Zranit pravdou, nebo zradit lží? aneb Na rozcestí vztahu

- Reklama -

Máš přítele. Nejlepšího.

Roky se jeden druhému svěřujete. Navzájem o sobě víte všechno.

Ale – najednou – on teď ví o Tvém životě víc. Víc než Ty sám.

Chyběly Ti jeho oči, když TO viděl. Nebo jeho uši, když TO slyšel. Ví TO, o čem nemáš ponětí, ale přímo se Tě TO dotýká. Třeba Tvého partnera s někým jiným.

Má Ti to říct? Má Tě zranit?

Nebo Ti to neříct a jednou, až to stejně vyjde najevo, od Tebe slyšet, že Tě zradil?

Jaké to je nestát druhému za pravdu? Jaké to je ztratit kvůli mlčení blízké osoby mnoho času naivním žitím v omylu? Je blízký vztah od toho, abychom si UPŘÍMNĚ řekli i to, co bolí? Nebo je blízký vztah od toho, abychom se jeden druhému raději nepletli do života?

Co vlastně čekáme od přítele, když říkáme: „Jsi ten, komu naprosto důvěřuji a spoléhám se na to, že mě nikdy nezradíš?“ Copak přátelství je o tom zranit? A copak přátelství je o tom zradit?

Kdo čte můj magazín FC, ví, že je o kritických situacích, životních rozcestích, na kterých se potřebujeme správně rozhodnout. Ale co je správné v TAKOVÉ situaci?

Smíš vůbec zradit/zranit?

Americká herečka, držitelka Oscara z roku 1950, Judy Holliday jednou řekla: „Milenec má právo mě zradit, ale přítel ne.“

A vysvětlila to: S milencem nás pojí momentální zaujetí, vášeň, emoce, ale s přítelem život. Milenectví může odeznít. Také proto pociťujeme tolik lákadel, když procházíme ulicí. Ale přítel je jiná kategorie.

Opravdový přítel je napořád. Přátelství není etapa. To, které může skončit, ve skutečnosti nikdy nezačalo. Přítele nemusíme vidět roky, a přesto se jedním zavoláním všechno vrátí, obnoví. Milenec sejde z očí a sejde z mysli. K příteli nás totiž neváže nutně přítomnost, ale především minulost, ve které jsme se PŘESVĚDČILI, že to přítel skutečně je – protože je nablízku; protože NEZRADÍ.

Zatímco milenectví je o smyslnosti a jsme nesví, když druhého nemáme fyzicky nablízku, přátelství je přesně opačné – o racionalitě, pomoci, loajalitě, kdy druhého nepotřebujeme mít fyzicky při sobě, stačí VĚDĚT, že se na něj můžeme SPOLEHNOUT.

Přátelství je svým způsobem víc než jakýkoli milenecký, či dokonce partnerský vztah. V případě zrady je skoro neobnovitelné. U partnera, když selžou emoce, si lze najít téměř vždy náhradní racionální důvod, proč v (pseudo)vztahu pokračovat, třeba kvůli dětem, finančním závazkům nebo pocitu, že máme rodinu. Ale s přítelem, kterým zradil, už žádnou hru hrát nemusíme. On zradit nesmí. Tím by popřel podstatu přátelství.

Jenže co je vlastně zrada?

Přátelství je o důvěře. Důvěru můžeme budovat roky, ale ve vteřině ji ztratit.

„Tys to dávno věděl, a neřekls mi to?“ „Tys mě chtěl ochránit od bolesti? A co myslíš, že cítím teď?“ „Proč jsi mi ukradl tolik času – lež je pro Tebe jazykem přátelství?“

Nechtěl jsem Ti způsobit bolest. Nechtěl jsem se do toho plést. Chtěl jsem zůstat stranou, cizí, nezávislý. Chtěl jsem, aby sis to rozhodl sám. – I tak je možné číst všechna zoufalá vysvětlení. Pro zrazeného spíše výmluvy.

Nelze se divit. Přátelství není o tom být fér jen tváří v tvář, ale právě když se druhý otočí zády. Bodnutí do zad nikdy nepřichází od přítele. Ale také ne od nepřítele. Nepřítel nás totiž zradit nemůže, protože nemá naši důvěru. A skutečný přítel také ne, protože ten důvěru nezradí. Znamená to, že zradit může jen ten, kdo si na přítele hrál.

Aby v nějakém vztahu mohla vzniknout zrada, musela v něm někdy vzniknout důvěra. Nic nebolí víc než zrazení osobou, která měla naši důvěru. Upřímný nepřítel je lepší než falešný přítel – o upřímném nepříteli totiž alespoň máme přehled. Upřímný nepřítel nás proto nikdy nerozpláče tolik jako falešný přítel. Ale pozor. My nepláčeme kvůli němu, ale kvůli představě, kterou jsme o něm sami měli. A slzy mají rychlý očistný účinek. Oči, jež plakaly, pak vždycky vidí svět jasněji. Díky nim se rychle ponaučujeme. Stáváme se dost moudrými na to, abychom dokázali odpustit, ale zase ne tak hloupými, abychom stejnému člověku věřili znovu. Cítíme, že jsme neztratili přítele, jen jsme zjistili, že jsme v této osobě nikdy žádného neměli.

Můj nejlepší přítel říká: „Buď ke mně vždy upřímný a loajální, anebo buď daleko ode mě.“ Na co si tedy dávám pozor? Co bychom si měli uvědomit, až se ocitneme v situaci, kdy o blízkém člověku budeme vědět víc než on, a místo prosté upřímnosti se jmenujeme soudcem, který začne rozhodovat (za něj) o tom, co je pro našeho přítele dobré, a co ne?

Otočte, prosím, na 2. stránku.