Proč každé dítě potřebuje šampiona

Jsi rodič? A potýkáš se někdy s problémem, který Tě srazí na zem?

Nepřehlédni maličkost: Dětské oči, které Tě pozorují. Dětskou hlavičku, kterou zajímá, jak se zachováš. Dětský rozum i cit, který se Tebou bude inspirovat.

Děti nejsou dokonalé v poslouchání, ale dokážou být dokonalé v napodobování svých rodičů. Mysli na to, až budeš chtít něco vzdát. Tvé dítě vidí příklad.

Byl jsem ještě kluk, když se mi splnil sen. Směl jsem prožít jeden trénink s olympijským vítězem.

Bylo to – strašné. Plival jsem krev vyčerpáním. Přesvědčený, že on musí být z jiné planety – robot, určitě není člověk…

Smál se mé otázce, jak takové dávky může zvládat. „Petře, jsem ze stejného masa a kostí jako Ty. Jen mě vychovával šampion.“ Ta věta mě zaujala. On dodal: „Víš, denně mi ukazoval, že TO JDE.“

Opravdu nic neovlivníš?

Nové vydání magazínu FC Myšlením ke štěstí (vychází koncem května) jsem zaměřil právě na budoucí šampiony – dnes „obyčejné“ lidi, kteří v těžkých chvílích mohou jít příkladem, a to nejen dětem. To vydání je třeba o 17leté dívce z Chomutovska, která porazila rakovinu, ale má doživotní následky – a přece silou svého příkladu pomáhá dětem ustát tuto nelítostnou diagnózu a nevzdat se. Nebo o muži, který se jednoho rána probudil dočista slepý. Pochopil, že už nikdy nic neuvidí. Neměl ponětí, co s bílou holí, kterou mu vtiskli do ruky. Neuměl vyjít z domu. Dnes je ikonou milionů lidí.

Je o úžasných lidech, kteří povstali z popela. Jeden z nich mi řekl: „Hlavní na cestě k jakémukoli štěstí, úspěchu nebo bohatství není to, odkud člověk vyjde, ale kam dojde.“

Jak víte z magazínu FC, každé pondělí chodím do škol a povídám si se žáky o všem, co je trápí a zajímá. Psychologové říkají, že špatný prospěch dítěte má jen tři důvody:

  1. Dítě pochází z chudoby.
  2. Dítě má slabou docházku.
  3. Dítě se drží špatné party.

Chudobou není myšlena chudoba finanční, tedy nedostatek peněz, ale chudoba mentální, tedy prostředí bez ambicí, snů, touhy, sebereflexe. Rodiče, kterým se ve vlastním životě nedaří, ale vinu házejí na všechny kolem. „Pracovat na sobě? Blbost. Nemá smysl se o nic snažit,“ vykládají před dětmi. „Stejně tím nic neovlivníš…“ To si děti pamatují.

Z bodu číslo 1 plyne bod číslo 2. Děti nevěří, že vzděláváním mohou zlepšit svůj život. Začnou chodit za školu. Nejenže začne vrána k vráně sedat (sdružují se děti bez ambicí), ale začnou infikovat druhé. Z bodu číslo 2 tak vyplyne bod číslo 3 – vznikají celé party dětí, které nevědí, proč by se měly učit. Nemají příklad, vzor, motivaci.

A někdy za tím je i celý školský systém.,..

+1 je víc než -9

Pozvali mě do školy, kde měli žáci katastrofální výsledky. Ředitelka mi řekla: „Přitom postupujeme podle osnov.“

Už to mě vylekalo. Dělat věci správně totiž ještě neznamená dělat správné věci.

Třídní učitelka tomu nasadila korunu, když dodala: „Stát nás platí za to, abychom odučily to, co máme, ne za to, aby nás děti měly rády.“

„A víte,“ zeptal jsem se těch dvou, „že děti se prokazatelně NEJLÉPE učí od těch, které mají rády?“

Namátkou jsem požádal o ukázku písemného testu špatného žáka. Předložili mi papír, kde bylo deset otázek, devět zodpověděl špatně. Dole se skvěla velká červená známka – pětka pětkrát podtržená. A v závorce podivná číslice – minus 9.

