7 znamení, že na sebe potřebujeme být náročnější

- Reklama -

Dnes je to přesně třicet let.

To ráno 22. května 1989 nezapomenu. Bylo pondělí a mně se nechtělo do školy. Otráveně jsem tahal nohy za sebou, ani schody jsem ze třetího patra paneláku, ve kterém jsme žili, nechtěl seběhnout. Otevřel jsem dveře výtahu a – tam stál on. Usměvavý chlap, čelenku, teplákovou soupravu a radost v tváři, zatímco já byl zakaboněný.

„Vždyť prší,“ povídám úkosem, aby řeč ve výtahu nestála.

„Jdu běhat právě proto, že prší,“ odpověděl.

Blázen, zatvářil jsem se kysele.

Ale on ke mně sklonil hlavu a přímo do očí mi řekl nezapomenutelnou větu: „Já to dělám právě proto, že je to nepohodlné.“

Ta věta mi ležela v hlavě celé mládí. Za půl roku padl režim a my mohli do světa. A já viděl, že i tam jsou blázni, kteří schválně dělají nesnadné věci. Lezou po horách, když je přece pohodlnější ležet na gauči! Dřou se na surfu, když je přece pohodlnější ležet na pláži! Sportují, pracují na sobě, učí se, a ještě z toho mají radost! No, blázni…

Deset let po osudové jízdě výtahem jsem si dobrovolně vybral práci, do které jsem vstával každé ráno v 03:43. Začal jsem milovat výzvy a všechno nepohodlné. Stal jsem se bláznem, stejně jako tehdejší soused, a nejen on. Jsem šťastný, kolik bláznů existuje – čím víc jich potkávám. Vlastně o nich je celý můj magazín FC. Nové vydání Myšlením ke štěstí jsem věnoval jejich způsobu uvažování a sebenaplňování.

Svobodní a vězni

Henry Ford: „To, čemu věříš, je Tvoje realita. Nevěříš, že to dokážeš? Pak se o to nepokusíš. Věříš, že to dokážeš? Pak v pokusech neustaneš, dokud to nedokážeš.“

Potkal jsem tisíce lidé, kteří sedí za mřížemi, aniž by byli vězni. Dali se totiž uvěznit vlastními předsudky, domněnkami, nevírami, že něco nedokážou, že už to nikdy nebude lepší, že nejsou dost dobří… A přitom si oni tvoří svůj osud. Jak řekl Henry Ford: „Ať si myslíme, že něco dokážeme, nebo nedokážeme, vždycky to je pravda.“

Portál FirstClass.cz i magazín FC jsem zakládal právě proto, aby si lidé uvědomili, že kdo chce v životě vyhrát, ten se nevzdá, a kdo se vzdá, ten nevyhraje. Že vůbec nezáleží na startovní pozici, z jaké vyjdeme, ale na tom, kam dojdeme. A to je především na nás. Naštěstí.

Neznám horu, na kterou by cesta z údolí vedla po rovině, po vrstevnici. Neznám vrchol, na který by člověk spadl z nebe. Zato znám spoustu úspěšných lidí, kteří pochopili, že úspěch se vytváří – překonáváním překážek v sobě, ve své vlastní hlavě.

Vnuk Napoleona Hilla, J. B. Hill, se kterým jsem měl tu možnost exkluzivně mluvit do nového vydání magazínu FC, říká: „Můj dědeček nejvíce zápasil s tím, že většina mužů i žen po celý život hledá štěstí, slávu a bohatství, a přitom si odmítají připustit, že jejich zdroj leží přímo v nich. Že úspěch, a to v jakékoli podobě, je především osobní volba, rozhodnutí člověka ve svobodném světě.“

„Blázen,“ říkal jsem si před třiceti lety o tom běžci, který přetínal provazy deště a vymetal louže. A dnes vybíhám každé ráno. Uvědomuji si, že právě tehdy, když se o mě pokouší slabost, lenost, pohodlnost, je nejvyšší čas znovu začít makat a posilovat. A vůbec není řeč jen o sportu.

