Jak ustát faleš do očí aneb Proč nevěřím slovům, jedině činům

1. krok: Přijměme realitu a oddělme ji od fantazie

Denisa měla úžasného partnera. Tedy, ve své představě.

Prý ji miloval, prý po ní toužil, prý bez ní nemohl existovat. Mělo to jediný háček: Neměl na ni čas, aby se potkali, natož aby spolu žili. Ale všechno prý plánoval.

Přes seznamku si psali dennodenně. Občas se odmlčel. Nejčastěji proto, že „byl nemocný“. Jednou Denisa nakoupila ovoce a překvapila ho doma. Otevřela jí jeho manželka, obklopená třemi dětmi.

„Proč ho pořád miluju? Proč ho ale i nenávidím?“ I na tuto dvojotázku odpovídám v nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem. A vybízím, abychom se naučili odlišovat dva světy.

První je svět faktů, druhý je svět domněnek. Pokud domněnky (to, co si o druhém myslíme, nebo to, co nám o sobě sám říká) zaměňujeme s fakty, žijeme v iluzi. Pak nevnímáme partnera, jaký je, ale jak jsme si ho vymalovali ve své fantazii.

Přijmout pravdu skoro nikdy není snadné. Pravda bolí dvakrát – když zraňuje a když mění. Pokud pravdu přijmeme, to znamená pokud se pravdě nebudeme zbytečně vzpírat, nebude nás dlouho zraňovat a jednoduše nás změní. Co tou změnou myslím? To, že nás poučí. A to je vše, co potřebujeme.

Svůj život si můžeme představit jako mapu. Obvykle víme, kam se chceme dostat (jak by měl vypadat náš partner), ale k tomu potřebujeme především vědět, z jakého bodu vycházíme. Výchozí místo nemusí být vůbec příjemné, ale právě proto z něj odcházíme. Budeme-li sami sebe klamat, neochotní si přiznat fakta, pak se na mapě (v životě) prostě ztratíme. Jinými slovy: ztratíme sami sebe.

Předstíráme-li, že jsou věci jinak, než jak opravdu jsou, jednak marníme svůj vzácný čas, a jednak žijeme v jiném než skutečném světě. Přijmout reálnou pravdu neznamená vzdát se života, o kterém sníme, naopak to znamená jedinou reálnou cestu k takovému životu.

2. krok: Nesuďme druhého. Je také jen člověk.

Je rozdíl mezi posuzováním a souzením. Zatímco posuzovat člověka bychom měli vždy podle jeho činů, a ne jeho slov, soudit bychom neměli vůbec. Kdo soudí, neporozumí. A kdo porozumí, nesoudí.

Porozumět neznamená souznít, souhlasit. Porozumět znamená především najít odpověď pro sebe, proč druhý něco dělal. Mohl mít strach, mohl být nezralý, mohl žít v iluzi, že lhaním nám neublíží, zatímco pravdou ano. Teprve se potřeboval naučit, že pravda nekrade čas, naopak ho člověku vrací.

V nové knize píšu o mnoha poznáních, které jsem společně se čtenáři nabíral ne zrovna příjemnou cestou. Tak například: že život je neustálá změna, tedy že i všichni lidé se neustále mění, stejně jako neustále mění své priority. A pokud se mi někdo dlouho neozývá, měl bych si uvědomit, že i já jsem součástí jeho změny.

To, že se lidé mění, není snadné přijmout. Přece nám něco slíbili, přece se zavázali k tomu, že spolu budeme navždy. Ale to se tak říká. Činy mohou být úplně jiné. Ano, v tom lidé chybují. Mají na to právo. Jsou omylní, jsou lidé.

Nepovyšujme se nad ně. Jsme také lidé. Přejme jim jejich zkušenost. Přijměme ji jako fakt. Tím znovu nasadíme shozený řetěz přítomnosti – a zase se roztočí kola života.

Co můžeme pochopit, pochopme. Co nemůžeme pochopit, přijměme. Hlavně se faktům nevzpírejme. Odpusťme chyby druhým i sobě. Odpusťme si, že jsme žili se zlodějem času. Za všechno, o co v životě přicházíme, na oplátku něco dostáváme. Žádná chyba ve vztazích není taková, abychom se z ní nemohli poučit a posunout se dál. Zvládneme-li tento krok, získáme nejlepší předpoklady zjistit, že v životě je všechno přesně takové, jaké potřebujeme ke svému růstu – zmoudření.

3. krok: Dovolme si prožít citovou bolest. Jen tak se ji naučíme zvládat.

Tímto krokem se obsáhle zabývám v nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem, a tak jen stručně.

Čemu dáme průchod, to se můžeme naučit zvládat. Ano, ve chvílích zjištěné pravdy jsme mimořádně citliví, sebemenší maličkost nás srazí. A to je dobře.

My se v tom okamžiku sice chceme stranit, omlouvat to před sebou i druhými. Nicméně není žádný důvod stydět se za to, že jsme lidé a máme city.

Citlivost charakterizuje velké srdce a neskrývaná upřímnost. Dát průchod emocím je projev primitivnosti v tom nejlepším slova smyslu – co cítíme, to říkáme i děláme. Nepotlačujeme bolest, nehromadíme ji v sobě, nepoškozujeme své tělo. Zvedáme stavidla pláče, aby z nás vyplavil všechno zklamání, kterého jsme plní.

Bolest nám umožňuje nalézt tolik potřebný kout, ve kterém se naučíme zacházet s pravdou. Nejsme zpravidla schopni soustředit se na nic jiného, a to je dobře. Tělo chce, abychom si vzali oddechový čas, vyvěsili si na čelo nápis Vnitřní inventura a uspořádali si myšlenky. Je to užitečná očista. Naučí nás propříště to špatné lépe snášet, zvládat a překonávat. Budeme silnější než kdykoli předtím. Věřte mi.

Nerezignujme na život. Život je změna. Proto žádná bolest netrvá věčně. I ty nejčernější mraky přejdou, ačkoli to chvíli trvá. Nechme je. Nebraňme jim. Usaďme se na klidné místo a pozorujme je, jak se posouvají.

A hlavně – nestyďme se za pláč. Nejsilnější není ten, kdo nikdy neplakal, ale ten, kdo se dokázal vyplakat a jít dál směrem, kterému věří.

Který směr to je?

Otočte, prosím, na 3. stránku.