Hanba a ticho nemilovaných dcer: Jak utéct z přesvědčení o své bezcennosti

„Nemám sebevědomí.“

„Nevěřím si.“

„Nezasloužím si nic lepšího.“

To řeknou a dodají: „To je příčina všech mých problémů.“

Pletou se. Není to příčina, ale NÁSLEDEK skutečné příčiny. Jako když Vám vyskočí opar na obličeji. Nepotřebujete mastičku na opar, ale lék na skutečný problém, který může být v těle, psychice a na který nás opar pouze upozorňuje.

Jak píšu v magazínu FC, lidské jednání nebo nejednání je obvykle projevem minulosti. Jdeme-li společně po niti života zpátky, objevíme skutečnou příčinu nízkého sebevědomí, sebedůvěry, sebepoškozování. Nezřídka platí: Za každým nešťastným obličejem hledej člověka, který to neštěstí způsobil.

Případ nemilovaných dětí, které mezitím vyrostly, je jedním z nejtěžších. Všichni v sobě totiž to původní dítě máme. To dítě na fotografiích jsme pořád my, jen jsme trochu zestárli. Všechna neléčená zranění a bolestné vzpomínky jsou stále v nás, a co hůř, formují naši přítomnost. Chceme-li tedy vyléčit následek, musíme nejprve odstranit příčinu. Jakmile odstraníme příčinu, následek zmizí. Jako ten opar.

I to je důvod, proč jsem nové vydání magazínu FC nazval Všechno pro děti. Chci ukázat, jak snadné je uškodit osobnosti malého člověka a jak těžké je takové zranění napravit.

To „nemůže“ být matkou

Notorického alkoholika, nebo zapřisáhlého abstinenta jsme si zvykli nálepkovat snadno – slabý, nebo silný člověk. Jenže příběh charakteru může být mnohem starší než život dané osoby. Všichni jsme jako okurky v nálevu. Prostředí, do jakého jsme se narodili nebo v jakém vyrůstáme, nás ovlivňuje, a to i inverzně, což lze vyjádřit následující anekdotou:

Potkají se po letech dva bratři. Jeden druhého se ptá: „Jak se Ti daří?“

První: „Jak by se mi mohlo dařit? Jsem notorický alkoholik. Co jiného ze mě mohlo vyrůst, když náš otec byl notorický alkoholik?“

Druhý: „Tak to já jsem zapřísáhlý abstinent. Co jiného ze mě mohlo vyrůst, když náš otec byl notorický alkoholik?“

A teď si představme, že máme rodiče, u něhož škodlivé charakterové rysy dokážeme včas vyhodnotit. Mohli bychom se vzepřít, upozornit své okolí. Ale má to háček. A tady začíná mnohdy celoživotní syndrom nemilovaných dětí, zejména dcer.

Psychologové se shodují, že kdykoli se naruší ženská linie v rodině, tedy vztah matky a dcery, a dojde na „soud veřejného mínění“, skoro pokaždé je to dcera, kdo je posazen na lavici obžalovaných. V naší kultuře se totiž automaticky má za to, že:

  • každá matka je pečující
  • mateřství je záležitostí biologického instinktu
  • všechny matky své děti bezpodmínečně milují.

Proto, jakmile lidé o skutečném pozadí přerušeného vztahu nic nevědí, mají předem za pravděpodobné, že dcera byla neposlušná, zlá a nevděčná, že určitě ona „odstřihla“ svou matku, a když náhodou vyjde najevo prokazatelný opak, i tak z lidu zazní na matčinu adresu chápavě, že rodičovství je přece těžké a jakékoli dětství komplikované. Je-li matka tím, kdo se dítěti odcizil či dceru vyhnal, samosebou se předpokládá, že matka vyčerpala všechna možná řešení i to nejlepší, co mohla, a že si v této těžké chvíli zaslouží podporu a veřejnost plně na své straně.

Naopak dceru, ať odešla z domova sama, nebo byla svou matkou odejita, společnost ihned častuje jako nevděčnou. Připomíná se jí, že byla živena, šacena, měla střechu nad hlavou, lásku a podporu – a ani to jí zjevně nebylo dost! A tak si zaslouží odsouzení a hanobení.

Společnost tak za matku obvykle dokončí její práci.

