strach mi neříká: Zastav se a nikam nechoď. Strach říká pouze: Dej na sebe pozor, ale jdi, protože jen tak mě překonáš.“

V magazínu FC Jim zmiňuje mnoho mentálních technik, které mu pomohly v nevíře najít sebevědomí, v bezmoci nalézat energii, ve slabosti vyvolat sílu. Zmiňuje se třeba o Zlatém seznamu. „Každý den si napíšu dvanáct věcí, za něž mohu být vděčný. Možná se smějete, za co tak může být slepý člověk vděčný. Ale je mnoho oblastí mého zdraví, které jsou v pořádku. Nebo mnoho mých přátel, kteří jsou zdraví a stále při mně. Psát si ten seznam mě učila už babička. Pamatuji si, jak mocný nástroj to byl už pro mě jako dítě. Dnes už vím, že je mocný proto, že nedokážeme vyjadřovat vděčnost a zároveň cítit strach, hněv či jinou negaci. Naučit se vděčnosti za cokoli, co je dobré, je první krok k tomu, abychom od života dostali i všechno ostatní krásné, co ještě chceme.“

Magazín FC s velkým příběhem a doporučeními Jima Stovalla je možné získat pouze zde.

© Petr Casanova