5 zkušeností, které nám život dává nejtvrdším způsobem

- Reklama -

Na svět přicházíme se učit. Přitom život je neobvyklý učitel. V běžné škole nám nejprve vysvětlí látku, a pak nás z ní zkoušejí. Život nás nejprve zkouší, a až potom nám vysvětlí, co nás vlastně naučil.

Především nás učí mít svou vůli. Jít svou cestou. I když si nevíme rady, vlastně víme. Stačí, když stojíme před rozhodnutím, hodit si mincí. Ne proto, aby rozhodla za nás. Ale pro ten okamžik, kdy se obrací ve vzduchu, a my najednou víme, co chceme, aby padlo.

Řešení je vždycky v nás. Jen ho někdy musíme v sobě hledat.

Svůj magazín FC už osm let věnuji našemu vědomí – entitě, která v 21. týdnu vstupuje do těla plodu a představuje naše Já i po smrti. Neumíráme, přežíváme. Abychom se mohli učit dál – pracovat na svém vědomí, myšlení, duchu; použijte název, jaký chcete.

Vědomí, to jsme my.

Na světě se učíme mnohému. Především životu samotnému. Jeho zákony jsem popsal ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem. Třeba ten zákon, že co vysíláme do prostoru, to se k nám dříve či později vrátí. Nebo ten zákon, že když se pro něco rozhodneme, téměř okamžitě přijde zkouška, jestli to myslíme vážně.

Gándhí řekl: „Žijme tak, jako bychom zítra měli umřít. A učme se tak, jako bychom měli žít navždy.“ To on nabádal, abychom odhlédli od času, ale současně si čas uvědomovali. Jinými slovy: Abychom se méně zabývali tím, jak dlouho žijeme, a více tím, jak kvalitně žijeme. Kvalitu nemyslel navenek. Myslel kvalitní život uvnitř. Právě proto si přál vnímat přítomný čas. Jediný, který existuje – čas, který je teď a navěky, ale ne pro nás, člověka.

Právě Gándhí upozorňoval na dvojakost života – na to, že nám v každém okamžiku něco dává i bere. Právě tak nás učí. Za oběti dostáváme zkušenosti, poznání, moudrost – jediné, s čím z tohoto světa smíme odejít; jediné opravdové bohatství, jak pak pochopíme, řekl.

Život je drsný učitel. Látku, kterou jsme nepochopili a neponaučili se z ní, nám neustále opakuje. Když nekonáme, sráží nás na dno, na tak nesnesitelné dno, abychom ho zkrátka nechtěli snést a konečně vykonali změnu. Mnoho lekcí je tak těžké pobrat rozumem. Ale musíme, protože srdce v nejdůležitějších lekcích bolí a potřebuje doslova poRozumění.

V neděli je poslední Setkání se mnou v tomto roce. Jsem vděčný za plné sály, ale hlavně za otevřená srdce a vědomí. Těším se na Prahu, ale především si přeji, aby Setkání měla pro vás smysl, jinak byla zbytečná.

Hovoříme na nich o mnohém, hlavně však o lekcích. Učíme se je přijímat a vidět na nich i to dobré – to, co nás posouvá, pozitivně mění, ve výsledku činí šťastnějšími, než jsme teď – jakkoli se to na začátku zdá nemožné. Nezapomeňme, prosím, alespoň těchto 5 vzkazů:

