Případ Řepka: Proč špatný rodič nikdy nepřizná chybu

- Reklama -

„Co si myslíte o případu Tomáše Řepky?“

Dotaz, který v mnoha obměnách dostávám už přes rok. Snažím se nevyjadřovat k živým kauzám, natož k bulvárním, natož k takto odporným.

Dnes udělám první a poslední výjimku. Na případu odsouzeného, a přitom nesoudného fotbalisty je několik odstrašujících zkušeností, o nichž by zejména muži měli přemýšlet.

Nejhodnější člověk a nejlepší táta…

„Neexistuje hodnější člověk. Právě na své dobrotě byl bitý. Neznám člověka, který by měl vřelejší vztah k dětem a uměl se o ně líp starat. Pro každou ženskou je to poklad.“ To řekla o Řepkovi jeho současná přítelkyně.

Šokující slova, víme-li, za co byl odsouzen (zpronevěra a poškozování cizích práv obvykle nezdobí hodné lidi) i za co odsouzen nebyl (neplacení výživného na všechny své děti obvykle nezdobí nejlepší táty) jen proto, že trestní sazba za neplacení výživného je nižší než trestní sazba za výše uvedené trestné činy; a jelikož v Česku se tresty nesčítají, odsouzení za neplacení výživného by Řepkovi nemohlo přitížit, (jen) proto bylo řízení zastaveno.

Proč to tedy Řepkova přítelkyně řekla?

Ještě než odpovím, vysvětlím, proč nerad komentuji bulvární kauzy. Bulvár se totiž vyznačuje jedním rysem – selektivností. Vybírá si jak témata, tak uvnitř těchto témat jen ty události, jež působí dramaticky. Celistvý obraz žádný bulvár nenabídne. Z bulváru se dozvíte, CO se stalo, ale už ne PROČ – znáte následek, nikdy ne celou nit až k prvotní příčině. Víte, kde máte vidět dobro, a kde máte vidět zlo. Ale komplexní pravda bývá složitější než jen pár vytažených výrazných střípků.

Já půjdu trochu hlouběji, ačkoli se to může zdát zbytečné…

Stačila by jedna věta

Případ Tomáše Řepky bych mohl zhodnotit jedinou větou: Jsem zděšen tím, jak hluboko může člověk klesnout. Jak může coby rodič zavrhnout své děti, aniž by se proti němu provinily. Přestat je vídat, zajímat se o ně, starat se o ně, podílet se (včetně financí) na jejich růstu a výchově. To je neodpustitelné, neomluvitelné a mimo moje rozlišovací schopnosti. Tečka.

Takové hodnocení by mohlo stačit. Víc mě totiž upřímně nezajímá.

Protože ale tuším, co by Řepka na moje slova namítl, dodám: Tím vším jsem, Tomáši, zděšen BEZ OHLEDU na to, co máš či nemáš s matkami Tvých dětí a jak moc si myslíš, že Ti ublížily nebo stále ubližují. Jsem totiž zděšen, kdykoli si nějaký rodič bere děti jako rukojmí partnerských sporů. Děti za to nemohou. Řepka říká: „Platím za svou hloupost.“ Já se však ptám: Proč za ni mají platit jeho děti?

Nenávidím rodiče, kteří své děti trestají za osobní nezodpovědnost, neschopnost, nemohoucnost. To trestání dětí je naprosto hloupé, protože jednou za ně tito rodiče budou pykat. Děti tohle obvykle neodpouštějí, a je to dobře.

Zde bych svou odpověď na otázku čtenářů mohl ukončit. Ve smyslu mých knih Tomáš Řepka pro mě není táta. Opravdového tátu totiž nedělá to, že dítě zplodí, ale že se o dítě po celé dětství stará. To je jediný úkol a jediná odpovědnost rodiče. Cokoli dalšího jsou jen řeči.

Memento pro všechny

Řepka se jednoho dne rozhodl nevídat své děti a neplatit na ně řádně. Obojí musí mít silný důvod. I kdyby silný byl, ten důvod je jen jeho, osobní, egoistický. A neomlouvá ho.

Řepka si fotbalem vydělal skoro půl miliardy korun. Přesto jeho verze zní, že je nemajetný, a proto na děti neplatí. I kdyby to byla pravda, nemajetnost mu nebrání ve styku s dětmi, v zavolání jim, zajímání se o ně. Navíc je o Řepkovi známo, že sice „hrál automaty“, ale nebyl to gambler. Jak mohl tedy tak ohromný majetek tak rychle zmizet? A proč ze všeho viní jen ženy?

