20 nejdůležitějších vět ve vztahu

Nejvíce lidských srdcí není zlomeno slovy vyřčenými, ale naopak opomenutými – slovy, která mají zaznít, ale v pravou chvíli nezaznějí.

Nemusejí se projevit v písmenech, která jdou z úst. Můžeme je projevit objetím, tichým činem, z něhož je patrné, co si myslíme.

Láska totiž není jen to, co cítíme nebo co říkáme, ale především to, co děláme.

Proto dnes něco speciálního: 20 vět, které je možné vyjádřit verbálně i beze slov. Ale je důležité, aby je protějšek cítil. Neboť je to energie, která musí ve vztahu proudit. To je to dávání, kterým se nechudne (jak píšu v knize 250 zákonů lásky), tedy dávání, kterým bohatne jak obdarovaný, tak dárce, ten dokonce dvojnásobně. Když totiž víte, že je Váš partner na dně a Vaše energie mu pomůže, pak se k Vám vrátí krásná energie ze zjištění, že už je mu lépe, a navíc ještě jedna z uvědomění, že Vy jste příčinou jeho obratu.

Všechny věty začínají jedním shodným slovem. Tím nejdůležitějším v jakémkoli vztahu. Mým životním snem bylo mít vedle sebe člověka, kterému bych tyto věty mohl sdělovat. A ještě víc, chovat se sám ve vztahu tak, abych je mohl nazpět cítit:

1. „Děkuji, že tolik obyčejných chvil měníš v neobyčejné.“

Když jsme sami, neobyčejné chvíle jsou něčím zvláštní.

Když jsme ve vztahu, neobyčejné chvíle nejsou někým zvláštní.

Mimořádné jsou proto, že je dělají mimořádní lidé. Pro nás.

2. „Děkuji, že mě posouváš dopředu, když to potřebuji.“

Někdy jsme jako automobil, kterému dojde benzin v polovině cesty k cíli. Sami si nepomůžeme a pumpa je daleko. Možná nám někdo v práci, na ulici, v rodině řekl jedovaté slovo a s otrávenou krví nás nechal ležet v bahně vlastních výčitek: Co jsme mu provedli? Opravdu jsme tak špatní? Skutečně nestojíme za nic?

Negativní pocity nedokážou vytvořit jiné než negativní myšlenky. Negativní myšlenky nemohou vést k jiným než negativním činům. Negativní činy nemohou mít jiné než negativní výsledky. A negativní výsledky ještě víc zhoršují původní negativní pocity. Říká se tomu spirála negativního zacyklení.

Ve vztahu jsme právě proto, aby partner tohle nedopustil. Nemusí naše problémy sám řešit, stačí, že nám pomůže zpátky na nohy; my si je vyřešíme sami. Ale potřebujeme zpátky energii, víru v sebe, podporu.

3. „Děkuji, že více mluvíš se mnou a méně o mně.“

Ve své knize Protože, věnované komunikaci a vůbec porozumění mezi partnery, se zmiňuji o tom, kolik zbytečných problémů by na světě zmizelo, kdyby se lidé naučili více mluvit s druhými a méně o druhých.

Hovořit ihned a zpříma, upřímně, bez falše a vytáček, je náročné a někdy nepříjemné. Mnoho lidí si totiž přeje, abychom k nim byli upřímní, ale jen do chvíle, kdy opravdu upřímní jsme. Pak nám upřímnost vyčítají. Nicméně skutečný partner je ten, kdo chce férový vztah, ve kterém se za pravdu a upřímnost přestaneme stydět.

4. „Děkuji, že mi chodíš naproti na půl cesty.“

V knize Protože, která je o řešení konkrétních situací mezi partnery, podotýkám, že na světě neexistuje vztah bez problémů, tak jako neexistují dva partneři, kteří se ve všem shodnou. Neexistují dva stejní lidé, proto jsou mezi nimi třenice, odlišnosti, dohady, a také proto dlouhodobé vztahy nejsou tvořeny lidmi, kteří by spolu nemuseli řešit žádné problémy, ale naopak těmi, kteří se spolu problémy naučili řešit.

