8 důkazů, že vztahy nejsou složité, to jen my si je komplikujeme

1. změna: Slova místo mlčení

Komunikace je cesta spojující dva body, v případě vztahu dvě osoby. Cesta se přitom dá zbudovat jedině kameny. Takovými kameny jsou slova.

Jako však každý nástroj, třeba nůž, musíme slova použít správně. I nožem je možné ukrojit si chleba z bochníku, ale také ho vrazit druhému do břicha.

Z kamenů můžeme stavět cesty, mosty. Ale také zdi. Záleží na tom, jakým způsobem kameny používáme. Správná slova staví cestu k druhému. Všechno ostatní vrší zeď – špatná slova i nemístné mlčení.

Nejsem principiálně proti mlčení. Někdy je ozdravné, někdy i po hádce prospěšné. Někdy totiž stojí za to postavit zeď, která vytvoří bariéru mezi námi a partnerem, a to proto, abychom se přesvědčili, že na druhé straně stojí někdo, kdo ji bude chtít zbořit.

2. změna: Otázky místo domněnek

Kde nejsou slova a informace, vznikají domněnky. Rozum, který nezná pravdu, si totiž „pravdu“ snaží vytvořit sám. Vymyslí si ji, dokreslí si ji, představí si ji.

Domněnky jsou subjektivní pravda, která má jen velmi zřídka něco společného s objektivní pravdou. Je to pravda jediného mozku, která nemusí být totožná se skutečností. Ale právě proto, že ji náš mozek vytvořil, věříme jí. Pro nás to pravda je.

Náš mozek je nástroj jako každý jiný. Musíme s ním umět pracovat, jinak nám může ublížit. Tak jako když na noži zaměníme čepel za střenku. Nebo nůž obrátíme proti sobě.

Hlava je záludná v tom, že cokoli v ní máme, tomu jsme schopni uvěřit. Cokoli si představíme, to je naše pravda a to se v naší mysli uskutečňuje. Budeme-li přesvědčeni, že máme nevěrného partnera, v našich očích takový bude.

Přinese-li nám květiny, pro žárlivou (neinformovanou) hlavu je to důkaz, že nemá čisté svědomí a byl nám nevěrný. Nepřinese-li nám květiny, pro žárlivou (neinformovanou) hlavu je to důkaz, že nás už ignoruje a je nám nevěrný.

Proto nesmíme dopustit, aby se v hlavě rozhostily domněnky. Proto se ptejme, svěřujme, naslouchejme, prostě komunikujme. Nedomnívejme se, že vidíme druhému do hlavy.

3. změna: Důvěra místo pochybností

Kde není důvěra, nemůže být vztah. Kde začíná pochybnost, končí důvěra.

Jak víte z mých knih, pochybnosti v člověku nemusejí být vytvářeny aktuálním vztahem. Pochybnosti jsou uzel na provázku jeho života. Dnešní pochybnosti mohou mít kořeny v předchozích vztazích nebo v dětství. Tam byla příčina, zatímco dnes se projevuje jen následek. Příklad: Byl-li otec nebo předchozí partner alkoholik, pak pouhé zvednutí sklenky s vínem v našem případě může v našem protějšku vyvolat obavu, že bychom také mohli být skrytými alkoholiky. Říká se tomu asociace – člověk si emočně spojí přítomnost s minulostí a je schopen od nás odejít jen pro iracionální náznak, aniž si uvědomí, že my nemáme s minulostí partnera nic společného a jsme jiní lidé než jeho otec nebo předchozí partner. Totéž se může týkat žárlivosti.

Pochybnosti, dané neuzavřenou minulostí, mohou zabít jakékoli budoucí vztahy. Proto je tak důležité naučit se důvěřovat. Důvěřovat znamená dát druhému šanci, aby nás zranil, a přitom věřit, že to neudělá. Pokud to udělá, byla to jeho volba, jeho rozhodnutí, jeho selhání. Není to důvod k naší frustraci, ale svým způsobem k naší vděčnosti. Čím dříve se člověk projeví a odhalí, tím více času nám ušetří. Nic neodhaluje tak rychle jako důvěra, kterou druhý zradí. Protože příležitost dělá zloděje.

4. změna: Činy místo slibů

„Už to neudělám. Už jsem se polepšil. Už Tě miluji.“ Hezké sliby. Ale to je vše. Je to jen forma, která se musí naplnit obsahem. A ten obsah dávají činy.

V Myšlením ke štěstí píšu, že láska není jen to, co říkáme nebo co cítíme, ale hlavně to, co děláme. Láska se neříká, ale koná. Láska není tvrzení, ale čin.

Ve skutečné lásce není třeba říkat, jak moc nám na druhém záleží, protože už z činů je patrné, jak moc je to pravda. Čin je důkaz. Čin je všechno. Sliby jsou nic.

Už Horacius řekl: Slovo dělá muže, ale čin dělá chlapa.