Když jsem studoval práva, mnohokrát jsme řešili učebnicový případ, kdy úspěšný ženatý muž podlehne milence. Je-li bohatý, kdejaká milenka chce, aby se rozvedl, ale málokterá zároveň chce, aby rozvodem přišel o velkou část majetku, o nějž se má dělit s manželkou.

Běžnou praxí tak bylo, že muž začal ještě před rozvodem peníze „ulévat“, například za ně tajně kupovat nemovitosti, psané již na kamaráda, milenku nebo její rodiče. (Řepka v jedné ze svých knih naznačuje, že tak učinil. Milence prý kupoval mimo jiné byty, psané na jejího otce. Nevím, jestli je to pravda, každopádně otázka trvá: I kdyby, proč z toho viní milenku?)

Fotbalistova manželka, která ho poznala ještě jako kluka a byla s ním věrně po celou zářnou kariéru, se dlouhé roky snažila o férové majetkové vyrovnání poté, co odešel k milence. Neuspěla. V nedělním emotivním prohlášení v televizi se Řepka Renátě omluvil. Dokonce nakousl, že jí všechno „vynahr…“ Ale jak by to udělal, když je „nemajetný“?

Zároveň nenechal nit suchou na své tehdejší milence, jež se později stala jeho druhou manželkou a nakonec bývalou druhou manželkou. Mluvil, jako by ona mohla za to, co provedl, jako by všechno nečinil dobrovolně a svéprávně, jako by ona byla jen zlo a on jen dobro. Mluvil jako zhrzení muži z případů, které jsme probírali na univerzitě a které měly obvykle shodný konec: Muž, který na milenku „vychytrale“ odklonil svůj majetek, rozchodem s touto milenkou o veškerý majetek přišel. Před zákonem na něj neměl nárok. A nemohl ani ceknout – přiznal by vlastní podvod. Mohl už jen kopat kolem sebe, mstít se, vyhrožovat, trestat ženu, „která ho okradla“, neplacením na společné dítě, zříkáním se ho. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, budiž. Jenže, opakuji, to je jejich problém, ne dětí.

Když byl fotbalista televizní reportérkou tázán, kdo mu bude ve vězení nejvíc chybět, odpověděl: „Kačka.“ Tak se nejmenuje ani jedno z jeho dětí. Ani jedno nejmenoval…

Karma v srdci dítěte

Jsem stejný ročník jako Tomáš Řepka. Když jsem v 17 letech nastupoval do novin jako elév sportovní redakce, on bral šest tisíc měsíčně a už chodil s Renátou. Vedl jsem s ním nespočet rozhovorů, o to víc mě děsí jeho proměna from hero to zero. Jak si dnes nechce přiznat, že za své problémy si může především on a že trestat děti za vlastní hloupost a chamtivost může jen ubožák. Bez ohledu na to, co mu snad způsobily jejich matky.

Už před lety jsem v článku Proč obětujeme 90 pro 10 a riskujeme to, s čím jsme vlastně spokojeni varoval před přebíháním do vztahů, kde se tráva zdá zelenější. Může to být osudový klam. Stejně jako pocit, že mstíme-li se bývalým partnerům, poškozujeme tím pouze je. Ne. Poškozujeme tím i své děti, které s nimi máme, a poškozujeme tím i sebe.

Chápu, že existují lidé, pro které je osobní msta víc než spokojenost vlastních dětí. Budiž. Ale musejí počítat s karmou. Negativní činy nikdy nepřinesou pozitivní výsledky. Tomáš Řepka má nyní (do termínu podání žádosti o podmíněné propuštění z vězení) deset měsíců izolace na to, aby si to uvědomil. Když to nedokáže, ta izolace (od dětí) bude delší. Možná doživotní. A jednou ho může opravdu hodně mrzet.

Jakkoli je mi případ Tomáše Řepky odporný, jsem za něj rád. S ním totiž vzrostla naděje, že už se druhý takový případ neobjeví.

  • Proč negativní činy nemohou přinést pozitivní život? Novou knihu o nelítostné karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem získáte pouze zde.

Petr Casanova