Jak se úspěšní lidé přenášejí přes pomluvy

Pablo Picasso říkal: "Lidé, kteří nedokážou vystát úspěch druhých, neprožijí nikdy svůj vlastní."

Žák šířil zlá slova o svém učiteli. Jednou ho přepadly výčitky svědomí a žádal učitele o odpuštění. Učitel mu navrhl: „Abych Ti mohl odpustit, musíš nejprve porozumět tomu, co jsi napáchal. Vezmi několik polštářů a rozřízni je, aby mohl vítr roznést peří po kraji.“

Žák poslechl.

Učitel pokračoval: „Nyní jdi, všechna rozlétaná pírka sesbírej a vrať zpátky do polštářů, tak jako svou omluvou navrátíš mou čest.“

Žák namítl: „Ale, mistře, to není možné. Vítr již roznesl peří do všech stran.“

Učitel přikývl: „Začínáš chápat, jakou moc má zlé slovo. Jednou vypustíš pomluvu a rozšíří se všemi směry. Potom už je nemožné škodu odčinit.“

Proč to dělají?

Když v magazínu FC nabádám, abychom se více soustředili na sebe a méně na druhé, činím tak proto, že v sobě vždy najdeme odpověď. Týká se to i pomluv.

Někdy máme to, co druzí nemají a co chtějí, abychom ztratili. Například klid, zdraví, spokojenost. A někdy si druzí přejí, abychom naopak získali to, čeho oni jsou plní a čeho se nemohou zbavit. Například zášti, bolesti, neštěstí.

Dalajlama rád vypráví příklad se sousedem, který nás pomlouvá, jen abychom se cítili špatně. „Ztratíme-li sebekontrolu a rozvine-li se v nás nenávist, začneme trpět špatným trávením, náš spánek se naruší, budeme nuceni užívat všelijaké prášky. Zkazí to naši náladu, přátelé se nám začnou vyhýbat, naši tvář pokryjí vrásky a vůbec se budeme trápit a zhoršovat své zdraví. A náš soused bude šťastný. Jeho přání se vyplní, aniž by nám sám způsobil fyzickou újmu. Způsobíme si ji totiž sami.“ Načež dodal: „Když však navzdory všem křivdám zůstaneme klidní, zdraví nám dál bude sloužit, neztratíme optimismus, radost ani přátele. Tím naopak do mysli souseda zaneseme chmury. To je jediná moudrá cesta, jak oplácet těm, kteří nás chtějí zranit.“

Oni nemluví o Tobě, ale o sobě!

Když v roce 1973 zemřel Pablo Picasso, začalo se zpochybňovat autorství jeho děl. Neúspěšným lidem připadalo nemožné, že mohl vytvořit dvacet tisíc uměleckých artefaktů. To nejde stihnout! ozývali se někteří lidé. Měli pravdu, oni by to nestihli; neměli by kdy, až příliš zaměstnaní posuzováním druhých lidí.

V roce 1991 probíhaly oslavy 200. výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta. Rojily se spekulace, že všechny své skladby nemohl zkomponovat sám. Vždyť žil pouhých 35 let, přesto mu bylo připisováno šest set skladeb, z toho čtyřicet symfonií. Průměrně by tedy musel složit více než jednu každý rok, a to už od svého narození. Pro lidi, kteří mají problém uskutečnit v životě byť jeden svůj sen, je osobní problém, když si své sny uskutečňují druzí. Vadí jim zrcadlo, které svým úspěchem nastavují. Uvědomují si o to víc, co sami nedokážou.

„Je to nemožné!“ „To nejde!“ „To nikdo nedokáže!“ Věty, které jsou k smíchu poté, co je někdo jiný svými vlastními skutky vyvrátil. Nedivme se zlobě, kterou přitahujeme, když ukazujeme druhým, co zvládneme a oni ne. „Závist je třeba si zasloužit,“ říkal už Platon.

„Kdykoli poleví názory, že něco dělám špatně, říkám si, že něco dělám špatně.“ Démosthenés

Koktal, šišlal, drmolil. Přesto si Démosthenés (384 až 322 př. n. l.) usmyslel, že bude athénským řečníkem. Lidem byl pro smích. Jenže pak na sobě začal pracovat. Horlivě se učil správnému přednesu a vyslovování.

Frázoval do kroku, když stoupal na horu. Snažil se překřičet příboj. Mluvil s plnou pusou kamínků. A začal se zlepšovat. To byla pro posměváčky pohroma. Začali ho nenávidět. Tvrdili, že to nemůže být on, ale jeho dvojník. Říkali, že v pozadí stojí určitě někdo, kdo za něj vyslovuje, zatímco Démosthenés jen mlčky otevírá ústa. Neunesli, že se opravdu stal autorem nejslavnějších projevů.

Čtyřicet let po jeho smrti přesto athénský lid – ten, který dokázal také obdivovat – postavil Démosthenovi bronzovou sochu. Na podstavci byl vyryt krásný nápis: „Kdybys měl, Démosthene, stejnou fyzickou jako mentální sílu, nikdy by Makedoňané nedobyli helénskou zem.“

„Znám jedinou účinnou odpověď na zlou kritiku: Neříct nic, nedělat nic, protože ona je nic.“ Tomáš Baťa

Na začátku byl čtrnáctiletý švec, kterého vyhodili ze zaměstnání. Vrátil se k otci, také ševci, s nímž se nepohodl. Odjel k sestře, která mu pomáhala rozjet vlastní dílnu. Ta ale záhy zkrachovala, navíc se snažil podnikat bez úředního povolení vykonávat řemeslo. Zůstal jen zadlužený kluk.

