Jak ustát faleš do očí aneb Proč nevěřím slovům, jedině činům

Faleš. Jinými slovy: klam, přetvářka, neupřímnost. Skrývání pravé tváře, hraní na více stran, neschopnost být fér.

Přišli jste s falší do styku?

Proč ji v sobě lidé mají?

Předně, nejen lidé. A to z dobrého důvodu.

Znáte kulíka? Zpěvný pták o velikosti vrabce, když hnízdí a spatří blížícího se dravce, rozehraje falešnou hru. Předstírá, že má zraněné křídlo, kulhá. Tím upoutá dravcovu pozornost – dravec si pomyslí, že ho čeká tučnější sousto než vejce nebo sporá ptáčata. Sotva však rozevře svůj zahnutý zobák, aby kulíka secvakl, falešník aktivuje křídla a frrrr – uletí. Tím dravce rozčílí. Ten se ho vydá pronásledovat, obvykle bezúspěšně, a kulík tím uchrání celé hnízdo od pohromy.

Zachránit to, co je pro nás vzácné, když už není vyhnutí, to je důvod falše. Ta nám má pomoci přežít, vyhnout se boji, zmást protivníka. Má nám pomoci, to je klíčové slovo. Bohužel člověk dal falši mnoho odstínů, které jsou vypočítavé a negativní. Je falešný, aby se materiálně obohatil, aby druhému uškodil, aby se pobavil, aby na něj nepadla hanba…

Zatímco kulík falší zachraňoval to, co pro něj bylo důležité, člověk jí ve výsledku to nejdůležitější ztrácí. Především svou pověst. Protože každého nás charakterizuje to, co děláme, ne to, co říkáme, že děláme.

Chci s Tebou být, ale…

„Proč?“ ptáš se v takových chvílích a vůbec si nechceš připustit jedno protože – protože je všechno jinak, než jak Ti druhý říká.

Když milujeme, důvěřujeme. Milující srdce spolknou ledajakou lež. Ano, skutečná láska je slepá, protože nejsme schopni (nebo ochotni?) vidět, zda slovům odpovídají činy.

Hltáme sliby. Když je druhý nedodrží, hltáme výmluvy. Když i ty už jsou nápadné, hltáme omluvy.

Znám páry, kde jeden celé roky věří, že se druhý dokáže pozitivně změnit. Že si konečně najde čas na komunikaci, že skoncuje s alkoholem, že dotáhne rozvod, o němž tak dlouho mluví a který má být „na spadnutí“. Ten první roky vydrží poslouchat, co druhý slibuje, ale pro co ve skutečnosti nedělá a neudělá nic.

„Proč tohle lidé dělají?“ kladou mi pak mnozí otázku, kterou zodpovídám v nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem. Ptají se, a přitom… Vadí jim představa lži, ale bojí se pravdy. Tuší, že pravda může bolet víc než milosrdná lež. Jenže já namítám: Lepší je jedna pravda s koncem než lež bez konce. Lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

A vysvětlím Vám proč.

Co mě život naučil

Nevěřím slovům. Jedině činům.

Pokud se mnou lidé jednají tak, jako když jim na mně nezáleží, věřím tomu.

Slova mě nezajímají. Slova lžou, činy nikdy ne. Nepotřebuji slyšet slova – sliby, omluvy, výmluvy –, jestliže činy už všechno vyjádřily. Tam, kde mluví činy, jsou jakákoli slova už zbytečná.

To je můj přístup k životu. Chráním se před lháři, a to jednoduše tím, že věřím jen činům.

Nebyl jsem takový odmalička. Protože jsem narozený 30. srpna a v každé třídě jsem byl nejmladší a nejmenší, myslel jsem, že musím lhát, abych nadhodnotil své přednosti a vyrovnal se okolí. Myslel jsem, že musím lhát i svým partnerkám, protože pro ně určitě nejsem dost dobrý. Jedné jsem tím strašně moc ublížil a konečně jsem to pochopil. Místo partnerky mě totiž doma čekal dopis, na jehož tři věty nikdy nezapomenu:

Petře, přála bych si, abys mohl alespoň na chvíli procítit mou bolest.

Přála bych si to ne proto, abych Tě zranila.

Ale abys pochopil, jak moc jsi zranil Ty mě.

Nemstila se mi. Jednala jako královna, a proto si ji brzy našel král. A já jsem pochopil, že jsem vždy odpovědný za své činy, bez ohledu na to, co prožívám a jak se cítím. Nikdy není důvod pro výmluvy. Mými životními vzory se staly zrcadlo a stín. Myslím na ně, kdykoli mluvím. Zrcadlo totiž nelže a stín vždycky následuje – jako činy následují slova.

Proč jsem primitiv

Pokud mi někdo chybí, vyhledávám ho.

Pokud mě něco zajímá, zeptám se.

Pokud něco potřebuji říct, řeknu to.

Pokud mě něco trápí, sdílím to.

Všechno ostatní je na mě příliš složité – tak jsem primitivní, že nechápu, proč když někomu někdo chybí, nevyhledává ho; proč když někoho někdo zajímá, neosloví ho; proč když někdo potřebuje něco říct, zamlčuje to; proč když někoho něco trápí, nesdílí to.

Moje okolí tvoří výhradně primitivní lidé, jakýmkoli komplikovaným nerozumím. Nepotřebuji, aby mi někdo pořád říkal, že je můj přítel. Úplně mi stačí, když bude jako přítel jednat.

Čtenáři mých knih si často stěžují, že jsem v nich tvrdý, nelítostný. Jistě. Omlouvám se těm, kteří čekají něco jiného, ale raději jsem přímý a upřímný, než abych ztrácel něčí čas.

Patříte k těm, kteří mají problém si přiznat, že jsou obětí falše? Že ten, jehož slova a činy se diametrálně rozcházejí, se dost možná obyčejně přetvařuje? Bojíte se, že odhalením pravdy všechno krásné odejde? A co když naopak všechno krásné teprve bude moci přijít?

Poradím Vám 5 postupných kroků, jak se smířit s falší, aby to nebolelo příliš.

Otočte, prosím, na 2. stránku.