O nejtěžším rozhodnutí mámy

Michael hledí na svého potomka, který je ve věku, v jakém byl on, když ho zasáhla krutá diagnóza.

Udělejte si, prosím, chvilku času na příběh tohoto muže.

Pokud rozumíte anglicky, klikněte na video – svůj život Vám popíše v pouhých 7 minutách, přitom velmi silných.

A pokud anglicky dost dobře nerozumíte, čtěte dál tento autentický důkaz o síle víry a touhy, o hodnotě času a lidských rozhodnutí, o šanci zažít zázrak ve vlastním životě.

Jak se probojovat nejtěžším obdobím – pouhých 7 minut života v kostce

Michaelův příběh odpovídá mé knize Cítit rozumem, myslet srdcem. Také novému vydání mého magazínu FC Myšlením ke štěstí. V obojím ukazuji, jak můžeme ovlivnit svůj život i v téměř beznadějných situacích.

Naděje

Michael je Australan. Pouhých 11 měsíců po narození mu diagnostikovali neuroblastom čtvrtého stupně – zhoubný nádor, napadající centrální nervový systém. Lékař řekl jeho mamince: „Nemůžeme nic dělat. Odneste si chlapce domů a umožněte mu, aby těch pár měsíců, které mu zbývají, prožil s rodinou.“

„Ale my všichni,“ namítá Michael, „přece máme možnost volby. A tyto volby, které činíme den co den, dokážou změnit naši budoucnost.“ A tak vzpomíná na jedinou otázky své maminky, kterou položila lékaři: „Nechci vědět, jaká je pravděpodobnost, že můj syn zemře. Chci vědět, jaká je pravděpodobnost, že může přežít.“

Přece musí nějaká naděje být! Vždycky je naděje!

A byla – podle lékaře čtyři procenta!

Zatímco my všichni den co den řešíme, jestli je naše sklenka z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná, Michaelova maminka odcházela z nemocnice se sklenkou, která byla z 96 prázdná. Ale pořád žila tou 4% nadějí. „Maminka,“ říká Michael, „vždy říkala, že vedle LÁSKY je NADĚJE nejsilnějším slovem.“

Víra

Nazítří měla telefonát. Jeden doktor přiletěl z Ameriky s látkou zvanou DTIC. V Austrálii hledal 25 dětí, postižených neuroblastomem, na kterých by DTIC otestoval. Michaelovu maminku upozornil, že preparát zkoušeli dosud jen na zvířatech. Ale byla v něm naděje.

Maminka učinila rozhodnutí, že Michael se stane jedním z těch 25 dětí. „Začali mi ten zkušební lék podávat v úterý v devět ráno. Během prvního měsíce zemřelo dvacet z těch pětadvaceti dětí. Devadesátý den čtyřiadvacáté. Maminka viděla, jak zřízenec pokaždé přijde, zazipuje další vak s dětským tělíčkem a odváží ho pryč. Každý den se jí ptali, jestli mi opravdu dál chce dávat ten přípravek – každý den to bylo její rozhodnutí.“ Načež Michael podotýká: „Patříte, podobně jako já, mezi šťastné lidi. Ne proto, že jsme stále naživu. Ale proto, že jsme nikdy nemuseli být v její kůži. Maminka to měla těžké. Musela mi den co den podat preparát, o kterém věděla, že zabil do té doby každého, kdo jej požil.“

Zázrak

Sedm let byl v nemocnici, než ho byli ochotni propustit domů. Když tak činili, maminka Michaela Crosslanda slyšela: „Váš syn nikdy nebude moci chodit do školy, dělat žádný sport, bude odkázaný na pobyt doma, a pokud se dožije puberty, bude to zázrak.“

„Jenže my věříme na zázraky,“ zdůrazňuje Michael.

Mnoho lidí si zázrak představuje jako dar shůry. Ve skutečnosti tím zázrakem může být obyčejné lidské rozhodnutí, obyčejný lidský čin.