  1. Nejtěžší zkušenosti jsou nejvíce posilující. Každá zkušenost je jako činka. Zprvu nevěříme, že ji zvládneme. Ale pokud musíme, učíme se. Hledáme způsob, jak se vyrovnat s obdobím naprostého temna, stále čekáme na světlo zvenčí, až nám dojde, že když se nerozsvěcí žádné kolem nás, znamená to, že tím světlem pro sebe máme být my sami. A tak hledáme první pozitivní pocit, naději, víru, záblesk. Dokázat to sám je strašně těžké. Oceníme někoho v blízkosti, kdo nás alespoň nesráží, v lepším případě podpoří. Když v nás někdo věří, cítíme se silnější. A jednou, když tu těžkou zkušenost ustojíme, zjistíme, jak nás změnila. Co nás naučila. Život není o tvrdosti ran, které dostáváme, ale o našem zesílení – o schopnosti po ráně znovu vstát. Čím tvrdší ta rána byla, tím jsme silnější. Čím víc slz vypláčeme, tím je náš pohled čistší a jasnější. Víme, co už nikdy znovu nedopustit, jak si už nikdy nenechat ublížit.
  2. Milovaní lidé, které ztratíme, zůstávají naší součástí. Zůstaneme-li jen v rovině vědomí, vzdálenost přestává být důležitá. Zatímco vzdálenost dvou hmot se měří na metry a kilometry, vzdálenost dvou nehmot jen vzdáleností vědomí. Bytosti, které na sebe myslí, jsou pořád spolu, zatímco těla, která se ignorují, mohou sedět přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdálené – jako dva cizinci. Ten, kdo miluje, se nikdy nevrací, protože nikdy neodchází. Zůstáváme v něm, tak jako on v nás. Dvě duše se dokážou přiblížit rychlostí myšlenky, opravdu milovaného člověka nám ze srdce nedokáže nikdo vzít, protože láska je součástí Nás, nikdy ne pouhého těla.
  3. Trade-off. Použiji základní ekonomický termín, protože lepší nikdo nevymyslel. I když do češtiny se skoro nedá přeložit, vyjadřuje „něco za něco“. Aby něco pro nás mělo hodnotu, musí to mít také svou cenu. Cena je to, co platíme; hodnota je to, co dostáváme. Už od dětství se učíme, že abychom si pamatovali zkušenost, musíme ji vykoupit. Hodnotu za cenu. Rozum za emoční oběť. Proto vysportovaná postava stojí bolest, jakýkoli úspěch sebepřekonávání, za poznání platíme chybou. Konečně, to je důvod, proč se vědomí rodí do lidského těla, nedokonalého, chybujícího, tudíž v každé chvíli předurčenému pro další růst, posun, rozvoj. Jen chtít – chtít zaplatit.
  4. Čím víc chceme, aby nás druzí ocenili, tím víc se znehodnocujeme. Je obrovský rozdíl mezi světskou a životní školou. Zatímco světské školství nás orientuje „ven“, nutí nás bát se o to, jak nás druzí oznámkují, život nás naopak trestá, kdykoli se až moc obracíme „ven“, kdykoli se snažíme zavděčit všem, a učí nás, že to není možné – že každý jsme jiný, a proto se v každé chvíli najde někdo, komu nevyhovujeme, ať jsme úspěšní, či neúspěšní. Světská škola je vůbec největším zlomyslem života. Jednou z prvních překážek, se kterou se už jako děti potýkáme a vyrovnáváme, jen abychom dostali co nejvíce rozumu do života. Škola nás inverzním příkladem učí, že čím víc se druhým snažíme dokazovat svou hodnotu, tím nižší ji pro ně máme; že čím víc před nimi ohýbáme záda, tím víc nás po nich mlátí; že čím víc nám záleží na tom, co si o nás myslí druzí, tím méně v našem vědomí zbývá na to, co si o sobě myslíme sami; čím víc se podbízíme, aby nás druzí respektovali, tím méně respektu u nich máme. Zkrátka čím víc visíme na druhých, tím víc ztrácíme sebe. Život nás má, i díky vyzrání po světské škole, naučit, že naopak cizí názory nemají nic společného s tím, jací jsme; že nikdo jiný nemá ani ponětí, co dokážeme, kolik máme odvahy, trpělivosti, touhy; a že z dlouhodobého pohledu nezáleží na lidech, kteří nás srážejí a opouštějí, ale naopak na těch, kteří nás zvedají a vždy zůstávají.
  5. Lítost bolí víc než strach. Párový princip, jak o něm píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, ukazuje, že každý rub má svůj líc. Svět je plný lidí, kteří nám na jednu stranu mohou v cestě pomoci, ale na druhou stranu uškodit. Ti první v nás vzbuzují odvahu, ti druzí strach. Jan Patočka řekl: „Výchova dětí spočívá v tom, aby pochopily, že existuje i něco jiného než jen prospěch a strach.“ Prospěch a strach jsou témata mainstreamových médií i volebních billboardů. Čti! Buď se budeš bát, nebo budeš mít prospěch – rozhodni se! Jenže život má mnohem víc barev. Mezi strachem a prospěchem, těmito dvěma krajními a oprýskanými zdmi, existuje celá škála nádherné lidskosti – od podpory přes porozumění až k soucitu. Život nás učí, že strach není nepřítel. Jen nám říká, na čem opravdu záleží a kdy máme být opatrní. Ano, opatrní, ale nezastavovat, pokračovat, jednat! Protože na druhé straně strachu je úspěch, štěstí, hrdost. Všechny pohádky nám říkají, že je důležité se nebát. My však potřebujeme pochopit i to, že když nepřekonáme sami sebe (říkáme tomu Strach) a neuděláme to, čeho se bojíme, trestem bude lítost. Na konci života nás bude mrzet ne to, oč jsme se pokusili, ale to, co jsme se báli zkusit. Protože právě kvůli pokusu, prožitku a poznání jsme všichni na tomto světě. Vím, že všechno, co „by se mohlo stát“, nás může děsit. Ale věřme, že mnohem víc na konci života bolí to, co „se mohlo stát a nestalo“. Náš strach je jedním z klíčových nástrojů života. Důležitou činkou, kterou máme zvednout. A odhodit. Stačí jednou. A bude to navždy.

