6 otázek, které vyvádějí vztahy ze slepých uliček

Když spolu dva lidé neumějí mluvit, vytvářejí hráz.

Do vztahů vstupujeme, abychom byli silnější než sami. Ne abychom byli slabší. Pak by totiž vztah neměl smysl.

Do vztahů vstupujeme, abychom měli oporu, když v životě zakopneme, když se ocitneme na dně a v nevíře, že vůbec někdy vstaneme.

Do vztahů vstupujeme, abychom sami zjistili, že dáváním se nechudne, ale bohatne. Že když někdo blízký je na dně a my mu pomůžeme zpět na nohy, vrátí se nám dvojnásobná energie – radost z toho, že mu je lépe, a radost z toho, že příčinou jsme my.

Z mých knih víte i další spousty důvodů, proč vstupujeme do vztahů a proč potřebujeme, aby fungovaly, jinak se trápíme. Víte, že každý vztah je jako řetěz. Praská tam, kde nevydrží nejslabší článek. V našem vlastním zájmu je tedy posilovat nejen sebe, ale i partnera, protože tím se stává odolnějším celý vztah. Ale JAK TO DĚLAT?

Dnes je tak snadné při prvním problému, nedorozumění, hádce mávnout rukou a odejít. Přece „je lepší být sám než s někým v problému“. Přece „je lepší zkusit najít jiný vztah bez problému“. Jenže takový neexistuje. Pokud hledáme život bez problému, nenajdeme ho, protože život sám je postaven na problémech a jejich zvládání, překonávání. Tímto způsobem všichni rosteme už odmalička – děláme chyby a ponaučujeme se z nich.

A přesto je tak těžké najít partnera, který ve slepé ulici neuteče; který nás v náročné životní chvíli podpoří, vyslechne, porozumí nám; který pochopí problém jako normální součást života a příležitost, jak dva lidé mohou prokázat, že k sobě opravdu patří – že nezáleží na počtu ani velikosti překážek, jestliže je dva lidé opravdu chtějí spolu zvládnout.

Slabost v člověku říká: Nekomplikuj si život, rozbij vztah, kdykoli musíš řešit nějaký rozpor, odlišnost druhého, jeho potřebu, která se rozchází s Tvou! Kdežto síla v člověku křičí opak: Nekomplikuj si život, buduj vztah, až Ti bude ouvej, pochopíš, proč ta práce měla smysl!

Stále před očima

Na sídlišti, kde jsem vyrůstal, žil starý muž, který oslepl šedým zákalem. Protože jsem byl dítě, zvědavě jsem se ho zeptal: „Vadí Vám, že svou ženu nemůžete vidět?“

Usmál se: „Chlapečku, já přece její krásu vidím nadále. Dokonce lépe než kdykoli předtím. Mám ji neustále před očima.“

Naše sousedka byla květinářka. Vyprávěla, jak k ní do obchůdku jednou přišel dobře rostlý muž. Řekl, že je voják a odjíždí na dlouhodobou misi do zahraničí. „Své ženě nosím každé pondělí sedm dlouhých růží. Než zvadnou, dělají jí úsměv na tváři. A když zvadnou, těší se na nové. Díky těm sedmi růžím je vlastně dobře naladěná po celý týden. A já nechci, aby o tu radost přišla jen proto, že odejdu.“

Objednal si 52 x 7 růží s pravidelným pondělním doručováním po celý rok. A s přidaným vzkazem: V mysli jsem u Tebe.

Ano, je to maličkost. Každý to může udělat. Nebo jinou maličkost. Třeba jen dělat si na druhého čas. Protože vztah je o sdílení. Sdílet dobré i zlé. Komunikovat. Vyjasňovat si. Řešit. Jak víte z mých knih, všechno důležité je na 10 písmen: KOMUNIKACE. NASLOUCHÁNÍ. POROZUMĚNÍ. KOMPROMISY. Bez jednoho není druhé.

Co tedy může pomoci každý den, když se pár, nebo jen jeden z páru, dostane do slepé uličky, těžkosti, malé krize? Jak spolu komunikovat? Protože mé knihy o tom jsou a dohromady mají přes 1500 stran, vyberu alespoň šest jednoduchých otázek, které jsou nejlepším lékem na oboustrannou, nebo jen jednostrannou bolest.

„Co Ti dnes udělalo dobře?“

Tato otázka je jedním z hlavních důvodů, proč lidé vstupují do vztahů, i když jim je o samotě dobře. Když jsme sami, máme jen jedny oči, jeden úhel pohledu, jeden pocit. Partner se ale na náš problém, se kterým přijdeme domů, může podívat úplně jinak. A především je schopen nás přimět k tomu, abychom se podívali na den jinak.

Kouzlem této otázky je sdílení. Aby však bylo možné sdílet, je nutné nejprve sdělit. A má-li nešťastný partner sdělit něco dobrého, musí to začít v hlavě hledat. Změnit myšlenky. Změnit úhel pohledu na den.