„Co to je?“ zeptal jsem se zmateně.

„Za každou chybu,“ řekla ředitelka. „Snižujeme známku o jeden stupeň. Minus devět znamená devětkrát snížený stupeň. Z 1 na 2, z 2 na 3, z 3 na 4, ze 4 na 5, z 5 na 5 jednou podtrženou, a tak dále…,“ odpočítávala na prstech třídní učitelka, ale já ji neposlouchal.

„Promiňte,“ skočil jsem jí do řeči. „Mohu to oznámkovat jinak?“ Zrozpačitěly. „I když to bude PROTI SYSTÉMU?“ usmál jsem se, a ony pokrčily rameny.

Minus devítku jsem nahradil plus jedničkou.

„Jak může mít pozitivní známku?“ obořily se na mě.

„Protože má jednu správnou odpověď.“

„Ale stejně má kouli!“ vyhrkla ředitelka rozčileně.

„Proč, vážená dámo,“ odpověděl jsem, „řešíte pětku? Když se malé děcko učí chodit, také má dlouho pětku, ve Vašem hodnocení možná mnohokrát podtrženou. Protože to děcko ještě chodit neumí. Nejdůležitější je, aby se CHTĚLO učit. Kdyby se nechalo zastavit, chodit se nikdy nenaučí.“ A dodal jsem. „Plus jedna = jedna správná odpověď. To znamená, že to ten žák úplně neprojel. Udělal devět chyb, ano, ale Ty se může naučit odstraňovat, jeho skóre se tím bude JEDINĚ NAVYŠOVAT.“

Užasle na mě pohlédly.

„Kdyby já dostal pětkrát podtrženou pětku, přestanu se učit, protože na mě bude působit demotivačně. I kdybychom se totiž zlepšit o polovinu, tedy přidal pět správných odpovědí, pořád budu mít jenom pětku,“ vysvětlil jsem. „Naopak plus jedna je dobrý začátek. Stačí jedno zlepšení, a už mám +2…“

Předal jsem papír žákovi, kterému patřil. Sedl nad učebnici a za týden měl +10.

Protože mohl mít radost sám ze sebe.

Neřeš své meze, hledej svůj potenciál

Ten žák desetinásobně zlepšil výsledek jen proto, že objevil šampiona. Ne v někom druhém, ale v sobě. Pochopil, že už malé zlepšení se vyplatí. Zatímco v demotivačním školském systému ani velké zlepšení nehraje žádnou roli.

Žáci o mně vědí, že nenávidím známky. Nevypovídají totiž VŮBEC NIC o potenciálu člověka – o tom, jaký může být. Jenom ho hodnotí za to, jaký momentálně je.

A děti mají ohromný potenciál. Budeme-li je trestat za to, jaké jsou a co nedokážou, pak s tím trestáním můžeme začít hned po narození. To dítě nedokáže pořádně pít! Jíst! Ani se nepřevalí! „Zmetek…“

Přitom my všichni – ano, i my dospělí – nejsme dokonalí. Pořád máme rezervy, pořád můžeme být lepší. A to bez ohledu na to, kde se momentálně nacházíme.

Když měla pohřeb moje třídní učitelka ze základní školy, sešlo se v krematoriu přes tisíc lidí. Všechno bývalí žáci. Proč? Protože nikdy neříkala dětem, jak jsou špatné, a namísto toho je učila být lepší. Byl to náš šampion.

„Dobrého učitele,“ řekl jsem těm dvěma dámám, když jsem odcházel, „nedělá v první řadě to, že je dětmi pochopen, ale to, že sám děti chápe.“

Unikátní vydání MYŠLENÍM KE ŠTĚSTÍ o lidech, kteří pochopili, jak mohou pozitivně ovlivnit život svůj i druhých, získáte pouze zde.

© Petr Casanova