Dlouhodobý vztah je úspěch a žádný úspěch nepadá z nebe, vytváří se tvrdou prací. Je jako zahrada, o niž je nutné nepřetržitě pečovat. Jen tak ponese zdravé ovoce a nezaroste plevelem. U problému není ani tak důležité, JAK se řeší, ale hlavně KDE se řeší. Co tím myslím? Moudří partneři řeší problémy přesně na půli cesty. Jako u společné branky na hranici sousedících pozemků. Říká se tomu kompromis.

Stojí-li dva lidé čelem proti sobě, kompromis neznamená o krok ustoupit, protože to se ti lidé jeden druhému vzdálí. Kompromis je vstřícný krok – krok blíž sobě (viz moje kniha).

5. „Děkuji, že mi dopřáváš prostor.“

Vztah nesmí být vězení. Lidé v něm nesmějí ztrácet sami sebe.

Proto je důležitá komunikace, aby mohli dosáhnout porozumění, laskavosti, vcítění se do druhého – pochopit, co ho bolí i co potřebuje k tomu, aby zůstal šťastný.

My všichni vstupujeme do vztahu proto, abychom byli silnější, než když jsme sami. Ale sami sebou potřebujeme zůstat. Jak ztratíme sami sebe, ztratíme i přidanou hodnotu, kterou vnášíme do vztahu a pro kterou si nás koneckonců partner vybral.

Proto mějme dál své zájmy a podporujme partnera v těch jeho. Chcete-li si udržet nádherného motýla, nesmíte ho sevřít v dlani, aby neuletěl, protože tím ho zadusíte. Naopak, motýl ocení volnost, a tím spíše poznáte, jak úžasné je, když Vám – on, svobodný – usedne na rameno nebo rozevřenou dlaň. Protože to udělá z vlastního rozhodnutí. Protože mu pomáháte, aby dál zůstával sám sebou. Ne vězněm.

6. „Děkuji, že chápeš pravidlo hádky.“

Už v knize 250 zákonů lásky varuji, že ze žádného vztahu nevychází jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jen dva vítězové, nebo dva poražení.

Hádáme-li se, nebuďme osobní. Říkejme: „Ty máš ale hloupý argument“. Nikdy ne: „Ty jsi hloupý.“ Nezraňujme. Protějšek je součástí našeho vztahu. Je to spoluhráč. Pamatujme, že vztah je jako dvojkolo. Není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil. Bicykl pak nejede.

Jsme v tom spolu. Jako vodáci v jedné kánoi. Musíme pádlovat jedním směrem, domluvit se na směru i rytmu. Budeme-li pádlovat proti sobě, loď se nepohne. A budeme-li proti sobě pádlovat opravdu usilovně, loď se převrhne. I s námi.

Žádnou hádku nemůžeme vyhrát, jestliže druhý prohraje. Mysleme na to.

7. „Děkuji, že si na mě děláš čas.“

Jsme-li pro někoho tak důležití, jak to říká, najde způsob, jak si na nás udělat čas. Čas je ten nejdražší dar, protože dáváme-li druhému svůj čas, poskytujeme mu kus života, který už nikdy nezískáme zpátky.

A nejlepším obsahem společně stráveného času je plná pozornost. Být s druhým tady a teď. Být přítomen nejen fyzicky – s očima přilepenýma na displej telefonu – , ale rovněž psychicky. Láska je myšlenka. Společná myšlenka.

Být s někým tady a teď může vypadat jako nic. Ale jsou chvíle, kdy je to pro druhého naopak úplně všechno.

8. „Děkuji, že když mi lžeš, tak jen v komplimentech.“

Slova jsou záludná. Mohou obsahovat lež. Teprve činy dávají slovům skutečný význam. Proto slova mohou lhát, ale činy říkají vždycky pravdu.

