Proč píšeš jiné, když mě to bolí? aneb Jak slova „nic neznamenají“

- Reklama -

Na úvod dovolte tři otázky:

  • Může milovat ten, kdo úmyslně dělá to, co druhému ubližuje?
  • Může milovat ten, kdo ignoruje to, co druhému vadí?
  • Může milovat ten, komu nezáleží na tom, čím se druhý trápí?

Proč se ptám? Jeden z nejčastějších příběhů, který při Setkáních s Vámi řeším, je tento:

Kamarádka víc než partnerka

„Přeji Ti krásné ráno,“ psal jí, sotva se probudil.

„Jaký máš den? Myslím na Tebe,“ připomínal se v průběhu dne.

„Sladké sny. Pusu na dobrou noc,“ připsal se smajlíkem, ještě než usnul.

Ideální partner, řekli byste.

Problém byl v tom, že ty věty nesměřovaly jeho partnerce. Ta žádnou z nich od něj nečetla ani neslyšela. Příjemcem těch zpráv totiž byla – …

„Jenom kamarádka,“ odbyl její dotaz, s kým si pořád tak tajně píše. „Copak nemohu mít kamarádky? Copak jsem ve vězení, vztahem ztrácím svobodu?“

Jistěže ne. Vztah není o ztrátě svobody, ale o sdílení svobody s druhým.

Slova opravdu nic neznamenají

„Chybíš mi.“ „Myslím na Tebe.“ „Těším se na Tebe.“

Jako omráčená náhle četla tyto věty v odeslaných zprávách v jeho mobilu. Ano, byla v té chvíli ta zlá. Narušila jeho soukromí. Navíc, podle něj, o nic nešlo.

„Jsou to jen slova. Nic neznamenají. Ty přece víš, že miluji Tebe!“ vyhrkl rychle slovy, která opravdu nic neznamenají.

Vůbec není nutné druhému říkat, jak ho milujeme. To je totiž dobře patrné už ze způsobu, jak s ním zacházíme. „Miluji Tě“ se nevyjadřuje slovy, ale činy. Láska zdaleka není jen to, co říkáme nebo cítíme, ale především to, co děláme.

Tolik na mužovu obhajobu, ale i obžalobu.

„Je to jen kamarádka…“

Ve své nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem vysvětluji, proč to lidé dělají – proč flirtují s jinými a hazardují se vztahem i tehdy, když jsou v něm spokojení. Hodně v té knize varuji před karmou, protože co zaséváme, to také sklidíme.

Varuji jak před takovými hrátkami s ohněm, tak před setrváváním ve vztahu, který má rysy jen vztahu takzvaného. Ostatně, v knize vysvětluji, proč lidé v takových vztazích zůstávají, ačkoli to trápí je i druhé. Rozum možná říká: „Dej mu ještě šanci, třeba si to uvědomí.“ Srdce už ale dávno ví, že tohle není v pořádku.

„Kamarád“, „partner“, i to jsou totiž jen slova, nálepky. Kdo je skutečným kamarádem a kdo partnerem, totiž všichni vyjadřujeme tím, komu věnujeme své myšlenky, svůj čas, svou energii, svůj zájem; s kým zkrátka budujeme vztah. Proto si nedělejme zbytečné iluze, že „musíme být víc“, když jsme partner. Ne, nálepka o tomto opravdu nerozhoduje.

O prahu bolesti

Setkání s Petrem Casanovou jsou jiná tím, že se lidé hodně otevírají. Mají tu potřebu – dostat ze sebe všechno zahnívající i bolestivé, vypovídat se. Ano, setkání jsou o sdílení.

I tato žena byla zlomená: „Není schopen pochopit, že mi to ubližuje. Neuvědomuje si, že kvůli tomu nespím, trápím se, mám zdravotní problémy. Všechno si kladu za vinu, chci to s ním vyřešit. Ale jeho reakce je jediná: ,Děláš zbytečné scény, vyšiluješ, jdi k psychiatrovi, protože já s ní nic nemám!'“ Tak zní další slova, která ve skutečnosti nic neznamenají.

Ve všech čtyřech doposud vydaných bestsellerech varuji, že budovat s někým vztah znamená především neignorovat to, co druhému vadí. Žijeme-li si totiž každý na svém písečku, nikdy nepostavíme společný hrad. I když nám druhý se svými požadavky nebo stížnostmi může připadat jako blázen, měli bychom si připomenout, že to je pouze naše vidění, že každý jsme jiný a máme především odlišný práh bolesti: Co nás nebolí, jiné bolet může. Co nám připadá normální (flirtovat), jinému může ubližovat, rozrýpat jeho starou ránu. Jestliže nám OPRAVDU záleží na druhém, musí nás každý příznak možného nedorozumění včas přimět ke komunikaci, vysvětlení, uklidnění, řešení.

Vůbec nezáleží na tom, co se svými kamarády nebo kamarádkami máme či nemáme (více v článku Proč nezáleží na pravdě a nedůvěřovat znamená odepsat). Zásadní je o každém ze špatných pocitů nebo domněnek mluvit. Prokazovat, že nám na partnerovi záleží. Že chceme porazit draky v jeho hlavě – případnou přecitlivělost, která může být dána i špatnou minulostí. Uvědomme si, že je to NÁŠ partner, NÁŠ vztah, NAŠE společná loď, ve které plujeme. Nemůžeme pádlovat proti sobě, loď se buď zastaví, nebo i překotí.

Mnoho lidí překvapuje, že na Setkání chodí také ti, kteří ublížili. Proto se zabývám nejen tím, jak se vyrovnat s něčí zradou, ale také tím, jak ustát vlastní chybu. Už Rochefoucauld správně poznamenal: „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Protože toto téma pravděpodobně bude i na programu mých jediných tří letošních Setkání s Vámi v tomto roce, alespoň v jednoduchých bodech vysvětlím, jak se do zbytečné ztráty partnera nedostat.

Otočte, prosím, na 2. stránku.