O neuvěřitelné síle naděje v dětech

Celý tento den, předcházející jejich svátku (sobota 1. června), věnuji dětem a lidem, kteří by se měli stát svým způsobem mementem, ať pozitivním, nebo negativním. Psal jsem o mámě, která ani v bezmocné situaci za své dítě nepřestala bojovat, naopak o tátovi, který vymazal své děti jen pro osobní spory s bývalými partnerkami.

Dnes se už nebudu věnovat tomu, kolik síly nebo slabosti může být v dospělém člověku, a co z toho dokážou předat dětem. Ukážu Vám sílu přímo v dítěti.

Mnoho lidí si mylně myslí, že dospělí musejí jít vzorem dětem. Přitom to může být a je i naopak – děti dokážou jít příkladem dospělým. Silou, kterou objeví v nejtěžších situacích.

O životních kartách

Položili jste si někdy otázku „Jaké osudové karty mi vlastně život rozdal?“ Pozor, ta otázka je špatně špatně položena. Život nám totiž karty neustále dorozdává.

Jako dospívající VERONICE JUSTLOVÉ z Klášterce nad Ohří. To je ona.

Nevím, co jste dělali v neděli dvanáctého dubna. Ona si připomínala třetí výročí od chvíle, která jí změnila život.

Ten den před třemi lety jí totiž sdělili diagnózu. Ve svých 14 letech musela čelit rakovině nosohltanu a uzlin. V následujících měsících pak i tomu dalšímu – následkům léčby. Bez vozíčku a naslouchadel se už nemohla obejít.

„Začalo to velkou boulí na krku. Mysleli jsme, že je to nachlazení. Byl to nádor. Rychle začala chemoterapie, tu jsem zvládala ještě dobře, jen jeden druh mě částečně připravil o sluch. Náročná byla protonová léčba. Ozařovat mi museli přímo tvář v oblasti nosohltanu, což mi nevratně poškodilo slinné žlázy. I když se to nezdá, přestat mít sliny je problém. Jak začnu mluvit, vyschne mi v ústech a nemám sliny jak nahradit – jinak než vodou. Piji tedy každých pět minut, a jak neusnu tvrdě, budí mě to, podobně jako nos. Nedýchám jím ani necítím. Do plic se mi kvůli tomu dostává méně kyslíku a nedojdu nikam daleko, jen po bytě. Proto mám vozíček. Každý výlet je komplikací.“

Nemohla docházet do školy, doma s ní zůstala maminka, která musela skončit v práci. Dcerce se stala fyzickou oporou, psychickou sílu však Veronika objevila v sobě. Dokázala se totiž sžít se slovem ZATÍM – že léčit následky zatím nelze. „Ano, možná si všechny zdravotní komplikace ponesu celý život. Ale já jsem se naučila, že se vždycky dá jít dál. Pokaždé se ptám: V čem se můj život pozitivně změnil? Všechny rakovinné buňky jsou pryč. To je přece pokrok! Ano, jsem na vozíčku a občas si na mě ukazují i proto, že se oblékám spíše jako kluk, protože je to v mé situaci pohodlnější i snazší, ale to, že jsem jiná, ještě neznamená, že jsem zlá nebo špatná. Jako nemocnou mě šokovalo, jak se lidé strašně chovají k sobě i k druhým, jak sami sebe odsuzují jen proto, jak se na ně druzí dívají, nebo jak soudí druhé, aniž je znají, jak je pro některé lidi nejdůležitější to, co kdo nosí na hlavě, jestli má barevné vlasy nebo žádné. Přitom pod tím vším je pořád člověk.“

Pořád je to člověk…

Veronika v sedmnácti letech ví, že její život už nikdy nebude jako dřív. Uvědomuje si ale, že alespoň může být takový, jako ještě nikdy. A to nejen JEJÍ život.

„Poznala jsem, kolik je malých velkých bojovníků, kteří se každý den perou. Kačenku, pro niž se sbírají víčka. Zdendu a Viktorku, kteří mají SMA, nemoc zvanou spinální muskulární atrofie. Ferryho, který bojuje s onemocněním ledvin, bez dialýzy by nepřežil a čeká na transplantaci. Elišku, Věrušku, Vojtíška, Adámka, Nicolase, všichni mají nějaká vzácná onemocnění, nebo dokonce jejich kombinace. A těch malých nemocných dětí jsou celé zástupy…“

A všichni potřebují sílu.

„Někteří mají transparentní účet, na který se dá přispět pouhými penězi, ale poznala jsem, jak moc těm malým hrdinům pomáhá už pouhá myšlenka, vzkaz, malý dáreček pro radost, psychická podpora v podobě nějaké věty. Prostě že v tom nejsou sami a že to zvládnou.“

A to byl důvod, proč Veronika začala psát Můj blog o nemoci. Sdílí všechno, co musela zvládnout i jak to dokázala překonat. Píše to kvůli druhým, aby jim předala energii, víru, naději, dobrý pocit a radost. Vedle toho shání malým dětem stolní hry, pohlednice, lízátka, cokoli, co pro zdravé dítě nemusí znamenat NIC, ale pro nemocné to může v těžké chvíli znamenat VŠECHNO…

Pamatuj si: Má smysl bojovat

„Nedávno mi přišla tahle fotka,“ ukazuje. „Je na ní se mnou Anička, spolubojovnice z Motola. Je to moje jediná fotka v roušce. Vozíček mi půjčili v nemocnici kvůli motání hlavy z chemoterapie. Je to z víkendu, kdy jsme si vyšly na procházku. Outfit byl daný: rouška jako ochrana před bacily z ostatních lidí a čepice, aby nám nebyla zima na holou hlavu.“ Pak se odmlčí a dodá: „I když to bylo těžké, já i ona jsme úspěšně po léčbě. A to ukazuje, že MÁ SMYSL BOJOVAT!“

Před čtrnáctým dubnem 2016 měla možná jiné sny. Když však život dorozdal nové karty, změnila je. Nezměnila se v tom, že by neměla žádné sny, má jen jiné. Dnes chce mít svou nadaci a pomáhat nemocným dětem tak, jak na vlastní kůži zjistila, že to nejvíce pomáhá.

Všem vzkazuje: Nikdy nepřestávejte bojovat. Nejenže to má smysl kvůli Vám samotným, ale také kvůli všem lidem, kteří Váš příklad následně potřebují.

Více o Veronice a dalších bojovnících v novém vydání magazínu FC Myšlením ke štěstí.

Petr Casanova