Maminko, jak k Tobě mohu najít cestu?

Zvláštní psychologický jev, kterým se zabývám v magazínu FC, vypovídá, že kdo necítí ve vztahu dostatek lásky a touží po ní, přirozeně se snaží k druhému najít lepší cestu. Udělat pro něj víc. Ponížit se. Objevit v sobě chybu, a i když ji nevidí, omluvit se.

Jinými slovy: Ten, kdo potřebuje lásku, které se mu nedostává, podstupuje stále další kroky k tomu, kdo nemiluje.

Děti se rodí s absolutní láskou a absolutní důvěrou. Trpí, když se jim obojího nazpět nedostává, když v očích rodiče selhávají, když nejsou rodičům dost dobré. Manipulativní rodiče, kteří se vyrovnávají s nějakým vnitřním komplexem (třeba už historickým, vlekoucím se až k vlastním rodičům), k tomu zvráceně zneužívají své děti. A co je nejhorší, společnost je často na jejich straně.

Kdykoli se dcera snaží najít cestu k matce, je tato její snaha vysvětlována jako „doznání vlastní viny“. Ve výsledku je tedy úplně jedno, jestli se dcera, odstřižená od matky, snaží, nebo nesnaží o obnovení tohoto vztahu, vždy je za špatnou – „vinnou“ nebo nevděčnou.

A takovou dcera zůstává, i když se svěří třetí osobě. Otázka tedy zní:

  • Jak tedy děti mohou upozornit na toxické chování vlastních rodičů, aby to nebylo obráceno proti nim – neznělo to pohrdavě, nevděčně, dětinsky?
  • Je povinností nemilovaných dcer strpět bolest a veřejné zostouzení, a to doživotně?

Stud a život v tichu

Mezi čtenáři magazínu FC se mi s podobným případem svěří v průměru dvě ženy týdně. Nejsou už v dětském věku. A i tak se cítí nejisté.

„Proč jste TAK DLOUHO mlčela?“ Tak zní otázka, kterou nikdy nepokládám, protože vím, že tím svěřování ženy skončí – ženě ihned dojde, že je nepochopena, a uzamkne se.

Proč?

Nemilované dcery se ještě v dětství téměř nesvěřují s tím špatným, co je potkává, a to ze dvou důvodů:

  1. Nenapadne je to. Co malé děti vidí pravidelně kolem sebe, považují za normální. I když jsou systematicky bity, týrány, zneužívány nebo ignorovány, vnímají to jako normu a předpokládají, že tak se s dětmi má zacházet.
  2. Stydí se a bojí. Jakmile povyrostou a nabudou schopnosti rozlišení (vidí odlišné chování rodičů svých kamarádů), ústa jim uzamkne pro změnu osobní hanba a vnitřní přesvědčení, že možná jsou samy vinny tím, jak se s nimi zachází.

Ostatně, matky jak veřejně před cizími lidmi, tak v soukromí samy před sebou obhajují své škodlivé jednání jednoduchou úvahou – přesouvají vinu na dítě. Říkají: „Nemusela bych Tě trestat, kdybys nebyla tak nešikovná nebo neopatrná.“ Nebo: „Pokládáš mi pořád jen hloupé otázky a já mám mnoho jiné práce než bavit se s hloupými lidmi.“ Nebo: „Kdybys byla hodnější a poslušnější, nemusela bych na Tebe křičet.“

Stud, odmala probouzený v dítěti, se postupem věku stává dalším důvodem mlčení. Proč by se dospělý člověk uvnitř se zraněným dítětem svěřoval, když nechce zviditelňovat své „zřejmé“ nedostatky, o kterých je už od dětských let přesvědčován? Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, tím spíše v hlavách dětí, které jsou jako čistý list papíru. Plně důvěřují tomu, kdo do nich provádí zápisky. A rodiče máme přece všichni uctívat, ne?

Nemilované dcery proto raději vyhledávají ticho – buď vztahy, ve kterých nemusejí příliš komunikovat, anebo osamělost, která je jedinou zárukou netrestání druhým.