Všechny dny nejsou zalité sluncem, ale v každém dni se takový okamžik najde. Partner schopný nadhledu a odstupu je schopen vidět to, co my ne. A i kdyby nakrásně dnešní den žádný pozitivní úhel neměl, předchozí ho určitě mít bude. Nebo ten následující, na který se můžeme těšit.

Partner je od toho, aby druhého objal, když prší, a aby tak společně počkali, až přes mraky vysvitne slunce a na nebe vystoupí nádherná duha.

Partner je od toho, aby alespoň on, i kdyby byl jediný na světě, nám přál úspěch. Není to rozhodně tak těžké. Partnerův úspěch se nás totiž bytostně dotýká. Čím lepší energii má jeden z nás, tím lépe jí „nakazí“ toho druhého. Navíc kvalita vztahu je přímo úměrná kvalitě jednotlivých účastníků vztahu, podobně jako řetěz je pevný v závislosti na tom, jak odolné jsou jeho jednotlivé články.

Spokojenost ve vztahu vždy závisí na kvalitě myšlenek, které do něj partneři vnášejí. A tak jako u všeho platí: I když partner není schopen změnit situaci, která se mu přihodila, vždycky může změnit způsob, jak se na tuto situaci dívá.

„Co způsobilo, že se cítíš osaměle?“

První otázkou nastavujeme pozitivnější úhel pohledu, ale problém, který vyvstal, nesmíme opomíjet a přecházet. Všechno špatné musí ven. Partner se musí vypovídat.

I kdyby čelil všem zlým démonům světa, podstatou této otázky je, že nikdy na ně není sám. Všude jsme s ním. A ve výsledku těm démonům spolu ještě poděkujeme. Protože co partnera oslabuje, to pár může posílit. Na co partner nestačí, s tím mu my můžeme pomoci. Ano, je to paradox, ale problémy partnera jsou příležitostí k upevnění našeho vztahu, protože si uvědomí, koho v nás má.

Jak zdůrazňuji ve své základní knize 250 zákonů lásky, ve zdravém vztahu je nepřípustné, aby jeden z partnerů zůstal ve svém bahně s pocitem osamělosti. Opravdový partner za ním do bahna slézá. Ne proto, že by mu snad bahenní lázeň dělala dobře, ale protože nedopustí, aby klíčová osoba jeho života čelila těžkostem sama.

Osamělí lidé se na dně vzdávají. Ve vztahu se to nesmí stát. Partner musí znovu uvěřit v sebe a své schopnosti. Nesmí se vzdát. Toho, kdo se nevzdá, totiž nejde přemoci.

Partner, který mu stojí nablízku, nemusí jeho problémy konkrétně řešit. Každý z nás je schopen najít řešení na své problémy sám. Nicméně co všichni v problémech potřebujeme, je vědět, že při nás někdo stojí, že v nás někdo věří, že je stále nablízku jeho rameno, o něž se můžeme opřít, jeho náruč, do níž se můžeme schoulit, a hlavně jeho srdce, které s námi nepřestane sdílet naši bolest. Pokud dva vezmou jedno břemeno, bude lehčí.

„Co mohu udělat pro Tvůj lepší pocit?“

Náročná otázka. Odpovědí totiž může být nějaká výtka – něco, na co jsme poslední dobou zapomínali a partner to potřebuje. Když to budeme chtít vzít ze špatného úhlu pohledu, pak se na partnera rozkřikneme. Ve skutečnosti nám ale partner poskytuje užitečnou zpětnou vazbu, jak pozvednout vztah – bude-li se on cítit lépe, bude se lépe cítit jeden ze dvou členů našeho vztahu. Vlastně ne jeden, ale oba – bude-li se lépe cítit on, pak budeme mít radost přece i my!

Co si to dovoluješ? Ty jsi otrávený, demotivovaný, zklamaný! Ty jsi zlo v našem vztahu! – tak se na partnera utrhují ti, kdo nepochopili podstatu vztahu. Co kdyby raději ten nejplamennější proslov svého života, jehož budou už za chvíli litovat, raději adresovali sobě před zrcadlem? Co když partner chřadne jen proto, že mu nedokážeme projevit více lásky, uznání nebo podpory, a on to přitom potřebuje?

Jak zdůrazňuji v knize Dvanáct srdcí, mnoha lidem ve vztahu škodí, jak moc si jsou JISTI náklonností druhého. Probudí se obvykle až tehdy, když si začnou být NEJISTI. Teprve tehdy začnou milovat a vnímat, že jsou milováni. Oba tyto pocity jsou nádherné a zalévají partnery energií, a to obousměrně.

Nechoďme tedy kolem horké kaše. Nepřipadejme si trapně, když máme partnerovi otevřít své srdce. Řekněme, co pro nás znamená. Za co si ho vážíme. Za co ho obdivujeme. Nebo co nám naopak schází.

