Žiju šťastný život, pamatujte si to, říkal kluk, který dostal jen 17 let času

Sam Berns odmalička věděl, že jeho život bude kratší a složitější než u jiných, ale úsměv ho neopustil do poslední chvíle.

Procházíte obdobím, kdy Vám život „nepřeje“?

Marně hledáte pozitivní bod, od kterého byste se odrazili?

Máte sklon rezignovat?

Nebo tyto tísnivé pocity prožívá někdo ve Vaší blízkosti?

Když jsem před osmi lety začal psát tištěný magazín FC, kdekdo se mi divil, proč se zabývám lidmi, kterým „není pomoci“. Ale ono jim pomoci je. Jen potřebují změnit svou perspektivu, úhel, pod kterým přemýšlejí, vymanit se z pouhých negací.

Dnes Vám povím o člověku, který se mi stal velkou inspirací. To je on.

Sam Berns

Samovi bylo dáno žít pouhých 17 let. Že na snímku vypadá starší? To je progerií. Neznáte tu nemoc? Nedivím se. V tuto chvíli postihuje jen 350 dětí na celém světě. Jen 350 dětí, považte! A právě Sam musel přijmout, že ji diagnostikovali zrovna jemu.

Jak mohl žít šťastně?

Progerie je velmi vzácná nemoc, která – laicky řečeno – spouští velmi rychlé stárnutí organismu. Obvykle se rozvíjí od 2. roku věku dítěte (Samovi ji objevili ve 22. měsíci) a medián dožití je 13 let.

Tu nemoc si můžeme představit tak, jako kdybychom v těle splašili hodinky. Dítě stárne před očima. Ztrácí vlasy, tělesný tuk, klouby mu tuhnou, tepny tvrdnou, srdce slábne. Samovi rodiče, lékaři, u něj brzy rozpoznali choroby stáří – osteoartrózu, osteoporózu, aterosklerózu. Sam ani nestačil vyrůst nebo nabrat hmotu. V době pořízení této fotografie vážil pouhých 23 kg.

Proč ale o něm mluvím? Protože mě fascinovala jeho odpověď na jednu otázku:

„Same, co by o Tobě lidé především měli vědět?“

On: „To, že žiju velmi šťastný život.“ 

A dodal: „Pamatujte si to, až tu nebudu a Vy si budete myslet, že Váš život je nesnesitelný. Není. To jen Vy o něm tak přemýšlíte!“

Cítíte, že jsou Vaše problémy větší než jeho? Nebo nyní přehodnocujete? A jak se vůbec Sam naučil přemýšlet tak, že si (i velmi krátký) život užíval?

Sleduješ víc to, co Tě trápí, nebo co Tě těší?

„Potkávám se s lidmi ne proto, aby mě litovali, ale aby pochopili, že mě litovat nemusejí,“ říkal tento student střední školy. „Jsem naprosto v pohodě s tím, co nedokážu dělat nebo o co přicházím, protože stále zbývá hodně toho, co dělat dokážu a o co nepřicházím.“

Sam odmalička věděl, že nikdy nebude moci běhat, hlavně na dlouhé vzdálenosti, nikdy nezažije horskou dráhu a spoustu aktivit. „Vím, co mi uniká, ale netrápím se tím. Raději své myšlenky soustředím na to, co mě baví a čemu se věnovat mohu. Pěstuji skauting, rád si čtu komiksy, dělám hudbu. Jistěže některých věcí musím dosáhnout jinak, i tak je ale řadím do kategorie TO DOKÁŽU!“

Myslí tím třeba bubnování. Odmalička měl sen, že si zabubnuje v pochodové kapele, ale copak mohl nést klasický buben? Pro svůj sen se ale nadchl. Nechal si vyrobit speciální postroj – vestu, která mu malý buben nadlehčovala. „Postroj měl jen 3 kila, to jsem zvládl, a poprvé jsem o poločase sportovního zápasu vyšel s kapelou na hřiště.“

Se speciálním postrojem na buben. A pak že se sny nedají splnit!

