Zmizelé Atlantidy aneb Proč si někteří lidé neváží toho, co mají, dokud o to nepřijdou

- Reklama -

Nejprve vysvětlivka: Atlantida je bájná země, kde měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace. Okolo roku 9600 před Kristem ji měla zničit přírodní katastrofa. Nikdy nebyla vysvětlena. Existuje domněnka, že Atlantida leží na dně oceánu, který po ní nese jméno (Atlantský).

Znám lidi-Atlantidy. Jsou krásní, snoví, vztah s nimi je Vaše touha, která se naplní. Jste u oltáře, u hypotečního makléře, náhle máte jednotné prstýnky, krásný dům, báječné dovolené. A pak… je konec.

Nerozumíte tomu. Chcete hledat důvod, řešení, cestu. Ale druhý už prostě o vztah nestojí. Ne, není v tom nikdo třetí, říká. Ne, ty roky nebyla lež, dodává. Přesto: Sbal se a odejdi.

Zažili jste někdy rozchod, aniž byste opravdu znali důvod? Rozdrolil se Vám takřka přes noc vztah v písek, aniž byste to pořádně mohli ovlivnit? Jste sežehnuti a vůbec nejste schopni myslet jinak než: Vrať se!?

Atlantidy patří k nejtěžším případům, které řeším při Setkáních se čtenáři. Koneckonců i proto jsem svou poslední knihu Cítit rozumem, myslet srdcem stavěl na tématu: Jak i v nejtěžších mozkových křečích začít znovu pozitivně myslet.

Proč se to stalo? Proč to nejde vrátit? Mohu druhému nějak pomoci? Proč mlčí? Rozmyslí si to? Mám naději? Mám čekat? Problémem u Atlantid není to, že víte, co je špatně, ale že to dokonce ani nevíte. Nevíte, kde druhý je, s kým, co lze udělat. Nevíte NIC.

Jsem nechtěný

Velkou část nové knihy věnuji zvládání osamělosti. Tedy stavu, kdy vlastně nevíme, jestli nás více bolí to, že nám druhý chybí, nebo že my mu zřejmě nechybíme vůbec. Připomínáme smartphone, který ztratil kontakt se svou wi-fi sítí. Nepřestává ji hledat. A o to rychleji se vybíjí.

Psycholog Vám řekne: „Naučte se mít rádi samotu.“ Nebo: „Sami jste přišli na svět a sami z něj také odejdete.“ To všechno jsou fajn řeči. Ale to ještě neznamená, že sami na světě musíme i žít.

Ba dokonce, každý den, kdy jsme bez milovaného člověka, jako bychom nežili. Můžeme sami pít kávu, číst si, procházet se, dokonce i být mezi přáteli, ale na své myšlenky stále zůstáváme sami. Můžeme chodit mezi šťastné lidi a doufat, že nás prostředí ovlivní, jenže čím více smějících se a milujících se párů vidíme, tím více cítíme, jak je všechno jiné, když člověk není osamělý.

Nic člověka nezraňuje tolik jako pocit, že neznamená nic pro člověka, který pro něj znamená všechno. Že nedokáže žít bez lidí, kteří dokážou docela dobře žít bez něj.

Znám ten pocit. A varuji před ním.

Je to jen pocit, který si sami vytváříme, z něhož pak vyvěrají negativní domněnky a který způsobuje o to větší bolest. V nové knize podotýkám, že bychom nikdy neměli vyvozovat závěry ve chvíli, kdy nemáme všechny informace. Pak může stačit jedno vysvětlení a zjistíme, že jsme se dlouhodobě zbytečně trápili – doslova pro NIC.

Kdy tedy má smysl čekat na to, zda se Atlantida znovu objeví, a kdy to smysl nemá?

Jak přečkat to čekání, případně jak se odrazit z takové zkušenosti směrem k novému vztahu, když nám vždy bude hlodat v hlavě pochybnost, zda to s někým jiným nedopadne stejně – a znovu jen nepromarníme čas?

Co udělat pro to, abychom se sami udrželi nad vodou a nestali se troskou, ke které by pak partner-Atlantida měl o další důvod míň se vracet?

Jakých 6 pravidel si v té chvíli osvěžit?

Otočte, prosím, na 2. stránku.