O 30 let později firma Baťa ovládala více než polovinu československého vývozu. Pro mnoho lidí jako by šlo o dva nesouvisející příběhy. Ta firma přece nemůže patřit tomu neúspěšnému „klukovi“?!

Během svého rozvoje Tomáš Baťa mnohokrát čelil pohrdání, odrazování, útokům. Ale naučil se soustředit na pozitivní činy. Nikdy nereagovat negativně. „Než bych si kazil náladu, raději jsem se zaměřil na jiné věci, řešení problémů, které se mezitím kupily.“

Indiáni z kmene Krí říkají, že člověk je jako loď v širém moři. Ta loď se nepotápí vinou vody, která je všude kolem, ale vinou vody, která pronikne do ní. „Ani všechny oceány světa nepotopí loď, dokud se voda nedostane dovnitř.“ Pamatujme si to.

„Druzí se o nás nikdy nezajímají tolik, jak nám připadá.“ Angelina Jolie

Měla muže, kterého jí mnoho žen závidělo. Brad Pitt byl bohatý, půvabný, obletovaný. „Nikdo si neumí představit, kolik nenávisti v lidech je, a jak je strašné, když se všechna spojí proti Vám,“ říkala Angelina Jolie, která se vždy snažila lidi přesvědčit, že není na Bradovi závislá. Kromě herectví začala i režírovat, ukázala velké srdce, když se rozhodla adoptovala děti, nic z toho veřejnosti nestačilo. „Byla jsem na tom stále hůř zdravotně. Zlobila jsem sem se, že mě ničí lidé. Ve skutečnosti jsem se ničila sama – tím, že jsem těm lidem přikládala takový význam.“

Musela si nechat odebrat obě prsa, z obav před rakovinou jí odoperovali i vaječníky a vejcovody. Paradoxní je, na co Angelina přišla. „Připadalo mi, že všichni řeší jenom mě. Velmi mi pomohlo, když jsem si vyhrnula límec, narazila klobouk do očí a vyšla mezi lidi. Stála jsem dlouhý čas na nejrušnějším náměstí a – nikdo nemluvil o mně. Každý jen o sobě. Tehdy mi došlo, že když lidé mluví o mně, nedělají to kvůli mně, ale kvůli sobě. Nepotřebují mi ublížit, ale sobě ulevit od svých vlastních bolestí a komplexů.“

„Jsem jako kámen – ke chvále i kritice.“ Don Miguel Ruíz

Autor Čtyř dohod mnohokrát upozorňoval na to, že my sami jsme pro sebe herci v hlavní roli pomyslného filmu, který žijeme. Tak to ale mají všichni lidé na světě. „Proto bychom si nikdy neměli nic brát osobně. To, co lidé říkají, vychází z jejich potřeb, nálad, vnitřních tlaků. Jen se vypořádávají s okolním světem.“

Málo se ví, že mexický spisovatel ve svých 50 letech prodělal těžký infarkt a strávil devět týdnů v kómatu. Dalších 8 let prožil ve velkých bolestech. Důvod? Prý ho doběhlo to, že si do té doby bral cizí slova osobně. „Ponaučil jsem se. Dnes, když mě někdo soudí nebo hodnotí, proměním se v kámen.“ Co tím Don Miguel Ruíz myslí? „Chvalte kámen. Kritizujte kámen. Ani jedno na tom, jaký je, nic nezmění. Vnímáte-li ho dobře, nebo špatně, v obou případech je to Vaše projekce. Já vím, že slýchat pochvaly je hřejivé, tak jako slýchat urážky mrazivé, ale to je jen energií, která vychází z autorů těch slov, není to kamenem.“

V magazínu FC, který každé dva měsíce zasílám lidem, ochotným na sobě pracovat a budovat silné myšlení a úspěch v jakékoli oblasti, zdůrazňuji:

  1. Starejme se méně o to, co si o nás myslí druzí, a více o to, co si o sobě myslíme sami.
  2. Žijme život podle sebe, ne podle druhých. Rozhodneme-li se žít podle sebe, můžeme být šťastní. Budeme-li chtít žít podle druhých, nikdy šťastní nebudeme, protože se nikdy nedokážeme zavděčit všem.
  3. Naslouchejme lidem s pozitivní energií, vnitřně vyrovnaným a podporujícím. Není náš problém, co druzí říkají. Ale je náš problém, komu přikládáme váhu, komu věnujeme svou pozornost a energii.

V jakémkoli okamžiku, klidně hned v příštím, Vás může kdokoli pomluvit. Tomu nelze zabránit. Kdo neumí zvládat svou negativní energii, neovládá své emoce, naopak emoce ovládají jeho. S takovými lidmi není možné bojovat. Oni už totiž bojují sami se sebou. Nelze nad nimi vyhrát. Protože oni už s námi prohráli. Ve své hlavě.

Neusilujme o to, abychom byli stejně nešťastní jako oni. Nevymýšlejme ještě negativnější reakce. Tmu nejde vyhnat tmou. Negativní činy nedokážou přinést pozitivní život.

V magazínu FC často přirovnávám člověka k lodi. Lodě jsou totiž inspirativní v tom, že se nepotápějí vinou vody, která je kolem nich, ale pouze vinou vody, která pronikne do nich. Ani všechny oceány světa nepotopí loď, dokud se voda nedostane dovnitř. Mysleme na to. Otevřeme-li se špatným slovům a uvěříme-li v ně, není to chyba druhých, ale naše.

© Petr Casanova