Možná nám to nesluší tak, jak si sami myslíme. Ale druhý vyjádří, že jsme nádherní. To je silná energie, obzvláště když vnímáme, že to není jen slovo – že své komplimenty cítí. Je báječné, když protějšek nevynechá příležitost, aby neřekl, co pro něj znamenáme a jak důležití pro něj jsme. Potřebujeme-li energii – zejména když si o sobě myslíme opak, tedy to nejhorší –, je takový přístup poklad.

9. „Děkuji, že mi dáváš najevo, když se se mnou děje něco zlého.“

Mezi partnery jsou i skuteční andělé. Je to někdo, kdo nás dokáže uzdravit ještě dříve, než si vůbec uvědomíme, jak moc jsme zranění. Nedělá to nějakými kouzly, ale dlouhodobou pozorností, kterou nám věnuje. Pak nás totiž zná, pak nás má opravdu rád.

Mnoho současných projevů si neseme z minulostí. To, jak se chováme, nemusí být příčina problému, ale následek skutečné příčiny, která vznikla možná v předchozím vztahu, kdy v nás někdo rozhostil strach, nebo možná v dětství, kdy nás někdo zranil a ta rána dodnes v mysli krvácí. Říkáme tomu zraněné vnitřní dítě (viz kniha Cítit rozumem, myslet srdcem).

Každá rána potřebuje čas na zhojení. Především neškrábat do ní pořád hřebíkem. My to někdy se svými starými zraněními bohužel děláme. Nebo nám to provádějí druzí, jestliže zneužívají naší důvěry a slabin, které jsme jim prozradili. Anděl mezi lidmi ovšem dokáže poznat bolest v našich očích, zatímco všichni ostatní věří strojenému úsměvu v naší tváři. A díky tomu, že nás má rád, pomůže, aby se bolest stala minulostí a úsměv přítomností.

10. „Děkuji, že vydáváš tolik úsilí na vzájemné porozumění.“

Je mnohem snadnější odsoudit člověka než mu porozumět. Odsouzení totiž nevyžaduje nic, zatímco k porozumění je nutná laskavost, trpělivost, čas a schopnost empatie.

Slabí lidé odsuzují, silní dokážou porozumět. Odsouzení a porozumění jsou protipóly. Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí. Ať máme jakkoli černou minulost, jakkoli velké draky v sobě, silní lidé s námi jednají lépe, než se sebou jednáme my sami.

O rozdílu v tomto přístupu píšu obsáhle v knize o zrání Dvanáct srdcí.

11. „Děkuji za Tvou ochotu přiznat svůj omyl.“

Vztah je jako řetěz. Je tvořen očky. Pevnost řetězu přitom nezáleží na nejsilnějším očku, ale naopak na nejslabším. Protože kde povolí nejslabší očko, tam se přetrhne celý řetěz.

Potřebujeme vedle sebe silného partnera. Silný je ten, kdo je schopen podívat se do svého zrcadla a přiznat si chybu. Jen tak ji může napravit a sám sebe, potažmo celý vztah, posílit.

Je to jen jeho úkol. My nedokážeme změnit člověka, který ve svém jednání nevidí chybu. Pro takového jsme vždy my ti špatní, my můžeme za všechny problémy vztahu, a vlastně i za jeho trable osobní. Takový člověk nám bohužel kromě bolesti a ponižování nemůže dát nic.

12. „Děkuji za Tvou ochotu ustát mé výboje.“

Jsou dny, kdy přijdeme domů jako bouřkový mrak – nasyceni negativní energií. Není to partnerova chyba, ale on je nejblíž, a tak schytá výboj jako hromosvod. Je to jedna z nejdůležitějších prověrek. Ve vztahu totiž nejsou důležité chvíle, kdy se držíme za ruce a ve všem si rozumíme, ale kdy si nerozumíme skoro v ničem, a přesto se držíme dál.