„Moje maminka vždycky věřila, že zázrak je spojený s touhou. Že pokud po něčem opravdu hodně toužíme, může se stát zázrak. A tak se snažila ve mně v první řadě rozpálit nějakou touhu.“

„Nikdy nebude moci sportovat,“ říkal lékař Michaelově (uprostřed) mamince.

Michael vzpomíná, jak maminka koupila dětskou rukavičku a míček, obojí se suchým zipem. Rukavičku navlékla Michaelovi na ruku a házela mu míček do dlaně. A pořád zvětšovala vzdálenost. „Začalo mě to bavit. A pak jsem jí řekl, že mám sen – jednou být baseballistou a hrát v Americe.“ A dodává: „Lidé se mi smáli. A já jsem si všiml, že jiní lidé Vám nikdy neřeknou, co dokážete, vždy jen to, co nedokážete. Přitom já jsem byl rozhodnutý udělat všechno, co je v mých silách, abych svůj sen uskutečnil.“

Touha

Lékaři věděli, proč Michaelovi nedoporučují sport. Byl oslabený. Ačkoli se snažil zesílit, tělo se bránilo, vypínalo. „Ve dvanácti letech jsem měl první srdeční záchvat. Pak infekční mononukleózu, pak bakteriální meningitidu. Lidé mi pořád říkali, že to nedokážu. Pro mě to znamenalo vyvinout ještě větší úsilí, abych nejen je, ale hlavně sebe přesvědčil, že dokážu hrát baseball. Bylo mi sedmnáct, když jsem v USA podepisoval profesionální smlouvu.“

Jenže život, jak říká Michael, je jako horská dráha. Jako srdeční tep. Nahoru a dolů.

„Za rok jsem hrál ve Phoenixu. Při odpalu jsem se zhroutil a probudil se za tři dny. Řekli mi, že jsem měl další srdeční záchvat a že se mám vrátit domů. Moje kariéra skončila.“

Bylo mu osmnáct let a jediná touha se rozplynula. Zázrak zmizel. Vrátily se těžké stavy.

„Měl jsem strašnou depresi. Moje jediná myšlenka byla: Život není fér. Každý večer jsem se modlil za to, abych se ráno neprobudil. Nechtěl jsem po Bohu nic víc, než ať si mě už vezme. Ale pokaždé jsem se ráno zase vzbudil. Muselo to mít nějaký smysl.“

O tom, jak si s námi „hraje“ život, jak nás zkouší a cvičí, je celá moje nová kniha Cítit rozumem, myslet srdcem. Připomíná slova Michaelovy maminky, která si i Michael v nejtěžších chvílích vybavil: „Synu, nikdy nezáleží na tom, kolikrát padneš, ale kolikrát vstaneš.“ Michael dodává: „Tahle její filozofie přece určila kvalitu mého života. Rozhodla o tom, že vůbec pořád žiju. A tak jsem se rozhodl vstát.“

Úspěch

Šel na pohovor do banky. Proti němu usedl vysoký zkušený muž a představil se: „Jsem Tom. Jsem CEO této banky. Promluvme si. Michaele, kde chceš být za pět let?“

Tradiční otázka. Ale Michaelovi ji ještě nikdo nikdy nepoložil. Neznal pětiletý výhled.

Přál si, aby se už nikdy neprobudil. Pak ho napadlo nalézt jinou touhu.