Kdy je tedy vhodný čas začít vnitřně zesilovat?

1. znamení: Stále častěji nás napadá, že nejsme dost dobří

Představte si, že bychom se zkusili vůbec neomezovat myšlenkami, co dokážeme a nedokážeme, co pro nás možné je a co není. Že bychom si docela obyčejně zkusili věřit. Co bychom zjistili? Že víra není myšlenka ovládaná myslí. Víra je myšlenka ovládající mysl.

Nikdy nenastane vhodný čas zkusit to, v co nevěříme. A pokud si věříme, žádný čas není vhodnější než teď. Jsme nejstarší, tedy nejzkušenější, jací jsme kdy byli. A nejmladší, jací kdy budeme. Jestliže chceme čekat na moment, až budeme vůbec nejzkušenější, jak je v životě možné, musíme si počkat do poslední sekundy před smrtí.

V této chvíli jsme přesně tak dobří, jak můžeme být. Přesně tak dobří, za jaké se považujeme. Co kdybychom dnes uvěřili, že jsme dost silní, odvážní a zkušení na to, abychom udělali jeden malý posun, na který stačíme?

Je to maličkost, ale my se pohneme. V okamžiku, kdy jsme mysleli, že to už nepůjde.

Ale ono to jde. Vždycky.

2. znamení: Stále více času ztrácíme naplňováním očekávání jiných

Všichni máme stejně času. 24 hodin denně. Není pravda, že někdo má málo času. Pouze ho ztrácí lidmi a aktivitami, kterým se už dávno věnovat neměl.

Jen se rozhlédněte a počítejte, kolik lidí žije život podle svého přání. A to jsme ve svobodné zemi. Většina lidí žije proto, aby naplňovala očekávání někoho jiného. Někdo v práci, někdo v rodině, někdo ve vztahu s přáteli. Když si sepíšeme, co je pro nás v životě důležité (své hodnoty), a porovnáme je s každodenním harmonogramem, pak se ptám, kde je ten odpočinek, masáže, čtení dobrodružných knížek, učení jazyků, jakékoli jiné makání na sobě, o kterém pořád jen sníme? Kde jsou činy?

A hlavně: Kde je náš život? Kolik času věnujeme tomu, co chceme opravdu my?

Opravdu si myslíš, že když budeš všechny poslouchat, budeš šťastný?

Rodiče nám slibovali velkou budoucnost, když budeme poslouchat. A tak jsme je poslouchali. Učitelé nám slibovali skvělé uplatnění v životě, když se budeme učit. A tak jsme se učili. Zaměstnavatel nám sliboval velkou kariéru, když budeme držet ústa a krok. Ale KDE TO VŠECHNO JE? Proč nám to nespadlo do klína?

A co když cestou ke štěstí je dělat to, co Tě naplňuje, i kdyby to znamenalo jít krkolomnou cestou?

Nevyčítejme to rodičům, učitelům ani zaměstnavatelům. Přemýšlejme o sobě. Proč ztrácíme kontrolu nad svým životem? Proč se zdráháme udělat něco pro sebe a podle sebe? Proč nám tak záleží na tom, aby nás někdo nepomluvil, nevysmál se nám?

Povím Vám to, co víte. Máme jen jeden život. A ten žijeme právě teď. Nedokážu říct, kolik přesně času každému z nás zbývá, ale vím, že to s každou promarněnou minutou je o minutu méně.

Na jednom z těch papírů máme vyjmenované, z čeho máme radost, co nás těší, naplňuje, co chceme a potřebujeme. Nezapomínejme tedy, prosím, na to, kdo jsme. Všechna naše rozhodnutí jsou dobrovolná. Všechno, za čím chceme jít a za čím ne.

Co především se musíme odnaučit – v čem změnit své myšlení?

Otočte, prosím, na 2. stránku.