Poslechněte si také, proč se bubnování rozhodl věnovat. „Protože je to jedna z činností, která potlačuje progerii. Ne že by při bubnování nemoc ustupovala, ale já se při takové činnosti cítím naplněný a v té chvíli progerii nevnímám, neexistuje pro mě.“ Tím odhalil i svou filozofii. „Mohl bych neustále myslet na překážky, na to, co nezvládnu, litovat se, jak mi život nepřeje. Dříve jsem takový byl. Vnímal jsem svou nemoc jako něco, co mi brání žít život naplno a kvůli čemu děti umírají předčasně. Ale tohle myšlení mi nic dobrého nepřinášelo, jen jsem se trápil. A pak jsem pochopil, že progerie je jen překážka, kterou nemohu překonat, nic víc. A já jsem naprosto smířený s překážkami, které nepřekonám. Svou pozornost ovšem věnuji tomu, co překonat dokážu.“

Směr vpřed

Jeho nejoblíbenější citát vyslovil Walt Disney: „Nikdy se nedívej příliš dlouho dozadu. Když Tě pohled dozadu bolí, vykroč dopředu, otevírej stále nové dveře a zkoušej stále nové věci. Zjistíš, že život prožívaný směrem vpřed je nádherný.“

Sam si zamiloval tanec, večírky se spolužáky, vůbec partu. „Když je Vám špatně, obklopte se lidmi, kteří Vám dělají dobře. Začnete si užívat jejich společnost, život, zjistíte, že Vám opravdoví přátelé vždycky pomohou. Pochopíte, že existují lidé, kteří na Vás za všech okolností mají pozitivní vliv. A začnete si cenit těch, kteří Vás mají rádi.“

Poslední Samovo veřejné vystoupení.

Nejtěžší období v životě prý měl, když ležel v nemocnici se zápalem plic. „Tehdy jsem byl oddělen od všeho, co mám rád. Od aktivit i přátel. A přesto jsem se naučit neztrácet pozitivní pocit. Jak? Nadějí, že všechno bude zase v pořádku. Ta mi pomohla projít tím nejtěžším. Ano, poznal jsem, jak nesnadné je být v těžkostech statečný, ale pak mi došlo, že statečnost nemá být snadná. A že je docela námaha neplýtvat energií na sebelitování. Ale že se to vyplatí.“

Pořád měj na co se těšit!

A co v jeho životě znamenalo „jít vpřed“, „s nadějí projít tím nejtěžším“? „Dbám na to, abych se v každém okamžiku měl na co těšit a nějakým dobrým pocitem obohatil svůj život. Může to být i maličkost – těším se třeba už na příští číslo komiksu! Nebo na dovolenou s rodinou! Nebo na setkání s přáteli! Díky tomuto těšení mám pořád v hlavě, že mě čeká něco hezkého, a to mi pomáhá projít kolem negací bez povšimnutí,“ říkal, i když přiznával, že ho špatná nálada také někdy potká. „Hlavně neplýtvám energií na to, abych se s ní nějak potýkal. Nesmýšlím o sobě negativně. Protože kdybych se chytil nějaké negativní myšlenky, už by nemuselo zbýt v mé hlavě žádné místo na pozitivní emoce. Já to dělám prostě tak, že když mám špatnou náladu, přijmu to jako fakt a snažím se dělat jen vše pro to, aby mě opustila. Takže jdu za kamarády, fandit na sportovní zápas, cvičit nový rytmus na bubnu, postavit si něco z Lega nebo si přečíst něco veselého.“

Sam Berns si přál studovat biologii, genetiku, buňky. Zemřel na aterosklerózu v 17 letech. Vždy však říkal: „V poslední chvíli se nebojím smrti. Mnohem více se budu bát života, který jsem nenašel odvahu žít.“

Nuže, opravdu máte důvod smýšlet o svém životě negativně? Opravdu Vám osud nepřeje? Nebo je to jen Váš pocit, kterému jste uvěřili a který Vám vzal odvahu docela obyčejně žít?

Pozitivní myšlení, optimismus, naděje, víra – kde je najít a jak je za všech okolností udržet? Na Vaše přání jsem tomuto tématu věnoval celou letošní řadu magazínu FC. Jednotlivá vydání můžete získat zde.

© Petr Casanova