Hanba jako zbraň

V zásadě nezáleží na tom, zda rodiče ubližují svým dětem aktivním způsobem (násilím v různých formách), nebo naopak pasivním způsobem (lhostejností a nevšímáním). Takové děti jsou vždy náchylnější k pocitům hanby, studu a sebepřesvědčování, že si nic dobrého nezaslouží, a tento pocit si pak nesou do dospělosti a po velkou část života.

Jdu-li pak s těmito bývalými dětmi po niti jejich minulosti, nacházím rodiče buď úmyslně zlé, nebo prostě neschopné zvládnout vlastní ego a přepjaté emoce. Děti pak byly vděčný terč, protože musejí být vždy nablízku a vždy strpět, co se jim říká. Právě tyto okamžiky se pak stávají SKUTEČNOU PŘÍČINOU vnitřních zranění a nemohoucnosti zotavit se.

Nemilované děti poznaly, že jsou špatné v každém případě. Ať se něčím provinily, nebo neprovinily. Ať bolest strpěly, nebo od rodičů utekly. Dodnes prožívají důsledky „otravy srdce“, která se projevuje vedle špatných myšlenek také fyzicky – bolestmi žaludku, nárazovými křečemi v hrudi, častou únavou a psychologickým problémem zvaným ruptura očního kontaktu – neschopnost podívat se druhým, hlavně rodičům, zpříma do očí.

Každé nemilované dítě přestává mluvit, bránit se, internalizuje svou hanbu, to znamená poslušně ji polyká a přijímá do sebe, v sobě ji převaluje a akceptuje, že je opravdu „špatné“ a „bezcenné“. A přitom celý příběh může představovat vlákno, které trvá už generace – i rodiče dítěte převzali tento vzorec chování od vlastních rodičů či dalších předků. To se obvykle projevuje osvojeným názorem, že děti „nelze vychovávat po dobrém“. Typicky: „Nebreč, že máš od mé facky přeražený nos, moji rodiče by Tě za tohle zabili!“ Jinými slovy: „Ještě mi poděkuj, jak jsem ohleduplný rodič!“

A tento přístup přibližně polovina dětí přebírá. Jak zlo utnout alespoň u sebe?

Porozumění vlastní hanbě

Jak píšu v magazínu FC, psychologie rozlišuje pocity hanby a viny. Novorozenci se rodí bez obou. První projevy hanby a viny se zpravidla nalézají u batolat. V čem tkví rozdíl?

Pocit hanby (studu) je škodlivější a má větší předpoklad, že v člověku zůstane natrvalo. Uplatňuje se totiž všeobecně. Člověk se cítí nedostatečný ve všem, co dělá.

Pocit viny je naopak spojen pouze s KONKRÉTNÍ jednou událostí nebo chováním a může vést i k osobnímu posunu – k hlubší empatii, schopnosti lépe se vcítit do osob s podobným problémem.

Naproti tomu lidé ochromení vnitřním pocitem hanby těžko hledají cestu k druhým. Což je dáno i tím, že hanba funguje jako sebestředné zaměření na své „špatné Já“. Vyřazuje tak rozhled směrem ven a snahu o empatii. Na koho dopadne vnitřní hanba, ten má sklon naopak utéct od toho, co zavinil, a příliš neřeší, zda také nepoškodil jinou osobu. Hlavně chce nevidět SVOU VLASTNÍ chybu i následky. Tak strašně se stydí a uzavírá.

Bohužel, před pocitem hanby utéct nejde, protože je přímo v nás. Proto jsou tito jedinci náchylnější k sebeobraně, silnému hněvu i sebedestrukci. Ze msty ničí sebe i druhé, což ztěžuje jejich možnost fungovat ve vztazích. Navíc doba, po kterou vnitřně trpí, je přímo úměrná bolesti, které byli vystaveni. Právě tohle je problém nemilovaných dcer. Samy si neumějí pomoci a o cizí pomoc se bojí říct. Nechtějí svou hanbu dostat „do světla lamp“. Říkají si: Dost už na tom, že tu hanbu musím snášet v sobě.

  • Jak pracovat s dětmi, abychom neničili jejich osobnost?
  • Jak pracovat na svých vlastních slabostech tak, aby v nás nevznikaly Pompeje?
  • Využijte magazín FC. Každé dva měsíce jej naleznete ve své schránce, pokud se registrujete zde.

© Petr Casanova