Nejde o to, kdo má pravdu. Nejde o to, kdo je zlý. Nejde o to druhého srazit do ještě většího bláta. Naopak, hodnota partnerství je víc než osobní přesvědčení.

Tyto rány se nepřijímají rozumem, ale srdcem. Protože hromosvod ví, že i on se někdy může změnit v bouřkový mrak a potřebovat ze sebe dostat negativní energii. Žijeme ve složitém prostředí, kde na nás kdokoli venku může plivnout jed a my mu uvěříme.

I od toho je partnerský vztah. Sdílená bolest je poloviční bolest. Spolu jsme silnější.

13. „Děkuji, že při mně stojíš v časech dobrých i zlých.“

Důležitá věta, používaná při skládání manželského slibu. Je symbolická. Lidé, kteří s námi trpělivě prošli tím nejhorším, si zaslouží procházet s námi i tím nejlepším.

Správné vztahy problémy utužují. Oba se totiž v těžkých chvílích přesvědčují, že se na druhého mohou spolehnout. Těžké chvíle prověřují lidi a odhalují skutečný charakter, a to i u přátel. Buďme za těžké chvíle vděční – umožňují nám vidět, jací lidé opravdu jsou.

Pomáhejme si v těch špatných, abychom se pak spolu mohli smát v těch dobrých.

14. „Děkuji, že chápeš, že vždycky na všechno nemohu mít sílu.“

Jsme jen lidé. Chybující a limitovaní. Život je založen na změně. Jen si všimněme tepu srdce, dechu. Podívejme se na přírodu, její cykly. Pohlédněme na moře, jeho příliv a odliv. Naše emoce procházejí neustálými výkyvy. I naše sny. Kdykoli po něčem zatoužíme, ihned se dostaví těžká zkouška, jestli to opravdu myslíme vážně…

Svět není nebe. Svět je náročná posilovna. A jsou chvíle, kdy na všechno prostě nemáme sílu a potřebujeme si odpočinout, být jen částeční partneři.

Máme-li funkční vztah, naši pozici (například v rodině) zastane partner. A my znovu vidíme, jak problémy pomáhají vztahu – jak se přesvědčujeme, že vedle sebe opravdu máme skvělého člověka. A už to nám vrací energii a chuť jít dál.

Jak píšu v klíčové knize o samotě 100 nejkratších cest k Tobě, nikdy nehledejme člověka, který bude naše problémy řešit za nás, ale takového, který jim bude čelit spolu s námi.

15. „Děkuji, že se mi věnuješ, i když se Ti to nehodí.“

Tohle odlišuje opravdové spřízněné duše od zbytku světa.

Nikdy nemá smysl marnit čas s někým, kdo je nám nablízku jen tehdy, když je mu to pohodlné nebo když na nás „má čas“. Naopak, vkládejme veškeré síly do člověka, který je nám nablízku podle jediného klíče – když to potřebujeme.

Je tak snadné říct: „Promiň, nemám na Tebe čas“ člověku, který nás právě potřebuje. A tak těžké slyšet: „Promiň, nemám na Tebe čas“ od člověka, kterého právě potřebujeme my. Učme se tedy vnímat, zda nám druhý vůbec naši energii vrací. Opakuji: Nevnímejme slova, ale opravdové činy. Láska je především čin.

16. „Děkuji za to, že mi věříš.“

Důvěra není podmínkou vztahu, důvěra je vztah sám. Bez důvěry mezi partnery vztah neexistuje. Pokud jeden druhému nevěří, netvoří tým, spoluhráče.

Ve svých knihách řeším, jak postupovat, má-li jeden z partnerů potíže s důvěrou. Jak je důležité s ním hovořit. Jak je důležité chápat, že to nemusí být reakce na současný vztah, ale dozvuk vztahů předchozích. Jak je důležité mu pomoci, vysvobodit ho ze zajetí zlých duchů, uzdravit v něm zraněné dítě.