Většina vztahů se rozpadá kvůli slovům, která jeden z páru nevyslovil. Možná si myslí, že je může odložit. Ale proč? Dnes je nejlepší den, kdy můžeme druhému dát energii – a sobě díky tomu také.

A to dnes může být každý den.

„Čeho se bojíš v našem vztahu?“

Lidé se tolik bojí upřímné odpovědi, že tuto důležitou otázku vůbec nepokládají. Přitom podstatou této otázky je hlavně nesoudit. Ať přijde jakákoli odpověď, nesuďme ji a vezměme ji jako fakt. Jako podnětný námět k úvaze.

Už vyjádřit se je odvaha. Partner tím ukáže zranitelnost a křehkost. Protože vysloví to, co mu nedělá dobře. Z našeho pohledu to může být hloupost a malichernost, možná se nás i osobně dotkne. Nicméně ta odpověď musí padnout. Musíme být upozorněni na problém, který partner větří. Nezapomínejme, že na založení vztahu jsou potřeba dva, ale na jeho rozložení jeden.

Chovejme se jako u lékaře. Nestačí jen vyslechnout možnou diagnózu. Je nutné problém léčit. Nenechat ho zahnisat. Ukažme, že nám záleží na partnerovi, že ho opravdu milujeme, tak jak rádi říkáme. Vyřešme to, co ho bolí.

Jak píšu v knize Protože, láska je v první řadě o vcítění. Od jejího začátku si přejeme, aby druhý pochopil, co cítíme. A abychom se kolébali v rajských pocitech druhého. Ovšem i láska má dvě strany. Kde je štěstí, může být i bolest. Úspěšné vztahy nejsou ty, které by neměly žádný problém. ale ty, které problémy dokážou překonat, vyřešit, společně zvládnout.

Nikdo není dokonalý a pokud partner ukáže na nás, že původcem jeho trápení jsme my, poděkujme a zapracujme na tom. To je ta nejlepší vizitka člověka, se kterým stojí za to dál žít a stavět vztah.

„Kolik lásky dnes k sobě cítíš?“

Vždy je pohodlnější ukázat na druhé, že oni mohou za naši špatnou náladu. Bohužel, ve skutečnosti za to, že jsme si nechali zkazit náladu, můžeme my sami. Každý obrat myšlení začíná v nás samotných. Lépe se začneme cítit vždy, jakmile se začneme mít více rádi.

Chceme-li být v životě opravdu šťastní, od nikoho jiného bychom neměli očekávat více lásky než od sebe. Když necítíme lásku k sobě, nedokážeme vybudovat ani pevný vztah. Pár je opravdu jako řetízek. Nezáleží na tom, kolik má superpevných článků. Jestliže je jeden superkřehký, řetízek praskne.

V knize 100 nejkratších cest k Tobě podotýkám, že chceme-li vybudovat pevný vztah, potřebujeme usilovat o svou vlastní spokojenost. Stejně jako potřebujeme podporovat spokojenost partnera. Funguje to na principu světla a tmy. Čím méně je tmy (negací), tím více je světla (pozitiv). A naopak.

Mějme to, prosím, na paměti, ať se partner nikdy nemusí doprošovat o naši lásku, respekt, pozornost. Pokud to musí dělat, znamená to, že nemá dostatek vlastní lásky, nerespektuje se, nevěnuje sám sobě pozornost. Partneři jsou jako dva horolezci na kluzké stěně. Potřebují se vzájemně jistit. Pokud jeden z nich nemá dost rád sebe, ohrožuje tím i druhého.

„Co jsme spolu ještě neprobrali?“

Zdánlivě tak bezbarvá a prázdná otázka, že ji většina párů vůbec nepokládá. A přitom v sobě nese mnohé. Je důkazem zájmu. Vyjadřuje, že nám záleží na tom, jak se druhý cítí, a to i když s ním fyzicky nejsme.

Příklad: Jestliže náš partner absolvoval důležitou pracovní schůzku, zajímejme se nejen o to, jak dopadla, ale také:

  • Jak ses během schůzky cítil?
  • Co Ti druhý řekl?
  • Jak jsi odpověděl?
  • Jaký máš ze všeho pocit?
  • Co ti To dalo?
  • Mohu Ti nějak pomoci?

Zkrátka, mějme zájem. Projevme, že nám na druhém opravdu záleží. Nebojme se jeho odpovědí. Na čem totiž v první řadě záleží, jsou naše otázky.

Všechny mé knihy, včetně nové o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, lze získat pouze zde. V knihkupectvích nejsou a nebudou k sehnání.

Osobní setkání s autorem je možné pouze na Večerech s Petrem Casanovou. V letošním roce zbývají poslední dva termíny – neděle 9. června 2019 v Liberci a neděle 16. června 2019 v Praze.

© Petr Casanova