„Neměl jsem představu. Ale vzpomněl jsem si, jak mi maminka říkala: Synu, vždycky se dívej nahoru a miř na Měsíc, protože i když mineš, skončíš mezi hvězdami. A tak jsem mu odpověděl upřímně: ,Tome, za pět let chci sedět na Tvém místě.‘ Nevěděl jsem, že se to nemá říkat, že nadřízení mají rádi ambiciózní zaměstnance, ale ne až tolik. Nenáviděl mě. Ale já jsem opravdu byl za rok nejmladším bankovním manažerem v Austrálii, za dva roky nejmladším regionálním, za tři roky nejmladším státním, za čtyři roky nejmladším národním v jedné z největších finančních společností na světě. Ve 23 letech jsem měl 600 podřízených a vedl jsem 120 bank po Austrálii a Novém Zélandu.“

Vydělal spoustu peněz. Přesto říká: „Úspěch si představuji jako nemateriální hodnotu. Jako něco, co nedostáváte od světa, ale naopak co dáváte světu. Úspěch je dělat svět lepším místem, než do jakého jsme se narodili. A mně se to povedlo jen proto, že jsem měl odmalička vedle sebe inspirující, silnou a milující bytost – svou maminku.“

Všechno bude v pořádku, mami

Michael to své mamince hned dvakrát vrátil. Poprvé, když koupil velkou růžovou stuhu a ovázal s ní dveře nového domu, který mámě pořídil. „Je velký dar moci druhému nějak oplatit to, že se pro něj v životě tolik obětoval. Maminčina reakce? Na její tváři vyvolalo úsměv to uvědomění, že jsem jí najednou připraven pomoci.“

Ta druhá pomoc ale není materiální. A vychází ze dvou Michaelových vzpomínek: „Když mi bylo sedm a poprvé mě propouštěli z nemocnice domů, přes záclonu jsem viděl, jak k mamince promlouvá doktor. Nevěděl jsem, co jí říká – že jí zrovna sděluje: Váš syn nikdy nebude moci chodit do školy, dělat žádný sport, bude odkázaný na pobyt doma, a pokud se dožije puberty, bude to zázrak. Když pak maminka přišla k mé postýlce, ptal jsem se jí, co lékař říkal. A ona: „Synku, všechno bude v pořádku.“

Vzpomínka na nemocnici

Když pak ve dvanácti letech po srdečním záchvatu apeloval lékař na maminku, že její syn opravdu nikdy nebude moci profesionálně sportovat, ona opět na Michaelovu otázku, co doktor říkal, odpověděla: „Všechno bude v pořádku.“

Nevzala mu naději, touhu, rozhodnutí porvat se o zázrak.

„Nedávno jsem dostal příležitost mamince tu laskavost oplatit. Lékař totiž bohužel objevil čtyři nádory v mém hrtanu. Nikdy jsem svou ženu neviděl tolik plakat. Lékař mi upřímně řekl: ,Michaele, je mi líto, ale už ani zítřek Ti nezaručím.‘ Ale já jsem na tom neviděl nic nenormálního. Přece nikomu z nás nelze zaručit zítřek.“ Načež dodává: „Život není o počtu dní, ale o tom, čím tyto dny naplníme – zda žijeme hodnotný život.“

Když se pak autem vraceli s manželkou domů, Michaelovi volala maminka.

„Co říkal doktor?“ zeptala se.

Michael se jen usmál a řekl: „Všechno bude v pořádku, mami.“

„I kdyby neměla víra ovlivnit počet dní, které mi budou dány, život s vírou je lepší než bez ní.“

„Uvědomme si, že jsme požehnáni každým objemem vzduchu, který ještě můžeme vdechnout; každou příležitostí, kterou ještě máme. Proto i dnes udělejme něco, na co můžeme být pyšní,“ zdůrazňuje Michael Crossland. Muž, který je tu už 34 let.

Jak přemýšlet v těžkých chvílích, jak neztrácet naději ani touhu, i když se momentálně nedaří, o tom všem je nové vydání magazínu FC Myšlením ke štěstí s unikátními příběhy a pohledy lidí, kteří právě v těžkých chvílích objevili svou sílu a víru. Inspirujte se jimi. Vydání s filmovým bonusem nelze získat v trafikách, pouze zde.

Knihu Cítit rozumem, myslet srdcem je možné od dnešního dne objednávat i na Slovensko.

© Petr Casanova