Důvěra není samozřejmost. Je vzácná. A je tím těžší, když jsme sami v minulosti zažili zradu. Důvěřovat totiž znamená dát druhému příležitost, aby nás zranil, a přitom doufat, že to neudělá. Důvěra je projev silných lidí. A kdo v minulosti zeslábl, může zase zesílit.

Ale o tom detailně v mých knihách.

17. „Děkuji za to, že ve mne věříš.“

Vztah je úžasný tehdy, máme-li po svém boku člověka, který v nás věří, i když my v sebe momentálně nevěříme. Když ve Vás někdo věří, vždycky dokážete víc. Ne proto, že byste získali nadpřirozené schopnosti, ale proto, že aktivujete veškerý svůj potenciál, který už v sobě dávno máte, jen k jeho zapojení potřebujete naprostou sebedůvěru.

Takoví partneři nám vracejí energii, kterou bychom si sami ve své skepsi asi nevyrobili.

18. „Děkuji za to, že se mnou komunikuješ.“

Komunikace znamená v silničářském žargonu spojnici mezi dvěma body. Ve vztahu jsou těmi body lidé a tou silnicí zdravá komunikace.

Zdravá je ta, kde volíme raději podporu místo kritiky. Každé zlé slovo vnímáme jako hřebík, zaražený do srdce člověka. I kdybychom to zlé slovo chtěli odvolat (vytáhnout hřebík), v srdci navždy zůstane rána.

Proto spolu komunikujme tak, abychom cestu mezi sebou zprovoznili a vyčistili. Učme se nejen mluvit, ale i naslouchat, protože jen nasloucháním se dozvíme něco nového.

Komunikace = vztah. Kde začne mlčení, jsou jen dva lidé, existující kdesi vedle sebe.

19. „Děkuji, že mě přijímáš takového, jaký jsem.“

Existují lidé, kteří poznají to nejlepší z nás, a přece odejdou. A pak jsou lidé, kteří poznají to nejhorší z nás, a přece zůstanou. Přijmou prostě, jací jsme. Nesoudí nás. Snaží se nám porozumět. A je-li to možné a vtěsnáme se do jejich hodnot, zamilují si nás.

Dovolit, abychom zůstali sami sebou a neměnili se k obrazu druhého, znamená možnost být originálem. Mít hodnotu. Mít i chyby, ale dostat šanci je odstraňovat. Stejně jako mít i přednosti, a dostat šanci je posilovat. Ne vždy je to samozřejmost.

Můžeme potkat lidi, kteří nás budou ponižovat za naše chyby i přednosti. Budou na nás žárlit, srážet nás, ubližovat nám. To je jejich problém. Náš problém je, jestli v takovém prostředí zůstaneme a jestli jim to dovolíme. To, jak se k nám druzí chovají, je jejich věc. To, jak na to zareagujeme, je věc naše.

Obklopujme se lidmi, kteří jsou vděční za to, že nás mají ve svém životě. Pokud nás přijímají takové, jací jsme, umožňují nám to hlavní – realizovat své sny.

20. „Děkuji za Tvou trpělivost i Tvé odpouštění.“

Jsme jen lidé. Učíme se chybami. A každý krok vpřed může znamenat chybu, protože jen tak se ponaučíme. Každý správný partner stojí na dvou pevných bodech:

  1. Trpělivost. To je schopnost nechat svítit světlo na někoho, kdo hasne.
  2. Odpuštění. To je schopnost nepoužívat nezměnitelnou minulost proti druhému.

Jen tak i po pádu neztrácíme kontakt s energií a do minulosti se díváme hlavně pro své ponaučení.

  • A když to není možné, protože jsme zůstali sami?
  • Jak rozmotat zauzlený vztah nebo spravit sebe sama?
  • Vyberte si tu knihu, která Vám v aktuální chvíli nejvíc pomůže. Přehled zde.
  • Všechny knihy se dají zakoupit pouze zde.

© Petr Casanova