Rodíme se bez očekávání. Proto jsou děti každý den tak překvapené, šťastné, prožívají tolik dobrodružství. Přijímají věci takové, jaké jsou. Kdykoli totiž přistupujeme k životu bez očekávání, nemůže nás zklamat.

Jak dospíváme, už si věci představujeme, plánujeme, natíráme narůžovo. Zklamáváme se svou vlastní iluzí, která nemá nic společného s realitou, protože účelem života není to, aby byl předvídatelný, ale naopak aby vyráběl emoce – abychom si vážili toho, o čem předem nikdy nevíme, jestli to opravdu dokážeme držet v ruce.

V magazínu FC se dívám na život jako na posilovnu, kterou nemáme nenávidět. Proto jsme se nenarodili. Svět není ráj. A to je dobře. Svět je prostředí, kde sami rozhodujeme o tom, čemu budeme věnovat svou energii a zda si „ráj“ vytvoříme v sobě. Tedy tam, kde je naše vědomí. Nebo kde bije naše srdce. Nebo kde hřeje naše duše. O takovém životě je FC.

Kdykoli se přes bolest a pláč urodí úsměv a poznání, je to stejné, jako kdyby déšť na nebi prosvítilo Slunce. Objeví se nádherná duha. Všechny barvy života. V té chvíli zjišťujeme, že zvládneme mnohem víc, než jsme si předtím mysleli. Život je o změně. Nejen o té kolem nás, ale především o té uvnitř nás. Proto tu jsme. Pro změnu vědomí.

Pro zjištění, že pokud si nikdy nepůjdeme za tím, co chceme, nikdy to nebudeme mít; že pokud se nezeptáme, nikdy nedostaneme odpověď; že pokud neuděláme krok dopředu, nikdy se nedostaneme dál.

Učme se vnímat život jako cestu. Udržme si ve svém vědomí naději. Protože naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Proto dejme životu smysl. My víme, jak. Řešení, tak jako štěstí, je v nás.

© Petr Casanova