5. změna: Upřímnost místo lži

Lež je jako uzel. Kdykoli ji zamotáme do provázku vztahu, bude v něm. Stejně jako v našem způsobu myšlení.

Když dětem ve školách vysvětluji účinky lži, používám želatinové medvídky. Hodím je do skleničky s vodou a ukazuji, jak v ní bobtnají. Lež je nejhloupější způsob přístupu ke vztahům, kterého se dopouštějí špatní počtáři. Jedna lež totiž dokáže znehodnotit všechny pravdy – minulé, přítomné i budoucí. Navíc důvěru dokáže zničit v jediné sekundě. Ale zpátky ji obnovit trvá člověku roky i věčnost.

Lhaní vyjadřuje: Nestojíš mi za upřímnost. Naopak upřímnost neznamená říct v každém okamžiku to, co si myslíme („Dnes Ti to opravdu nesluší“), ale když už něco řekneme, musí to odpovídat.

Ale pozor, upřímnost se ještě nerovná pravdě.

6. změna: Mlčení místo zlého slova

Pravdu máme v hlavě. Byť by to nebyla objektivní pravda, pro nás to pravda je. Třeba: „Jsi mizera.“ „Nenávidím Tě.“ „Chci, ať umřeš.“ Subjektivní pravda je totiž často podbarvená emocemi. Je to tím, že momentální pocity vytvářejí momentální myšlenky.

Kdybychom druhému VŽDYCKY řekli to, co si myslíme, mohli bychom způsobit hodně bolesti. A já dodám: ZBYTEČNÉ bolesti, která by nás samotné pak mohla mrzet. Proto bychom měli vážit slova – zda stavíme most, nebo zeď. Zda slovo podáváme, nebo po druhém házíme. Slova se sice zdají jako nic, ale ve skutečnosti mají obrovskou energii. Dokážou člověka povzbudit, zachránit, zvednout, ale také ho zničit.

Jak víte z mých knih, zlé slovo je jako hřebík, který emotivně zatlučete do dřeva. Časem to můžete chtít vzít zpět. Myslíte si, že slovo lze snadno odvolat. Fajn, tak zkuste vytáhnout hřebík ze dřeva. Užasnete. Po každém hřebíku zbude ve dřevě otisk. Tak jako v člověku po zlém slově.

Přemýšlejme o svých otiscích v druhých lidech. Používáme-li už slovo, ať je dobré. Jinak raději mlčme.

7. změna: Sdílení místo sžírání

Ve dvou jsme silnější mimo jiné proto, že vztah je o sdílení. Sdílená radost je dvojnásobná, sdílená bolest je poloviční.

Mnoho lidí je o samotě nešťastných proto, že nemají s kým sdílet. Problém je, že k pocitu samoty není třeba, abychom byli sami. Mnozí lidé se cítí sami ve vztahu. Říká se tomu osamělost. Osamělost je pocitová samota vedle někoho druhého.

Třeba vedle někoho, kdo si na nás nedělá čas – pak je s ním nemožné cokoli sdílet.

Nebo vedle někoho, kdo nás neposlouchá – pak je nemožné sdílet. Můžete být funkčním vysílačem, ale máte-li vedle sebe vypnutý přijímač, pak je Vaše vysílání marné.

Nebo vedle někoho, kdo zapomíná na nejdůležitější bod:

8. změna: Řešení místo utíkání

Eduard Tomáš to jasně řekl: Problémy jsou uzly na provázku. Utečeme-li od provázku, uzel nezmizí. Neseme si ho totiž ve svém myšlení. Proto jsem nové vydání magazínu FC nazval Myšlením ke štěstí. Vlastně: ke zjednodušení si života.

Budou-li lidé své problémy řešit, neznamená to, že problémů bude méně. Problémy NAŠTĚSTÍ budou vždycky. Ale přibude lidí ochotných řešit problémy.

Proč píšu naštěstí? Protože opravdového partnera, stejně jako přítele, nepoznáme ve chvílích, kdy se všechno daří, ale naopak, když přijdou problémy. Tehdy pochopíme velmi rychle, co je zač. A začneme být za problémy vděční.

Nejsilnější vztahy nejsou bez problémů. Jsou v nich jen lidé, kteří umějí problémy spolu řešit. Jsou tak jednoduší, že si vztahy nekomplikují. Jdou přímočaře k cíli. Kvůli sobě. Kvůli druhému. Kvůli dětem. Ukázat jim příklad, že to jde.

Že těch osm změn není tak složitých? Zvládne je každý. A stojí to za to: Vždyť: zmizí domněnky! Zmizí zbytečné trápení! Zmizí falešní lidé, kteří se rychle odhalí!

  • Myšlením ke štěstí získáte pouze zde. (Více informací o tomto vydání zde)
  • Přehled všech mých knih je zde.

© Petr Casanova